Mládí a politické začátky

Karl Hermann Frank se narodil 24. ledna 1898 v Karlových Varech. Společně se svými 4 sourozenci byl od útlého věku vychováván v duchu pangermanismu, jehož nadšeným stoupencem byl Frankův otec, který působil jako učitel v obecné škole. Po dokončení humanistického gymnázia v roce 1916 nastoupil na Německou právnickou fakultu v Praze, nebyl však příliš pilným studentem a po jednom semestru studium ukončil.

Poté se mu podařilo absolvovat jednoletý kurz na pražské obchodní akademii, načež se přesunul do Vítkovic, kde pracoval jako úředník až do roku 1920. V roce 1926 si Frank otevřel své vlastní knihkupectví v Lokti, příliš se mu však nedařilo. Právě při jeho pobytu zde začal být politicky aktivní a navázal vážnější kontakty s nacistickým hnutím. V roce 1929 se stal členem Deutsche Nationalpartei. Z finančních důvodů byl nucen knihkupectví zavřít a v roce 1931 se vrátil do rodných Karlových Varů.

Podstatně výrazněji se začal politice věnovat v roce 1933 po vydání prohlášení o založení Sudetendeutsche Heimatsfront. Frank, pověstný až přehnanou péčí o svůj zevnějšek, veřejně vyzýval Němce k jednotě a sám založil v Karlových Varech skupinu henleinovského hnutí. Ani zde se však jeho knihkupectví příliš nedařilo a hluboce se zadlužil.

Ovšem v této době došlo i k jeho politickému vzestupu. Henleiova strana se přejmenovala na Sudetendeutsche Partei a stala se druhou nejsilnější stranou v tehdejší Republice Československé. Ještě téhož roku se také ujala provozu Frankova knihkupectví. Údajně to bylo proto, aby se mohl plně věnovat politické práci.

Politický růst a hodnost SS Gruppenführera

Frank, nyní už na postu poslance, se přesunul do Prahy, kde byl zanedlouho jmenován předsedou poslaneckého klubu SdP. V roce 1937 se stal Henleinovým zástupcem a na tomto významném postu setrval až do podepsání Mnichovské dohody. Zlomovým byl pro Franka rok 1938, kdy se na jedné ze svých několika návštěv Německa poprvé setkal s Adolfem Hitlerem. Již před Mnichovskou dohodou však pod jeho patronací a vedením SdP vznikaly polovojenské jednotky Freikorps.

Jednalo se tzv. Svobodné sbory, jež měly svojí ilegální vojenskou a podvratnou činností na území Sudet připravit půdu pro vstup Německa do ČSR. Velmi brzy měly tyto bojůvky, většinou vyzbrojované z Německa a s německými instruktory, na kontě mnoho mrtvých a zraněných. Především šlo o české úředníky, policisty a příslušníky SOS (něco jako čs. pohraniční stráže), nacházející se a pracující na území Sudet. Když v září téhož roku byla podepsána Mnichovská dohoda, čímž bylo stvrzeno odtržení Sudet od Československa, Frank se stal říšským občanem.

Během krátkého období Druhé republiky pak docházelo k postupnému sbližování nyní již i územně německé SdP s německou NSDAP. V roce 1938 se stal Konrad Henlein SS Gruppenführerem a Frank SS Brigadeführerem. Krátce po vyhlášení Protektorátu byl Frank, během návštěvy u Hitlera ve Vídni ve dnech 17. až 19. března 1939, jmenován státním tajemníkem v Protektorátu Čechy a Morava, a stal se tak druhým nejmocnějším mužem v zemi.

Náplní jeho práce bylo například spravování jednotek SS a policie na území Protektorátu. Ještě téhož roku byl povýšen do funkce generálporučíka policie a SS Gruppenführera. Právě během této doby došlo také hned k několika radikálním událostem, jako bylo uzavření vysokých škol, tvrdé zákroky policie při protiněmeckých demonstracích a především události dne 17. listopadu 1939, kdy byli zatčeni a následně bez rozsudku v pražské Ruzyni zastřeleni studenti organizující protesty proti německé okupaci.

Masakr Lidic a Ležáků

Karl Hermann Frank, který se v té době podruhé oženil, zastával názor, že stávající protektor Konstantin von Neurath je příliš benevolentní při správě Protektorátu a slabý při potlačování českého odbojového hnutí. To se však v jeho očích brzy změnilo, když funkce protektora připadla Heydrichovi, po jehož nástupu došlo na území Protektorátu Čechy a Morava k výraznému upevnění nacistického režimu. S příchodem Heydricha bylo téměř okamžitě vyhlášeno stanné právo, vyneseny a vzápětí vykonány stovky rozsudků smrti a bylo též zprovozněno první židovské ghetto Terezín.

Po Heydrichově smrti, v období heydrichiády, se Frank mimořádně činil. Do několika hodin po atentátu opět vyhlásil stanné právo a rozjelo se rozsáhlé pátrání po atentátnících doprovázené desítkami represí vůči obyvatelům Protektorátu. Smrt v té době hrozila komukoliv, kdo se byť jen špatně zatvářil.

Nejhorší událostí heydrichiády je bezesporu vypálení Lidic. Kdo vydal konečný rozkaz k tomuto brutálnímu činu však není dodnes jasné. Nabízejí se dvě hlavní verze a obě se tak či onak týkají právě Franka. Podle jedné byl hlavním strůjcem útoku na Lidice právě Frank, podle té druhé je třeba dívat se někam mezi Hitlera, Himmlera, Bormanna, Daluega a samozřejmě Franka, který v této verzi hraje spíše druhé housle. Ať už měl konečné slovo kdokoli, jak vlastně přišel zrovna na Lidice, zůstává tajemstvím.

Možná byste čekali, že po smrti Heydricha byl do funkce zastupujícího říšského protektora jmenován právě Frank. Tak tomu ovšem, i přes jeho velké zklamání, nebylo. Funkce se ujal Kurt Daluege, blízký přítel Himmlera, který si s Frankem lezl již od samého začátku na nervy. Kurt Daluege setrval ve funkci až do srpna 1943. Během jeho vlády pokračovaly stanné soudy, vykonány byly další rozsudky smrti a mnoho obcí a vesnic postihlo německé drancování. Asi nejznámější je případ Ležáků, jež postihl podobný osud jako Lidice.

Nejmocnější muž Protektorátu

V roce 1943 byl Kurt Daluege z funkce zastupujícího říšského protektora odvolán a na jeho místo nastoupil Wilhelm Frick. Zároveň se provedlo několik dalších změn, z nichž nejvýznamnější bylo přejmenování úřadu říšského tajemníka, který zastával Frank, na Úřad státního ministra Protektorátu Čechy a Morava. Frank se tímto stal nejvýše postaveným a nejmocnějším mužem Protektorátu.

Ve funkci zůstal podle všeho až do 4. května 1945, což znamená, že všechna tvrdá opatření, která významně poškodila československé hospodářství a průmysl, nemilosrdné policejní zásahy i odvetné akce na konci války jako hromadné popravy v Terezíně či Přerově, byly vykonávány na rozkaz jediného muže, a to Karla Hermanna Franka.

Frank opustil Prahu v nočních hodinách z 8. na 9. května a zamířil do americké okupační zóny. V Rokycanech byl zadržen americkými vojsky a dopraven do německého Wiesbadenu, kde byl vyslýchán. Američané jej ale vzápětí vydali Československu, kde byl postaven před Mimořádný lidový soud v Praze. Od března do května 1946 byl souzen.

Od počátku jej drželi ve vyšetřovací vazbě a byl shledán vinným z válečných zločinů, zejména z vyhlazení obce Lidice. Jeho obhájcem se stal JUDr. Kamill Resler, žalobu pak zastupoval JUDr. Jaroslav Drábek. Po dlouhém slyšení vynesl předseda soudu dr. Kozák dne 21. května 1946 rozsudek. Karl Hermann Frank, státní ministr Protektorátu Čechy a Morava, byl odsouzen k smrti.  

Na popravu se prodávaly lístky

Veřejná poprava byla vykonána v pankrácké věznici a již od brzkých ranních hodin se před věznicí scházeli lidé, již toužili spatřit popravu na vlastní oči. Museli si zakoupit lístek, kterých se nakonec prodalo kolem 6 000. Zájemců však bylo tolik, že na mnohé z nich se nedostalo. Podle dobového tisku se na dvůr údajně vecpalo až 5 000 lidí, ale záběry z popravy to poměrně popírají. Nedostatečné množství lístků vyústilo v nepokoje před branami věznice a musela být povolána policie, jež rozohněný dav s vynaložením značeného úsilí klidnila.

Na Karla Franka čekalo podium se šibenicí, která měla podobu pouhého sloupu. Přímo před ním stály tři řady židlí pro zvané hosty; senát soudu, příslušníky několika zahraničních armád, vysoce postavené úředníky a především také 7 míst pro 7 lidických žen. Kolem 13. hodiny byl před šibenici přiveden evidentně pobledlý a na svou žádost nespoutaný Karl Frank. Byl mu zopakován rozsudek a soudce mu sdělil, že poprava bude i přes jeho žádost o milost, která byla dosud bez odpovědi, vykonána.

Karla Franka totiž soudili na základě retribučního dekretu, čili to, že podal žádost o milost, nemělo na odklad výkonu trestu žádný vliv. Po posledních slovech odsouzeného, v nichž naposledy prezentoval své přesvědčení a víru, byl předán katu Josefu Nenáhlovi. Ten s pomocí dvou asistentů vyvedl Franka k šibenici, spoutal mu nohy a ruce za zády a pomocí postroje jej vytáhl na popravčí stojan až na jeho vrchol, přičemž zády se Frank opíral o popravčí sloup.

Pak mu na krk vložil krátkou oprátku, kterou na opačném konci upevnil na vršek stojanu. Po uvolnění závěsu postroje Frank prudce klesl asi o 2 metry, visel přitom jen na oprátce. Podle autentického záběru popravy si však zřejmě nezlomil vaz a umíral proto ještě nějaký čas, přičemž kat jej držel za obličej a kontroloval jeho stav. Trest oběšení byl tak vykonán podobně krutě jako u mnoha nevinných čs. občanů za války. Poté kat předstoupil před soudce a oznámil mu, že trest byl vykonán, načež mu soudce poděkoval.

Frankovo tělo bylo zkontrolováno vězeňským lékařem MUDr. Oldřichem Navarou, který konstatoval smrt odsouzeného. Podle zákona měla být Frankova mrtvola ponechána na šibenici po dobu jedné hodiny, ale kvůli rozbouřenému davu tělo sundali již o 15 minut dříve a předali jej do ústavu soudní pitvy. Tělo popraveného Franka pak bylo po pitvě tajně pohřbeno v neoznačeném společném hrobě na Ďáblickém hřbitově.

Jaký způsob popravy si podle vás Frank zasloužil?

Zdroj: Britannica, Wikipedia

Článek Muž, který údajně vydal rozkaz k vypálení Lidic. Na popravu Karla Hermanna Franka si lidé kupovali vstupenky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.