Při napadení nutnost takřka akrobatických manévrů. Nikdo z posádky neviděl přímo dolů, odtamtud s chutí útočila Luftwaffe. Vzpomínky jsou stále živé.
Ačkoli britské bombardovací letectvo operovalo během druhé světové války s poměrně širokou škálou mnoha čtyř a dvoumotorových bombardérů, vlastních i dodaných především z USA, prakticky všichni letečtí historici se shodují na tom, že Avro 683 Lancaster z nich byl za druhé světové války nejlepším britským těžkým bombardérem.
Nové „čtyřmotoráky“ v RAF
Protože na počátku války britské dvoumotorové těžké bombardéry v podstatě zklamaly, naděje britského Bomber Command byly vkládány do nové generace čtyřmotorových bombardérů. Tak vznikal i „Lancaster“. Tento nejúspěšnější válečný bombardér RAF se zrodil vlastně z neúspěchu.
Předchozí konstrukcí továrny AVRO byl neúspěšný dvoumotorový bombardér Manchester. Roy Chadwick, hlavní konstruktér Avra, se dal do jeho přestavby a vybavil ho čtyřmi osvědčenými motory Rolls Royce Merlin. První prototyp vzlétl 9. ledna 1941. Při letových zkouškách si vedl dobře a dostal jméno Lancaster.
Vzpomínka majora Pilgrima
Tehdejší válečný bombardovací a zalétávací pilot Lancasterů, major Phil Pilgrim, na to vzpomíná: „Lancaster byl velmi dobře ovladatelný, dokázal se v zatáčce doslova ‚postavit na ucho‘ a velmi ochotně a hbitě manévroval. Byl tak obratný, že jeden ze zkušebních pilotů Avra hned poté, co jsme nový letoun vytažený z továrny zalétali, dovolil si s ním občas znovu vzlétnout a udělat s ním výkrut!“
„Myslím, že lepší důkaz skvělé řiditelnosti Lancasteru nemůžete dostat. I ze své osobní zkušenosti vím, že byl velmi, velmi obratný, ačkoli s nákladem pum jsem se samozřejmě o výkruty nepokoušel.“ Zbývá k tomu dodat, že tím „jedním ze zkušebních pilotů Avra“ a zalétávačů nových Lancasterů byl československý stíhací a zalétávací pilot a známý předválečný akrobat z líhně Františka Nováka, Václav Jícha.
Prvý operační bombardovací let Lancasterů v březnu 1942 přišel symbolicky ve stejný čas jako nástup Sira Arthura Harrise do funkce nového vrchního velitele Bomber Command RAF. Spolu s jeho jmenováním byla přijata také nová strategie britské bombardovací ofenzívy. Již citovaný Sqn Ldr Phil Pilgrim k tomu sám říká:
„Podle mého názoru bylo při vstupu do války podstatné uvědomit si, že chcete válku vyhrát. A že válka se nevede v rukavičkách. Pokud jde o civilní osoby, myslím si, že je sporné, kdo zde hraje roli hlavního padoucha. Jsou jím ti lidé, civilisté, ženy a muži, kteří ty bomby, letadla, granáty a kulky vyrábějí, nebo to jsou jen ti, kteří jimi zabíjejí?“
Horní střelec Jim Brown
Na své povinnosti horního střelce Lancasteru vzpomíná s odstupem let Flight Officer Jim Brown: „Všichni členové posádky nastupovali do Lancasteru bočními zadními dveřmi. Aby se určení muži dostali na svá místa do přední části letadla, museli přelézt přes dva hlavní nosníky centroplánu v úzkém prostoru nad pumovnicí, což nebylo s veškerou leteckou výstrojí zrovna nejjednodušší. Sedmičlenná posádka byla tvořená bombometčíkem, pilotem, navigátorem, palubním mechanikem, palubním radiotelegrafistou, horním střelcem a zadním střelcem.“
„Já jsem létal v horní hřbetní střelecké věži, která se mohla otáčet o 360 stupňů kolem dokola, a protože jsem byl na samém vrchu letadla, byl jsem jeho zrakem, měl jsem na starosti sledovat okolní prostor, abychom se nedostali do cesty letounům Junkers Ju 88 a Messerschmittům 110. Na konci trupu ve střelecké věži byl zadní střelec se čtyřmi kulomety Browning ráže 0.303 palce.“
„Munice pro zadního střelce se nacházela ve velkých zásobnících uvnitř trupu letadla a byla podávána elektrickým podavačem, který přiváděl nábojové pásy až ke každé jednotlivé zbrani. Myslím si, že tyto kulomety byly tou nejlepší zbraní posádky letadla použitou v poslední válce. Věřte nebo ne, každý kulomet vystřelil 1 150 nábojů za minutu. Na vrchu trupu je kolem základny mé otočné střelecké věže umístěn velký aerodynamický ‚límec‘.“
„Když se pozorně podíváte, jsou tam pod kulomety dvě malá kolečka, jež s nimi obíhají v lafetaci po vršku tohoto ‚límce‘, když se věž otáčí. Ty kulomety spojené s kolečky tvoří mechanismus, kterému se říká shaboom neboli mechanizmus blokující střelbu. V principu jde o to, že při střelbě a souběžném otáčení věže za nepřátelským letounem vám to automaticky nadzvedne hlavně kulometů a zabrání vám ve střelbě do části vlastního letadla, třeba do kormidla a podobně.“
Lepší útěk než střelba, W.O. Syd Marshall
Na obrannou slabinu Lancasterů vzpomíná W. O. Syd Marshall: „Přestože na fotografiích můžete vidět i Lancastery se střeleckými břišními věžemi, ve skutečnosti jich bylo takto vyzbrojeno jen velmi málo. Skutečnost byla taková, že v posádce Lancasteru nebyl nikdo, kdo by ze svého postu viděl přímo dolů, a tak oblíbeným způsobem útoku německých pilotů nočních stíhaček byl útok zespodu. Měli dvě metody – nejprve, pokud zahlédli bombardér, klidili se z cesty, aby na ně střelci bombardéru nestříleli.“
„Pak přiletěli pod bombardér, aby mu zespodu dali dávku z kulometu. Obvykle mířili do křídla mezi motory, tam, kde se nacházely palivové nádrže. Později dokonce do hřbetu trupu svých nočních stíhaček, především do Bf.110, instalovali Němci výzbroj, které říkali Schrage Musik. Šlo o kulometnou, později i kanónovou výzbroj nočních stíhačů, namontovanou v trupu šikmo vzhůru. Jediné, co potom vlastně museli němečtí noční stíhači udělat, bylo vypátrat britské bombardovací letadlo, doletět pod něj a samozřejmě letět pod ním stejnou rychlostí.“
„Pak bylo pro ně téměř nemožné minout. A mnoho, mnoho našich letadel se po takovém útoku zřítilo k zemi, aniž by posádky věděly, co se s nimi vlastně stalo. Samozřejmě, že Němci mířili na palivové nádrže, a ne na pumovnici, protože kdyby bomby vybuchly, pravděpodobně by s sebou vzaly i jejich stíhačku, což se nakonec v několika případech i stalo. Riziko pro německé stíhače, i když se snažili být při tomto způsobu útoku maximálně opatrní, bylo ale i tak značné. Ostrahu prostoru okolo bombardéru měli na starosti dle předpisů palubní střelci.“
„Ale při našich letech, a domnívám se, že to tak dělali i ostatní, byl postup takový, že pilot si vzal na starost čtvrtinu vzdušného prostoru kolem letadla od přídě ke koncovému oblouku svého křídla, palubní mechanik dával pozor na své straně až po špičku křídla a dva střelci měli také na starost každý svou čtvrtinu vzdušného prostoru, dohromady celou zadní polosféru, takže to bylo spíše jako na lodi. A všichni si pochopitelně hlídali, aby měli zatraceně dobrý výhled.“
„Ve skutečnosti se z kulometů na Lancasteru moc nestřílelo, nejdůležitějším úkolem střelců bylo zachovávat si co nejlepší výhled a informovat pilota, když něco zahlédli. Pokud jste zahlédli nepřátelské letadlo a předpokládali jste, že jeho posádka vás neviděla, nestříleli jste na něj, ale řekli jste o tom pilotovi a snažili jste se dostat pryč. Kdybyste vystřelili, vaše pozice by byla prozrazena a pravděpodobně by se na vás vrhlo více v okolí číhajících nočních stíhacích letounů. Obranná střelba byla až ta poslední možnost.“
Akrobacie s Lancasterem a boj o život
Účinná obrana proti radarovému navádění německých nočních stíhačů byla nalezena až v červenci 1943. Bombardéry shazovaly velké množství proužků hliníkové fólie, dipólů známých jako Window, aby zmátly německé radary. Co to znamenalo pro vlastní posádky Lancasterů, dobře ilustruje další osobní vzpomínání W. O Syd Marshalla:
„Byli jsme poučeni, že staniolové proužky vytvoří na obrazovkách německých radarů klamné skvrny a falešné radarové odrazy. Pak bylo téměř nemožné letadla tehdejším radarem rozeznat a odlišit je od proužků z pozlátka. Proto jakmile jsme se přiblížili k území nepřítele, sešli jsme do přídě Lancasteru, kde se na boku nacházel malý nouzový skluz pro balíčky těchto proužků.“
„Tyto balíčky s proužky byly přibližně stejně velké a my jsme je vypouštěli ven rychlostí asi tak 2 balíčky za minutu. Venku se rozpadly a rozprášily do velikého blýskavého mraku. Takto jsme pokračovali během celého letu s několika přestávkami. Když jsme přiletěli k výchozímu bodu k útoku na cíl a bombometčík sešel také k nám dolů, v přídi začalo být poněkud těsno. Přitom jsme museli vyhazovat v tu chvíli až 5 balíčků s proužky za minutu.“
Přesto byly i nadále ztráty britských nočních bombardérů v té době vysoké. Své by o tom mohli smutně vyprávět i členové slavné československé 311. bombardovací perutě RAF. Už jen samotný let k cíli nebyl pro posádky britských bombardérů v té době nic jednoduchého, dlouhé hodiny napjaté pozornosti, při nichž se stále nic nedělo, pěkně brnkaly na nervy jejím členům. A když pak přišel náhlý útok nočního stíhače, nudný let se změnil rázem v akrobacii a boj o život. Flt Lt John Chatterton, člen jedné takové posádky Lancasteru útočícího na Berlín, na to vzpomíná:
„Byl to velmi, velmi nudný let, při kterém se skoro nic nedělo, ale opravdu jste si nemohli dát pohov, protože člověk nikdy neví, co mohou noční stíhačky udělat. Přikradly se za vás a zaútočily zezadu, ale pokud byl váš střelec vzhůru, měli jste velkou šanci si jich všimnout a pak jste pravděpodobně mohli provést nějaký úhybný manévr. Typickou možností úniku byla rychlá klesavá zatáčka. Používal se i prudký skluz po křídle a rychlé obrácení se do protisměru, následně stoupání, rychlé zatáčení a kličkování ze strany na stranu – a to vše znovu a znovu.“
Průběh bombardování
Na jeden takový útok si vzpomíná i W. O Syd Marshall: „Nad mořem na nás zaútočil Ju 88. Střelec si ho všiml a zakřičel na pilota, aby začal klesat prudkou zatáčkou. Sotva ale náš pilot letadlo naklonil, Ju-88 vystřelil a tou dávkou nám doslova ‚odstřihl‘ asi 2 stopy z vrchní části směrového kormidla a kus koncového oblouku křídla. Naštěstí bylo směrové kormidlo stále funkční a motory i nadále fungovaly, a tak jsme byli schopni dostat se domů. Německý letoun na nás vystřelil pouze jednou, což bylo pro něj typické, už se neodhodlal podstupovat riziko opakovaného útoku.“
Průběh vlastního bombardování z Lancasteru věrně popisuje další člen jejich posádek z vlastní zkušenosti, Sqn Ldr Pil Pilgrim: „Aby mohly být bomby svrženy co nejpřesněji, bylo nezbytné letět určitý čas před jejich odhozem přímo a ve stejné výšce. Zároveň jsme ale v této situaci byli mnohem zranitelnější PVO. Navigátor signalizoval, že jste x minut, 2, 3, 4, 5 minut(y) od konkrétního cíle, poté jste se dostali na bombardovací čáru a když jste byli dostatečně blízko cíle, otevřeli jste dveře pumovnice tak, aby bombometčík mohl odhodit bomby.“
„Od té chvíle jste byli jenom pár – bombometčík dávající pokyny pilotovi navádějící ho na cíl, s povinností připravit pumy na shoz ve správný okamžik. Nad cílem, pokud jste nebyli úplně první, bylo většinou boží dopuštění. Oblohu propátrávalo několik prstů světlometů, objevovaly se ohnivé rozprasky flaku, občas temnou nocí prošlehl plamen zasaženého letadla. Dodnes se domnívám, že být osvětlený světlometem protiletadlové obrany byla jedna z nejhorších věcí, která se vám mohla stát.“
„Cítili jste se, jako kdybyste při tom útoku existovali jen vy sami, všechny zbraně a stíhačky v okolí se soustředily jen na vás – a samozřejmě to v letadle vypadalo jako ve dne. Bylo pak velice složité, když jste prováděli úhybné manévry a obraceli letadlo ze strany na stranu a při tom vám světlomet svítil přímo do obličeje, a tudíž jste byli částečně oslepeni.“
„Jeden z triků, o kterém jsem se dozvěděl, že ho piloti bombardérů používali, aby se zbavili dotěrného světlometu, byl, že když jím byli oslněni a nad sebou viděli jiné letadlo, snažili se letět přímo pod ně, takže v jedné chvíli byla osvětlena obě naráz. Pak začalo první letadlo prudce kličkovat a byla tu šance 50 na 50, že letadlo, jež zůstalo v kuželu světlometu, bude to, pod kterým proletěli, a ne to jejich.“
Konec války i pro Lancastery
Německo se v květnu 1945 vzdalo. Debata o efektivitě spojeneckých strategických bombardovacích akcí dodnes pokračuje. V čele stovek z tisíců bombardovacích náletů uskutečněných proti Německu byl ale vždy Lancaster. Celkem 59 bombardovacích squadron Lancasterů svrhlo více než 600 000 tun bomb, což bylo 64 % všech svržených pum RAF během celé druhé světové války.
Svrhly také úctyhodných 51 milionů zápalných bomb a nakladly do moří 12 700 námořních min. Ale labutí písní válečného Lancasteru byla účast na operaci Mana nebeská, kdy shazoval zásoby a jídlo hladovějícím občanům Holandska. To po ústupu německé armády hladovělo, Němci odvezli s sebou veškeré zásoby jídla a proviantu a vyhodili do vzduchu protipovodňové hráze.
Situace v Holandsku byla v tu chvíli skutečně velmi dramatická. Jediné rychlé řešení bylo zásobování vzduchem. A tak během několika dnů svrhla letadla RAF, a mezi nimi i většina Lancasterů, přes 2 000 tun potravin. Krize byla zažehnána.
Poslední vzpomínka
Na závěr si dovolím přidat aktuálnější vzpomínku předváděcího pilota jediného dnes ještě létajícího Lancasteru, Fly Lt Mike Chattertona: „Když dnes letím, a zvláště nad hrabstvím Lincolnshire, zaráží mě, že se zas tolik věcí nezměnilo od té doby, co se tu proháněla válečná letadla. Samozřejmě když dnes létáme, jsme jediný Lancaster široko daleko. Ale pohled ven z pilotní kabiny mého Lancasteru mne nutí k zamyšlení se nad všemi těmi ostatními letišti v Lincolnshiru.“
„Vzpomínám na další Lancastery, stojící na stojánkách, kdysi za války všude okolo nebo kdysi se prohánějící na obloze. Samozřejmě, že i dnes je na zemi většina věcí stále stejná, některá stará letiště tu pořád jsou, stále je můžete vidět, Lincolnská katedrála byla jeden z význačných bodů v krajině a pro muže, kteří bojovali ve válce a vzlétali z letišť zde v okolí, byl pohled na ni velmi bolestný a dojímavý.“
„I pobřežní čára je stále stejná a proud vody je pořád stejně černý. Lidé se mě často ptají, jestli je mé současné létání s Lancasterem na leteckých dnech a předváděních podobné tomu za války. Pro mě je však tato situace zcela odlišná. Nemám strach ze sestřelení, nebojím se počasí, protože za špatných podmínek teď už nikdy nelétáme.“
„Jediná mírně nepříjemná nejistota hlodá v koutku mé duše, když přistávám, o mého Lancastera. Lancaster byl podle mého názoru nejlepší čtyřmotorové bombardovací letadlo v britské RAF za války. Byl to bombardér navržený pro vyhraněný úkol, kterého se zhostil neobyčejně dobře a v nemalé míře dopomohl ke konečnému vítězství Spojenců.“
Jaké znáte další příběhy pilotů bombardérů?
Námořní technika
|
PŘEČTENÍ: 25210
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 28655
