I mistr tesař se někdy utne – platí to i o slavných leteckých konstruktérech. Utnutím Williho Messerschmitta byl Me 210 Hornissche (Sršeň).
Me 210 se měl jako nástupce známých Bf 110 stát univerzálním tažným koněm Luftwaffe. Vedle těžké stíhačky měl být i stíhacím a střemhlavým bombardérem. Cíle jsou to věru ambiciózní. To vše měl zajistit slavný Willy Messerschmitt. A skutečně to na papíře vypadalo, že se to povedlo. Jenže realita byla úplně jiná. Messerschmitt Me 210 zcela selhal.
Zadání: Mrštný jako Bf 109 s palebnou silou Bf 110
Vývoj Me 210 začal v roce 1938. Stíhačka měla v budoucnu nahradit právě zařazovaný těžký stíhač Bf 110, ale i střemhlavý bombardér Junkers Ju 87. Na papíře byly jeho výkony a vzhled velmi povzbuzující, a tak Hermann Göring neváhal a ještě před vzletem prvního prototypu, jen na základě zhlédnutí dřevěné makety, objednal v říjnu 1938 celých 1 000 strojů. Me 210 se měl stát novou páteří německého letectva. Co vlastně Me 210 Luftwaffe nabízel?
Messerschmitt Me 210 http://www.the-blueprints.com/vectordrawings/show/5523/messerschmitt_me_210/
Zveřejnil(a) The-Blueprints .com dne Středa 22. února 2012
Me 210 dostal bohatě prosklenou kabinu, v níž seděla posádka zády k sobě, bomby měly být umístěny v pumovnici v krátké přídi. Zajímavé je, že právě úmyslná absence pumovnice v prototypu Bf 110 mu umožnila zvítězit ve výběrovém testování nad svými tehdejšími konkurenty, kteří pumovnice dle požadavků Luftwaffe měly. Návrat k pumovnici byl tudíž u těžkých stíhaček Messerschmitt nový prvek. Vedle toho měl Me 210 k dispozici i vnější závěsníky.
Stroj unesl 1 000 kilogramů pum. Pro urychlení a zlevnění výroby měly být ale u nového letounu použity i díly z Bf 110. Oproti Bf 110 měla být zlepšena manévrovatelnost. Toho mělo být dosaženo nejen silnějšími motory a lepší aerodynamikou, ale i zkrácením trupu oproti Bf 110 zhruba o metr. Vpřed mířily dva kanóny 20 milimetrů MG 151 a dva kulomety 7,92 milimetrů MG 17.
Poměrně slabá obrana zadní polosféry u Bf 110 jedním kulometem ráže 7,92 milimetrů MG 17 měla být u Me 210 vylepšena přidáním kulometu ráže 13 milimetrů MG 131 na každé straně zadní části trupu. Dva kulomety mohly pokrýt téměř celý vzdušný prostor za strojem a byly řízeny z kabiny pomocí dálkově ovládaného zařízení, které vyvinula firma Rheinmetall-Borsig.
Papírově skvělé letadlo
Délka letounu činila 12,12 metrů, výška 4,28 metrů, rozpětí 14,34 metrů. Hmotnost prázdného stroje byla 7 070 kilogramů a maximální vzletová hmotnost 9 076 kilogramů. Maximální rychlost stroje byla 564 kilometrů v hodině ve výšce 5 400 metrů, dostup 8 900 metrů, dolet 1 820 kilometrů. Me 210 poháněly dva dvanáctiválcové vidlicové motory DB 601F, každý o výkonu 1 350 koní. Měl na svou dobu papírově velmi slušné výkony, i když maximální rychlost nebyla větší, než které dosahoval i starší Bf 110.
Prototyp Me 210 V1 ještě s dvojitou směrovkou a-la Bf 110 poprvé vzlétl krátce po začátku války, 5. září 1939. Okamžitě se ukázalo, že výkony a vlastnosti nového stroje byly katastrofální. Ve vzduchu byl stroj nestabilní a po otevření pumovnice pod přídí letadlo okamžitě přecházelo do vývrtky. Zkušební pilot Fritz Wendel do protokolu doslova uvedl, že „letadlo je tak nestabilní, že bez úprav a prodloužení trupu nejméně o celý metr není možné zahájit sériovou výrobu. Tak, jak je, nemůže být svěřeno žádnému pilotovi!“
Druhý prototyp se dostal do vzduchu v listopadu 1939. Největší inovací na něm byla změna směrovky z dvojité na jednoduchou. Problémy stroje to však neřešilo a druhý prototyp skončil úplnou destrukcí při zkušebním střemhlavém letu v září 1940. Bylo vyrobeno neskutečných 17 prototypů a do zkoušek a testů se později zapojilo i dalších 8 předsériových a 13 sériových strojů.
Géniovo martyrium
Ale ani jeden z nich se Messerschmittovi a jeho týmu nepodařilo naučit pořádně létat a například bezpečně přistávat bez nebezpečí destrukce podvozku. Protože však Luftwaffe na zařazení Sršně trvala, na jaře 1941 začala rozpačitě a pomalu sériová výroba naprosto nezralého letounu Me 210 A-0, po dokončení 94 kusů pak výroba přešla na verzi A-1 – těžký stíhač (Zerstörer), který více létal jako hlídkový a stíhací bombardér, a A-2 střemhlavý bombardér, jenž ale nikdy střemhlav nebombardoval.
Stroje byly dodávány od roku 1941 speciálně zřízené testovací jednotce Versuchstaffel 210, umístěné v zázemí v Rechlinu, která měla vyvinout taktiku pro nasazení nového stroje. I ta však utrpěla těžké nebojové ztráty, což se ještě zhoršilo po 1. září 1942, kdy začala pod názvem 16./KG 6 z Francie útočit na pobřeží Británie. I pokus o bojové nasazení v Africe a na Sicílii skončil špatně a byl naprostým neúspěchem.
Problémy neustávaly ani po mnoha úpravách a opakovaných zkouškách a Luftwaffe už toho měla dost. Ernst Udet si povolal Messerschmitta na kobereček. Výsledek byl pro něj katastrofální. I když Messerschmitt u svého 17. prototypu v březnu 1942 nakonec přeci jen prodloužil trup a na křídla nechal v červenci instalovat i pohyblivé sloty, takže letoun byl schopen z hlediska pilota konečně bezpečně létat, typ už to nezachránilo.
V dubnu 1942 byla sériová výroba Me 210 zastavena. Přesto ale bylo do té doby dohotoveno 483 kusů a dalších 370 strojů, které byly rozpracovány, skončily ve skladu a přípravky a různé díly i v hutích. Messerschmitt musel odstoupit z představenstva firmy a ta prodělala na projektu 30 milionů říšských marek. V továrně horečně překonstruovávali starý Bf 110 na verzi Bf 110G, jež nakonec dosahovala vyšších výkonů a měla lepší vlastnosti než mnohem mladší Me 210. Příběh Me 210 však neskončil.
Maďarská spása
V době, kdy Luftwaffe svým rozhodnutím výrobu Me 210 u Messerschmitta ukončila, v Maďarsku na plné obrátky běžela výstavba Dunajských leteckých závodů. Měly také vyrábět Me 210. Těžce a draze nabyté zkušenosti se konečně alespoň zčásti zúročily. Všechny dosavadní výsledky ze zkoušek se promítly do podoby produkční maďarské verze Me 210 C, především všechna zlepšení ze 17. prototypu.
Délka letounu dle vylepšeného projektu se zvětšila na 12,56 metrů, výška na 5,21 metrů a rozpětí křídel na 16,34 metrů. Stroj dostal nové výkonnější motory DB 605B s výkonem 1 475 koní a automatické sloty na křídlech. V prosinci 1942 vzlétl první maďarský letoun a ukázalo se, že se z Me 210C stal konečně schopný bojový letoun, který si maďarští piloti na rozdíl od Němců pochvalovali.
Maximální rychlost stoupla na 580 kilometrů v hodině a dostup na 10 000 metrů. V Maďarsku bylo do března 1944 vyrobeno 267 strojů, pak byla výroba ukončena. Podle smlouvy s Německem si Maďarsko ponechalo jen část z produkce Me 210C, 110 kusů převzala Luftwaffe. Své poslední stroje Maďaři zničili až po evakuaci do Rakouska roku 1945.
Je potřeba zmínit, že jeden stroj koupilo i Japonsko, na vzdálené ostrovy byl dopraven ponorkou. Jak byly z letadla spojenci nacistů nadšeni, není známo. Uvádí se však, že Me 210 ovlivnil vývoj japonských těžkých stíhaček, které měly roku 1945 zastavit americké B-29, jako byla například Kawasaki Ki-102.
Trik s čísly
Firmě Messerschmitt stále zbývaly součástky na téměř 400 trupů Me 210. Co s nimi? Manažeři přišly s jednoduchým „početním“ trikem. Ze zprofanovaného a nenáviděného Me 210 se stal zbrusu nový výkonný Me 410. Letadlo podstoupilo podobnou proměnu jako maďarské stroje. Délka letounu dosáhla 12,48 metrů, výška 4,28 metrů a rozpětí vzrostlo na 16,33 metrů. Místo motorů DB 605 dostal nový Me 410 DB 603 s výkonem 1 745 koní.
Stabilitu opět zajišťovaly automatické sloty na křídlech. Omlazovací kůra zabrala. Prototyp nového stroje poprvé vzlétl koncem roku 1942. Stroj již měl náležitou obratnost a rychlost. Ta dosahovala v 6 400 metrech dokonce 604 kilometrů v hodině. Obnovená výroba Me 210 pod novým názvem začala v lednu 1943 a Luftwaffe dostala první stroje, tentokrát pojmenované Me 410A-1, již na konci měsíce.
Produkce běžela hladce, a to ve verzi rychlého bombardéru nebo ve verzi těžkého stíhače. V obou případech se Me 410 poměrně osvědčil, ale v srpnu 1944 byla kvůli racionalizaci výroby jeho produkce ukončena. Celkem bylo vyrobeno 1 189 Me 410 všech variant. Me 410 existoval ve dvou verzích: A a B, které se od sebe lišily jen tím, že kulomety MG 17 verze A byla nahrazeny u verze B 13milimetrovými MG 131.
I když existovaly průzkumné i bombardovací verze, většinu výroby nakonec tvořily těžké stíhače. Nejtěžší výzbroj nesla verze Me 410 A-1/U4, respektive B-1/U4. Ta byla vyzbrojena 50milimetrovým kanónem Bordkanone 5 (BK-5), což byl původně tankový kanón 5 cm KwK 39 použitý na tanku PzKpfw III. Stroj dokázal zničit bombardér na 900 metrů.
Rozpačité výsledky
Me 410 byly nasazeny především při obraně Německa proti strategickému bombardování. Jednotky vybavené Sršni slavily střídavé úspěchy. Dne 10. dubna 1944 se skupiny Me 410 vyzbrojené neřízenými raketami vrhly na svaz 900 amerických bombardérů, sestřelily jich 55 a k tomu 16 amerických stíhaček. Výkony Me 410 však přestávaly stačit, ztráty neúměrně rostly, a proto před koncem roku 1944 byly Sršni ze služby staženy.
Me 210 patří k největším selháním německého leteckého průmyslu za 2. světové války. Stíhačka, která měla být všemu nadřazená, zabila více vlastních pilotů než sestřelila nepřátel. Dodnes se zachovaly dva stroje. Me 410 A-1/U1 přestavěný z Me 210 je v USA v Národním muzeu letectví a kosmonautiky a zatím čeká v depozitáři na renovaci. Naopak Me 410 A-1/U2 náročnou renovaci podstoupil již v 80. letech a dnes je pýchou muzea RAF v Cosfordu.
Vzpomenete si i na jiné letadlo, které prošlo podobnými peripetiemi?
Zdroj: Marek Murawski, Letadla Luftwaffe. 2. část, Praha, 1997.
Námořní technika
|
PŘEČTENÍ: 37507
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 40952
