Hlaveň, která nebyla rovná

Gerlichův princip nebyl žádná novinářská zkratka. Šlo o patentovaný technický koncept, který počítal s hlavní o větším průřezu u závěru a postupným zmenšováním směrem k ústí. U Pak 41 ale nešlo o jednoduchý kužel. Americký válečný zpravodajský materiál popisuje tři odlišné úseky vývrtu: první válcovou drážkovanou část, druhou kuželovou nedrážkovanou část a třetí krátkou válcovou nedrážkovanou část těsně u ústí.

Střela měla speciální konstrukci: tvrdé wolframkarbidové jádro obklopené deformovatelnými přírubami. Ty se průchodem kuželovou sekcí postupně stlačovaly, čímž se zmenšoval průřez projektilu a rostl tlak plynů na jeho zadní stěnu. Fyzika za tím stojící je přímočará: menší čelní plocha při stejné energii znamená vyšší rychlost. A vyšší rychlost znamená plošší dráhu letu, kratší čas do cíle a devastující průbojnost.

Proč se sovětští tankisté báli oprávněně

Čísla mluví jasně. Podle americké válečné příručky dosahoval Pak 41 průbojnosti 130 milimetrů homogenního pancíře na vzdálenost přibližně 914 metrů (1 000 yardů) při dopadu 30° od normály. Pro srovnání: KV-1 měl čelní pancíř 90 milimetrů, boky 75 milimetrů. U T-34 to bylo 50 milimetrů čelo a pouhých 20 milimetrů boky. Pak 41 tedy dokázal prorazit čelo KV-1 s výraznou rezervou, a to byl v roce 1941 nejtěžší sovětský tank v běžném nasazení.

Přitom samotné dělo nebylo žádný kolos. Bojová hmotnost Pak 41 činila podle amerických údajů zhruba 1 420 kilogramů (3 136 liber), prakticky totéž co Pak 40. Jenže Pak 40 nabízel s běžnou municí průbojnost výrazně nižší. Wehrmacht tak měl v rukou lehkou zbraň s výkonem těžkého děla. Na papíře zázrak.

Wolfram, opotřebení a konec snu

Jenže papír a bojiště jsou dvě různé věci. Pak 41 trápily tři problémy najednou, a každý z nich by sám o sobě stačil k odsouzení celého konceptu.

• Wolfram. Jádro střely vyžadovalo wolframkarbid, tedy materiál, jehož vlastní německá produkce nedosahovala ani 250 tun ročně. Americký diplomatický dokument z roku 1943 odhadoval minimální německou průmyslovou potřebu wolframu na 4 300 tun ročně. Po uspokojení základního průmyslu už nezbývala rezerva pro protitankovou munici. Spojenecké preventivní nákupy na Pyrenejském poloostrově a námořní blokáda situaci dále zhoršovaly.
• Životnost hlavně. Válečné americké odhady uváděly 500 až 600 ran, pozdější sekundární přehledy asi 600 až 1 000 ran. Pro srovnání: konvenční Pak 40 vydržel násobně víc. Kuželový vývrt se opotřebovával tak rychle, že zaměřovač Pak 41 měl rovnou čtyři dálkové stupnice, aby obsluha mohla kompenzovat klesající úsťovou rychlost s přibývajícím počtem výstřelů.
• Sériovost. Podle sekundárních přehledů bylo vyrobeno zhruba 150 kusů. Do konce roku 1943 byla většina stažena z fronty a sešrotována.

Od kuželové hlavně k modernímu „šípu“

Gerlichův princip nezmizel beze stopy. Britové s ním experimentovali po svém: adaptér Littlejohn, nasazovaný na ústí dvouliberního kanónu, fungoval na stejném principu stlačení střely, ale jako dodatečná úprava existující zbraně. Byl praktičtější, i když méně ambiciózní.

Skutečným dědicem myšlenky „malý průřez, obrovská rychlost“ se ale stala podkaliberní munice APFSDS s odhazovacím sabotem, kterou dnes používají všechny moderní tankové armády. Penetrátor z ochuzeného uranu nebo wolframové slitiny letí v odhazovacím sabotovém pouzdru a po opuštění hlavně se pouzdro odhodí. Moderní americké střely APFSDS dosahují úsťových rychlostí kolem 1 555 až 1 650 m/s, tedy ještě víc než Pak 41. Klíčový rozdíl: veškerý výkon je přesunut do střely a sabotu, hlaveň zůstává konvenční, snadno vyměnitelná a s normální životností.

Pak 41 byl geniální odpověď na špatně položenou otázku. Wehrmacht se ptal, jak dostat z lehkého děla průbojnost těžkého. Správná otázka zněla jinak: jak to udělat tak, aby to fungovalo i po tisící ráně a bez materiálu, který nemáte.

Článek Pak 41 děsilo tankisty Rudé armády, ale jenom chvíli. Němci zúžili hlaveň děla a střela letěla neuvěřitelnou rychlostí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.