Z Marseille do Londýna: první život v odboji

Nancy Grace Augusta Wake se narodila v roce 1912 na Novém Zélandu, vyrostla v Austrálii a jako mladá novinářka odešla do Evropy. Ve třicátých letech viděla na vlastní oči vzestup nacismu v Německu. Po pádu Francie v roce 1940 se zapojila do únikové sítě Pat O’Leary Line, která z jihu Francie převáděla sestřelené spojenecké letce a uprchlíky přes Pyreneje do Španělska. Wake fungovala jako kurýrka, přepravovala lidi i zprávy mezi Marseille a dalšími uzly sítě.

Gestapo si jí všimlo rychle. Přezdívka Bílá myš se podle Australian War Memorial i The National Archives vztahuje právě k této fázi: opakovaně unikala kontrolám a zatýkání. Odměna pěti milionů franků z ní udělala jednu z nejhledanějších osob na jihu Francie. Tlak dopadl i na její okolí: její manžel Henri Fiocca byl po jejím odchodu zatčen, pět měsíců mučen a v říjnu 1943 popraven. Nancy se o jeho smrti dozvěděla až o rok později, v září 1944.

Šestnáct týdnů, které z novinářky udělaly bojovnici

Wake se podařilo dostat do Británie, kde ji přijala Správa zvláštních operací (SOE), tajná služba vytvořená Churchillem s jediným úkolem: „zapálit Evropu.“ Následovalo šestnáct týdnů tvrdého výcviku ve zbraních, sabotážích, boji zblízka, rádiovém spojení a parašutismu. Jako členka ženského sboru FANY měla i právní rámec pro nošení zbraně; nešlo o symbolický titul, ale o plnohodnotné bojové zařazení.

SOE cvičila ženy ve stejných disciplínách jako muže. To je důležitý detail: Wake nebyla výjimkou díky protekci, ale díky výkonu. A právě tento výcvik ji odlišoval od většiny odbojářek té doby. Zatímco jiné agentky SOE, Violette Szabová či Noor Inayat Khanová, byly nasazeny do městského prostředí jako spojky nebo rádiové operátorky a obě nakonec padly do rukou nacistů, Wake dostala úkol jiného typu. Rurální, rozptýlený, ozbrojený.

Auvergne 1944: motor partyzánské války

Na konci dubna 1944, pouhých šest týdnů před vyloděním v Normandii, seskočila Nancy Wake s padákem do oblasti Auvergne v centrální Francii. Načasování nebylo náhodné: Londýn systematicky vyzbrojoval a připravoval maquis, francouzské partyzánské skupiny, aby v den invaze ochromily německou infrastrukturu, železnice, mosty, silnice, továrny, elektrárny.

Wake se v Auvergne stala tím, čemu SOE říkala „chef du parachutage“, člověkem odpovědným za organizaci leteckých shozů zbraní, munice a peněz. Nebyla tedy jen „statečná žena v odboji“, ale praktický motor celé partyzánské logistiky v regionu. Koordinovala příjem zásilek, rozdělovala finance mezi skupiny maquis a podílela se na jejich výcviku. Počáteční nedůvěra partyzánů k ženě v čele rychle zmizela, když se její malý tým osvědčil.

Když bylo zničeno rádiové spojení s Londýnem, Wake osobně vyjela na kole přes nepřátelské území (podle různých zdrojů šlo o trasu dlouhou několik set kilometrů), aby zajistila náhradní vysílačku. Projela německými kontrolami a vrátila se. Dne 5. června 1944 přijali maquis kódované varování před bezprostřední invazí. O den později se sabotáže rozběhly naplno.

Žena, kterou gestapo nikdy nedostalo

Proč Wake unikala tak dlouho? Kombinace faktorů. V marseillské fázi fungovala v konspiračních buňkách únikové sítě, kde jeden článek neznal celý řetězec. Po výcviku SOE měla profesionální dovednosti agentky: krycí identity, šifrování, orientaci v terénu. V Auvergne se pohybovala mezi rozptýlenými skupinami maquis v hornatém vnitrozemí, kde centralizované pátrání naráželo na geografii i na loajalitu místních.

Gestapo přitom rozhodně nespalo. Odměna pěti milionů franků, systematický tlak na odbojové sítě, brutální výslechy jejího okolí; to vše dokládá, jak vážně ji Němci brali. Jenže Wake měla něco, co většina hledaných osob neměla: schopnost přepínat mezi rolemi. Kurýrka, agentka, logistická velitelka. Každá z těchto funkcí vyžadovala jiný typ pohybu, jiné kontakty, jinou legendu. A právě ta šíře ji činila nepolapitelnou.

Po válce: medaile, politika a dlouhý život

Wake válku přežila. V září 1944 odešla z aktivního odboje, po válce pracovala pro britské ministerstvo letectví a část kariéry strávila i na ambasádách v Paříži a Praze, zajímavý přesah, který ji spojuje i s československým prostorem. Později kandidovala v Austrálii do parlamentu, žila střídavě v Austrálii a Británii a zemřela v Londýně v srpnu 2011 ve věku 98 let. Její medaile jsou dnes vystaveny v Australian War Memorial v Canbeře, v rodném Wellingtonu na Novém Zélandu stojí pamětní sloup v Oriental Bay.

Spíš známe jiné ženské příběhy odboje: Marii Moravcovou z okruhu operace Anthropoid nebo sokolskou odbojářku Marii Cibulkovou. Obě zaplatily za svou odvahu životem. Nancy Wake měla víc štěstí, víc výcviku a víc prostoru k úniku. Ale jedno měly společné: nacisté je považovali za nebezpečné. A měli pravdu.

Článek Gestapo ve Francii z ní mělo hrůzu, polapit ji nedokázalo: Nancy Wake se samopalem mizela tak rychle, že jí říkali Bílá myš se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.