Nacisté v Protektorátu věnovali značné úsilí výrobě falešných maket rafinérií a zbrojovek, především v Plzni.
Za druhé světové války se všechny zúčastněné strany snažily zničit potenciál svého nepřítele i leteckým bombardováním. Ten se zase bránil všemi prostředky, nejen aktivně stíhačkami a protiletadlovým dělostřelectvem, ale i pasivně, maskováním cílů a budováním klamných maket pro uvedení bombardovacích posádek v omyl.
Překvapivě účinné falešné cíle
První zemí, která zahájila tento druh obrany proti bombardovacím náletům za druhé světové války, byla Velká Británie. Jedním z velkých zastánců budování falešných letišť a maket továren byl i tehdejší ministerský předseda Churchill. Mnoho se o tom nepíše, ale je faktem, že například Němci útočili i během bitvy o Británii na celou řadu tzv. Q cílů, což byly falešné napodobeniny letišť i s maketami letadel apod.
Za celou druhou světovou válku bylo na území Velké Británie vybudováno pro oklamání a odvedení pozornosti německých bombardovacích posádek více než 500 cílů Q. Podle oficiálních odhadů britské vlády tím došlo k záchraně minimálně 2 500 životů a zabránilo to více než 3 000 zranění, o materiálních škodách nemluvě. Na britské klamné cíle Němci vypotřebovali přibližně 5 % všech svržených pum během války.
Například za období od počátku bojů včetně bitvy o Británii do června 1941 uskutečnili Němci v Británii 322 útoků na klamná letiště, kdežto na skutečná jen 302 útoků. Známý je povzdech jednoho z důstojníků Luftwaffe v roce 1940, který v Protektorátě při zahájení rekognoskace pro stavbu v prostoru Vochova (maketa plzeňské Škodovky) na dotaz, co že se to tam staví, odpověděl: „Děláme zde to, do čeho již rok my neúspěšně tlučeme v Anglii.“
Němci se poučili a sami tuto techniku využívali velmi rozsáhle
Přes „velkohubé“ prohlášení Göringa o tom, že se bude jmenovat Mayer, když spadne jediná bomba na Německo, se také Němci starali od samého počátku o to, jak se bránit bombardování svého území, svých továren, komunikací atd. Už v roce 1940 začali s vytipováním a přípravou míst ke stavbě falešných maket různých objektů a továren důležitých pro válečné úsilí Německé říše, a to i na území Protektorátu.
V samotném Německu se zpočátku soustředili na techniku zamlžování umělým kouřem, ale to se ukázalo jako málo efektivní. Zamlžovací zařízení bylo ale připraveno prakticky u všech větších zbrojních podniků v Říši. O jejich přípravě ke zpohotovění rozhodoval místní velitel protivzdušné obrany tehdy, když se předpokládal útok nejméně šesti letadel, vítr nebyl větší než 12 m/s a mračna byla roztrhána.
Když se letadla přiblížila na vzdálenost 250 km, byla vyhlášena pohotovost zařízení, když letadla byla 120 kilometrů od daného cíle, bylo zamlžování zahájeno. Do roku 1944 jen v okolí a přímo v podniku Záluží u Mostu u důležité německé rafinérie zprovoznili Němci na 5 200 zamlžovacích zařízení.
Makety objektů a maskování se ukázaly být účinnější
Němci ale brzy zjistili, že jen zamlžování nestračí, a oprášili plány na stavbu většího množství falešných cílů a objektů. Například asi 24 kilometrů severozápadně od Berlína údajně existovala na rozloze cca 14,5 km čtverečních jakási maketa části Berlína včetně makety letiště Tempelhof i s falešným osvětlením letištních ploch. V případě náletů pak zde byly aktivovány i falešné výbuchy „pum“ a hořící domy, markýrována střelba děl PVO a rozsvíceny byly i světlomety.
Když ale Američané a Britové začali koncem roku 1942 používat bombardovací navigační radary Oboe a H2S, Němci poznali, že jen s falešnými maketami nevystačí. Experimentovali s oklamáním spojeneckých navigačních radarů například úpravami, které měly změnit radarový odraz krajiny. To se jim podařilo při známém bombardování Peenemunde, když severní část poloostrova uměle zaplavili vodou.
Nový tvar poloostrova zmátl navigační radary britských bombardovacích svazů v noci natolik, že pak bombardovaly jen ubytovny dělníků a obytná střediska, ale startovací a testovací plochy včetně výrobních objektů pro V-2 úplně minuly. Ale tento postup byl velmi ekonomicky náročný i na kapacity Říše, levnější bylo přenést takovouto citlivou výrobu do podzemí a na území například Protektorátu.
Oproti dennímu bombardování Němci také vsázeli spíše na maskování velkými plachtami na důležitých objektech. V Berlíně byly například zakryty všechny hlavní třídy ve výši cca 1 metr nad projíždějícími autobusy plachtami a maskovacími sítěmi. A přístavech z tohoto důvodu Němci volně napínali povoskované plachty nad břehem a městem tak, aby vyvolávaly ze vzduchu dojem pohybující se hladiny moře.
Hladiny řek a jezer zase pokrývali volně plujícím dřevem a souvislou dřevěnou drtí či uhelným prachem a ty pak na radarových obrazovkách v noci vykazovaly zcela jiné obrysy než ve skutečnosti. Řeky u elektráren pokryté uhelným mourem na radarech dokonce vypadaly jen jako velmi široké cesty, jedny z mnoha v okolí.
Jaké byly německé makety závodů v Protektorátě?
Stavba maket důležitých podniků a továren neminula ani Protektorát. A to i přes to, že samotný Protektorát byl poprvé úmyslně bombardován až v noci z 19. na 20. listopadu 1940, kdy RAF vyslala pět bombardérů typu Handley Page H.P.52 Hampden, dvoumotorových de facto lehkých bombardérů k náletu na plzeňskou Škodovku. Letouny 5. letecké bombardovací skupiny RAF příliš neuspěly, nad Plzeň se dostaly dle hlášení posádek pouze dva letouny.
Ty svrhly na „škodovku“ 240 zápalných dvoukilogramových pum a dvě bomby trhavé o hmotnosti 250 kg. Šlo však spíše o výjimečný nálet, protože vojenští plánovači Spojenců ponechávali téměř až do jara 1943 území českých zemí prakticky v klidu. Němci si ale byli od počátku vědomi důležitosti kapacit zbrojní výroby v Protektorátě. Vždyť pouze zabráním zbrojních kapacit a ukradením výzbroje na území Čech a Moravy mohli vůbec zahájit druhou světovou válku.
V roce 1938 bylo Německo ekonomicky téměř na kolenou, zatímco průmysl bývalé RČS v roce 1938 vyráběl a dodával na export celých 25 % veškeré světové zbrojní výroby. Opatření k protivzdušné obraně průmyslových kapacit Němci zahájili okamžitě po vypuknutí války. V podnicích se aktivovala Civilní protivzdušná obrana a Luftschutz. Začaly se stavět betonové kryty.
Okupanti se soustředili na hlavní a pro ně klíčové podniky. Byly to především Škodovy závody v Plzni, letecké továrny soustředěné v Praze, závody na výrobu umělého benzínu v Mostě a rafinérie v Pardubicích, Kolíně a Kralupech. Postupně do seznamu přidaly i uhelné doly a hutě na Moravě v Ostravě, železárny v Třinci a ve Vítkovicích.
První byla Plzeň
Přípravné práce na výstavbu makety plzeňské Škodovky proběhly u obcí Vejprnice a Vochov již v roce 1940. Maketa měla zabrat plochu cca 100 ha a měla být otočena proti skutečnému závodu o 90 stupňů na západ. Ale po dokončení plánů byly práce v únoru 1941 zastaveny. Až 9. prosince 1943 bylo definitivně rozhodnuto, že se maketa postaví. V roce 1943 se tomu tak skutečně stalo. Odpovědnost za její „provoz“ stále držely vlastní Skodawerke.
Maketa byla ovládána z centrálního bunkru, odkud byly zapínány například linie pouličních světel, falešná záře z makety slévárny, posunovací vlak na falešné vlakové vlečce atd. Z hlediska obranných aktivit řídila celou činnost makety Flakgruppe Bohmen. Úspěšnost makety ale nebyla nijak veliká, za celou dobu války nebyla nikdy bombardována. Poblíž pardubické rafinérie David Fanto se objevila její falešná podoba v měřítku 1 : 5 jižně od trati Pardubice–Praha blízko obce Svítkov.
Objekty byly vysoké cca 1,5 metru, zhotovené ze dřeva, lepenky a juty a patřičně nabarvené. V noci, kdy vlastní rafinérie byla zatemněná, se zde jakoby ledabyle svítilo. Pro letecký průzkum zde byly vyznačeny i nádrže, cesty a vlečky. V maketě byla připravena i zařízení imitující výbuchy a oheň s dýmem příslušných barev. V Kralupech nad Vltavou byla již od roku 1900 malá rafinérie. Němci v ní výrobu zastavili již v roce 1943. Přesto jižně od Kralup postavili celou maketu rafinérie i s komínem a objekty nádrží.
Stavba této klamné makety stála 2 miliony korun a šla k tíži rozpočtu samotného města. Největším podnikem tohoto druhu byla u nás rafinérie pohonných hmot a olejů v Kolíně, bývalá firma Vacuum Oil Company. Němci ji od roku 1939 neustále rozšiřovali, až se podnik stal za války jedním z rozhodujících producentů pohonných hmot a především olejů pro německé letectvo.
V roce 1944 dosáhl podnik největšího rozvoje. Dřevěná maketa rafinérie včetně napodobené železniční vlečky byla postavena asi tři kilometry od samotného podniku podél trati Kolín – Velký Osek. Opět zde v noci imitovala nedbalé zatemnění a v případě leteckého útoku bylo možné rozpoutat v maketě i připravený požár pro oklamání útočníků.
Jiné makety objektů k oklamání na území Protektorátu
Němci nešetřili úsilím a postupně nechali zbudovat i makety například Vítkovických železáren poblíž obce Háj u Opavy. V maketě dokonce fungovala i napodobenina vypouštění strusky a všechny falešné komíny byly zdánlivě funkční. Také Třinecké železárny dostaly svoji falešnou napodobeninu, a to u obce Vedriň nedaleko železnice na Jablůnkov, zhruba 200 metrů od železniční zastávky.
Na břehu říčky Opavy v prostoru Kravaře – Dolní Benešov zase Němci nechali postavit maketu rafinérie Blechhammer (dříve Bierava – Azoty). Ale nejen průmyslové objekty dostávaly své makety nebo byly velkoplošně maskovány. Typickým objektem takto „postiženým“ bylo například letiště Praha-Ruzně. Jeho maketa byla postavena v trojúhelníku mezi obcemi Hostivice, Řepy a Sobín.
Dráhy makety byly v noci osvětlovány a v provozu byl i jakýsi světelný maják Na Radosti. V Brně u Šlapanic vznikla noční maketa osvětlené vzletové letištní dráhy, podobně jako u Boskovic. Nejzajímavější byl ale pokus Němců zamaskovat i plzeňské vězení Na Borech. Existuje fotografie neuvěřitelně zamaskovaného celého areálu tak, aby zcela zanikl při pohledu ze vzduchu jeho typický tvar hvězdy.
Mnoho povyku a práce – pro nic
Z předchozího stručného výčtu je patrné, že Němci na našem území věnovali velké úsilí zamaskování důležitých zbrojních podniků, stejně tak rafinérií a jiných objektů. Ale ukázalo se, že ve druhé polovině války již tyto makety nesplňovaly svůj účel. Přispěl k tomu i aktivní domácí odboj, který pravidelně takovéto klamné makety identifikoval a posílal do Británie zprávy o jejich existenci a mapky umístění.
A tak se mohlo stát, že největší z těchto maket, maketa plzeňské škodovky, nebyla nikdy letecky napadena, i když samotné Škodovy závody byly na konci války letecky americkými bombardéry zcela zničeny. Jestli to bylo dobře, nebo ne, se dodnes historikové i laikové neustále přou.
Jakým způsobem by šlo vylepšit obranu proti bombardování za války?
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 8868
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 9361
