Na aktivity chartistů nereagoval komunistický režim tvrdou represí, jako tomu bylo v padesátých letech, ale využil vliv slavných umělců na tehdejší společnost.
Provolání československých výborů uměleckých svazů ve jménu míru a socialismu, jehož podpisem měla tehdejší kulturní elita našeho národa vyjádřit svou podporu komunistickému režimu, a také nepřímo odsoudit signatáře Charty 77. Podpisová akce umělců, dnes známá jako Anticharta, byla součástí největší mediální kampaně na území ČSSR od dob politických procesů v 50. letech. Kontroverzní kampaň patří neodmyslitelně k historii naší země.
Následky Pražského jara
Po událostech Pražského jara, jež podle některých předních disidentů pro KSČ představovalo kontrarevoluci, a následující srpnové okupaci v roce 1968, bylo potřeba nastolit ve společnosti řád a vrátit poměry ve státě před dubnové události. Jinými slovy, bylo potřeba uvést společnost zpět do „normálu“, a tak byl vydáním dokumentu „Poučení z krizového vývoje ve straně i společnosti po XIII. Sjezdu KSČ“, který byl přijat v roce 1970, zahájen proces známý jako „normalizace“.
V dokumentu byly novými vrchními představiteli odsouzeny jak události Pražského jara, tak i jakékoliv pokusy o reformu v budoucnosti. Postihováni byli především obyvatelé proreformní, zejména tedy studenti a intelektuálové, z čehož vyplývá, že širší stranické čistky byly zaměřeny proti tehdejší elitě národa.
Vlivem konzumní orientace obyvatel, korupce, cenzury a stranických čistek společnost postupně upadla do krize, a to zejména do krize mravní. Vzrostla kriminalita a morálka lidí ve vztahu k rodině a práci postupně upadala. Společnost nakonec dospěla do stavu apatie a nečinnosti. Lidé se začali uzavírat do sebe a ztráceli zájem o veřejné dění.
CHARTA 77
Na podzim roku 1976 začalo shromažďování podpisů občanů různého profesního i politického zaměření pod hlavičku Prohlášení Charty 77. Signatáři kladli velký důraz na fakt, že Charta 77 je neformální, volné a otevřené společenství a sami se označovali spíše za hnutí než za organizaci, neboť vlastně neměli stranicky vyhraněnou základnu.
Chartisté ve svém přelomovém prohlášení nepožadovali násilné odsunutí stávajícího režimu, jak tomu většinou v opozici bylo, naopak měli zájem o vedení konstruktivního dialogu s mocenskou stranou. Cílem Charty 77 bylo poukazovat na konkrétní problémy a navrhovat vládě jejich řešení. Prohlášení Charty 77 bezprostředně podepsalo 242 signatářů, z nichž jeden později svůj podpis odvolal.
Prvními zvolenými mluvčími hnutí byli Václav Havel, Jiří Hájek a Jan Patočka. Prohlášení Charty 77, jež bylo zveřejněno v západních médiích dne 7. ledna 1977, zaznamenalo na Západě široký ohlas a zvedlo vlnu soucitu s perzekuovanými. I přesto, že se Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský pokusili Prohlášení oficiálně předat vládě, Československým občanům se text do ruky nikdy nedostal, nebo tedy alespoň ne oficiální cestou.
Ztroskotanci a samozvanci
Na rozdíl od signatářů Charty 77, vládnoucí strana neměla sebemenší zájem vést s opozicí jakýkoli dialog. Hnutí představovalo pro komunisty trn v oku a téměř okamžitě po zveřejnění Prohlášení se spustila vlna perzekucí signatářů. Již 7. ledna 1977 vyšel v Rudém právu článek s názvem „Čí je to zájem“, který tak nějak předjímal propagandistický hon na signatáře, který brzy nato započal.
Do povědomí obyvatel se však zapsal až útočný článek z 12. Ledna pod názvem „Ztroskotanci a samozvanci“, jež označuje signatáře nejen za bandu zrádců, ale pohlíží na ně jako na zkrachovalé intelektuály, kteří se nechávají unést svými nereálnými filozofickými představami, a které není třeba brát vážně. Dne 14. ledna byl pak zatčen Václav Havel a hned nato Jan Patočka, který 13. března 1977 zemřel na následky vyšetřovacích metod. Charta 77 byla 31. Ledna 1977 prohlášena za nezákonnou, a to i přesto, že znění Prohlášení bylo v souladu se zákonem.
Anticharta
Celá propagandistická kampaň vyvrcholila 28. ledna 1977, kdy bylo v Národním divadle svoláno ze strany československých výborů uměleckých svazů setkání představitelů kulturní obce. Pozvány byly tehdejší nejznámější umělecké tváře, především tedy populární herci a baviči, které lidé znali z televizních obrazovek.
Právě zde museli přítomní umělci uvést své jméno na arch pod názvem Provolání, čímž vyjádřili svou loajalitu režimu a veřejně tak odsoudili signatáře Charty 77. Podobná akce pak čekala 4. února v Divadle hudby na populární zpěváky a jiné hudební umělce, kde se scénář téměř do písmene opakoval.
Umělci byli postaveni do prekérní situace. Pokud nechtěli přijít o možnost tvorby a vzdát se své vydobyté slávy, nezbývalo jim nic jiného, než podepsat. Režim v diskreditační kampani využil tváře umělců, kteří díky rozvoji socialistické televize v 70. letech získali značnou popularitu, a proti 242 podpisům tak stály tisíce podpisů populárních herců, spisovatelů a zpěváků, mezi nimi například Jan Werich, Dana Medřická, František Filipovský, Miloš Kopecký nebo Jiří Sovák.
Text neznali, a přesto soudili
Zajímavé je, že i přesto, že oficiálně neměl nikdo z obyvatel Československa text Charty 77 znát, během proslovů umělců, dělníků, na tiskových konferencích i ve všech novinách byl text odsouzen a označen za lživý. Jako by ho snad někdo z nich četl. A možná i četl, k tomu by se však nemohl veřejně přiznat. Prohlášení tedy bylo vlastně souzeno lidmi, kteří si přečetli maximálně útržky vytržené z kontextu, na jejichž základě nemohli získat ucelenou představu o požadavcích chartistů.
Fakt, že signatáři Provolání a všichni ti, kteří veřejně kritizovali text Charty 77, odsoudili text, který ani neměli možnost číst, odráží charakteristické rysy celé normalizační společnosti. Režim nevyužil k potlačení aktivit Charty 77 tvrdých represí, jako tomu bylo v padesátých letech, ale vědomě zneužil popularity umělců, kteří byli donuceni přijmout shora diktovanou roli, k tlaku na veřejnost, což vedlo k tomu, že většinová společnost opravdu deklarovala loajalitu straně a vládě.
Kampaň proti Chartě 77 pokračovala několik dalších měsíců a nakonec byla během měsíce dubna ukončena. Režim také upustil od rozsáhlejších akcí proti signatářům Charty 77, neboť neustálé upozorňování na činnost chartistů bylo pro vládní moc spíše kontraproduktivní. Vládní moci se však podařilo chartisty částečně izolovat, společnost je vnímala jako jakousi elitní skupinku intelektuálů, jejichž názory byly považovány spíše za bláhové výkřiky do tmy.
Úplně poštvat občany proti signatářům se však režimu příliš nepodařilo, ve světě se vzedmula vlna solidarity a i domácí opozice se začala postupně stmelovat. Do roku 1989 podepsalo chartu 1900 osob.
Reflexe Anticharty
Kampaň proti hnutí Charty 77 a podpisová akce Provolání je dodnes velmi citlivým tématem, jež vyvolává řadu protikladných emocí a rozhořčených diskuzí, přičemž signatáři Provolání bývají některými odsuzováni a jinými omlouváni. Ať už se dnes však setkáváme s názory kritickými či obhajujícími aktéry kampaně, v našem zájmu není rozhodovat o vině a odpovědnosti jednotlivých umělců. Nezměněným faktem zůstává skutečnost, že je třeba si tyto události nadále připomínat.
Jak je uvedeno v Prohlášení Charty 77, odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá především na politickou a státní moc, ale zdaleka ne jen na ni. Každý občan, tedy každý z nás nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry a tedy i za dodržování uzákoněných paktů.
Zdroj: Ustrct, Ustrct
Události
|
PŘEČTENÍ: 24317
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 27969
