Legionářem v Rusku

František Wiendl se narodil 31. prosince roku 1923. Pochází z Klatov a stejně jako jeho otec se vyučil zedníkem. Otec Františka, František Wiendl starší, byl legionářem, jenž padl během první světové války do ruského zajetí a stal se svědkem nehorázných násilností, ke kterým docházelo po bolševickém převratu v Rusku.

Byl silným odpůrcem bolševismu a k jeho největším obavám patřilo právě to, že se tento totalitní režim dostane jednou také do Československa. Svému synovi často vyprávěl až téměř hororové příběhy o tom, co se v Rusku dělo: „Vyprávěl, jak jednoho fabrikanta vysvlékli donaha, polili ho asfaltem, posypali peřím, dali do káry a vozili po městě. A další zvěrstva.“

iZdroj fotografie: Paměť Národa

Svému synovi byl hrdinou i velkým vzorem a svými názory významně ovlivnil jeho politické smýšlení. Oba muži byli velice pracovití a sdíleli demokratické myšlení. Díky svému otci se František mladší naučil nejen opravdu vidět věci kolem sebe, ale také nazývat je skutečnými jmény.

Odbojová skupina Lidice

Když v březnu roku 1939 přijeli do Československa němečtí okupanti, tehdy teprve patnáctiletého Františka to velice zasáhlo. Zoufalství, které cítil nejen František, ale celý národ, se dá jen těžko popsat. Němci vtrhli do země na bojových vozidlech značky Dampf-Kraft-Wagen, vybaveni kulomety, namířenými na nevinné obyvatelstvo.

Byli nuceni poslouchat projevy Hitlera, z nichž mladému Františkovi utkvěl v paměti především ten, který Führer pronesl na sjezdu tehdejší vládnoucí nacistické strany v Norimberku, kde mimo jiné zazněla věta: „Utlačování tří a půl milionu Němců v Československu musí přestat!“

Bylo jasné, že František starší, silný odpůrce totality, nebude dění venku pouze přihlížet, a kolem rodiny Wiendlů se tak začala pomalu, ale jistě tvořit odbojová organizace. Již na samém začátku války se stal členem Ústředního vedení odboje domácího a ve spolupráci se sousedy sháněli zbraně, které následně ukrývali v zahradním altánku. V době heydrichiády byla organizace ÚVOD zlikvidována a mezi lidmi kolovali zvěsti, že Němci, v pomstě za vraždu Heydricha, zastřelí každého desátého Čecha.

iZdroj fotografie: Paměť Národa

František starší, jehož rodina atentát na Heydricha samozřejmě schvalovala, očekával, že i pro něj si brzy přijde gestapo. Místo toho, aby se ovšem stáhl do ústraní, založil vlastní odbojovou skupinu, která dostala název Lidice. Organizace pořádala finanční sbírky pro rodiny zatčených a zavražděných odbojářů, shromažďovala zbraně a připravovala se na povstání. V řadách odboje nechyběl ani František mladší, který se společně se svými vrstevníky podílel na menších sabotážích, jako například přestřihávání telefonního vedení.

Němci složili zbraně

Odboj Lidice pracoval ve stínech, s blížícím se koncem války se však skupina připravovala na možnost otevřeného násilného konfliktu. V Klatovech působilo celkem sedm bojových skupin, které v únoru roku 1945 začaly spolupracovat, a to pod vedením skupiny Niva. Odbojářům se také podařilo navázat rádiové spojení s Londýnem. Poté, co František starší obdržel varování od nacistického kolaboranta, že si pro něj v nejbližších dnech přijde gestapo, ustoupil až do květnového povstání do ústraní.

V té době navštěvoval František mladší průmyslovou školu stavební v Plzni. Ta však byla v dubnu 1945 vybombardována, načež byli studenti nuceni podílet se na odklízení trosek. Domů se vrátil 5. května, tedy v den, kdy do Klatov dorazila Americká vojska. Toho dne bylo úkolem odbojové skupiny Lidice obsadit stadion v Klatovech a bránit stanici nacházející se v blízkosti Klatovské hůrky, kde byla uložena německé kulometná hnízda.

iZdroj fotografie: Paměť Národa

Jelikož otec Františka nebyl v té době ještě doma, připadlo velení 30členné skupiny na hlavu tehdy teprve jednadvacetiletého Františka. Avšak místo násilného přepadení Němců vsadil mladý odbojář na trochu jinou taktiku. Promluvil si s německým velitelem.

K překvapení všech složili němečtí vojáci zbraně a nastoupeni do útvaru, v doprovodu obyvatel Klatov, byli odvedeni do kasáren. František mladší viděl, že tito vojáci měli již války dost, a jak sám s úsměvem vypověděl: „Stačilo jim říct, že jim zaručíme bezpečí, že Američanům vysvětlíme, že už bojovat nechtějí, a bylo po válce.“

Ne všichni Němci však byli ochotni se vzdát. V samém centru Klatov a několika nedalekých městech zahynuly při přestřelkách s německými vojáky desítky povstalců. V podvečer toho dne se pak obyvatelé sešli na náměstí a napjatě očekávali příjezd amerických vojsk. Ulice byli plné lidí, které s příjezdem prvního tanku, následovaného kolonou dalších, propukly v tichý jásot. V té době kvetly šeříky a klatovští obyvatelé zasypávali americké vojáky květinami.

Zvítězila propaganda

Brzy po maturitě nastoupil František na dvouletou vojnu. Zařazen byl do aspirantské školy v Domažlicích, kde prodělal tvrdý výcvik, obdobný výcviku hraničářů. Poté, co se v roce 1947 vrátil domů, mohl František pocítit ostrý zvrat ve společenském cítění. Atmosféra v české společnosti se drasticky změnila. Vše totiž směřovalo k jednomu – vítězství komunistické strany.

iZdroj fotografie: Paměť Národa

František Wiendl vypověděl, že mnozí z jeho přátel se stali přesvědčenými komunisty. Ke komunistům se také, docela paradoxně, obrátila část voličů agrární strany, která byla v roce 1939 nacisty zakázána a po konci války nesměla být obnovena. Velkou roli ve změně politického smýšlení venkovského lidu sehrály samozřejmě také četné sliby, že všichni dostanou půdu, možnost hospodařit na svém a nebudou zřizovány kolchozy.

Rodina Wiendlova přesně věděla, kam to všechno směřuje, a snažila se své spoluobčany odradit od volby KSČ. Nadšení lidu bylo však příliš velké a komunistická propaganda měla opět navrch. Další rána pak přišla dva týdny po 25. únoru 1948, když nečekaně zahynul Jan Masaryk. Wiendlovi byli přesvědčeni, že se jednalo o vraždu.

Otce chytila milice

Wiendlovi, vědomi si nebezpečí, do kterého se český národ řítil, nemohli jen tupě přihlížet. Společně s blízkými rodinnými přáteli, mezi kterými byl například chirurg Jiří Krbec, Jan Prantl a Františkův budoucí tchán Jan Štork, nakoupili zásoby bílé barvy, veřejná místa popisovali protikomunistickými hesly a rozhazovali protikomunistické letáčky. K použití zbraní, které měli nashromážděné z protinacistického odboje, se uchýlit nechtěli.

Jednoho nešťastného večera však skupinku odbojářů zahlédla hlídka milicionářů. František starší se při úniku zamotal do křoví a padl do rukou ozbrojené hlídky. Jan Prantl neváhal a začal střílet. Jelikož však byla tma a nemohl nic vidět, jednalo se spíše o zastrašující výstřely, na nikoho nemířil. Jednoho z milicionářů ale nešťastnou náhodou zasáhla kulka do nohy. František starší nabídl, že postřeleného milicionáře odnese do nemocnice, jeho pomoc však byla druhým ozbrojencem odmítnuta. Otec tedy situace využil a utekl.

iZdroj fotografie: Paměť Národa

Následujícího dne si však StB přišla nejen pro jeho otce, ale zatkli i jeho maminku, Marii Wiendlovou. O pár dní později byl zatčen i František Wiendl mladší. Pro nedostatek důkazů však Wiendlovi tentokrát vyvázli s celkem mírnými tresty. Marie Wiedlová byla propuštěna bez soudu po devíti měsících, František Wiendl starší se u soudu vzepřel a byl taktéž, pro nedostatek důkazů, propuštěn. František mladší byl degradován na vojína, což mu ale nijak zvlášť nevadilo, alespoň se prozatím vyhnul možnému vojenskému cvičení.

Cestu přes hranice hledal v mapě

Začátkem roku 1949, v době, kdy byli rodiče ve vězení, se u dveří Wiendlů objevil jistý pan Schneider, který tvrdil, že jej poslal Pospíšil. Pan Schneider byl stíhán komunistickou policí a nutně se potřeboval dostat přes hranice. František Wiendl ho sice nikdy předtím neviděl, ovšem u pana Pospíšila měl auto a podle slov jeho otce se jednalo o velkého vlastence.

Po krátkém zaváhání usedl František k mapě a hledal vhodnou cestu, kudy se nejlépe dostat ze země. Společně se Schneiderem v závěsu úspěšně překročil hranice a dovedl jej k prvnímu osvětlenému domu v Německu. „Ti lidé v chalupě jen kroutili hlavou, jak to, že tam nezůstanu a vracím se,“ sdělil později František.

iZdroj fotografie: Paměť Národa

Syn tetičky Františka zanedlouho domluvil několik dalších uprchlíků, a tak se síť pomalu rozrůstala. František se postupem času dostal do kontaktu s odbojovými skupinami, které mu posílaly sokoly, skauty, vojáky i politiky prchající před bolševiky. A co víc, František za své nebezpečné služby nebral žádné peníze. Později se zkontaktoval s agentem Aloisem Suttým, kterému se nějakým zázrakem podařilo uprchnout z komunistického vězení, kde se seznámil s vězněným Františkem starším.

Aloisovi se podařilo prchnout do Německa a vstoupit do americké tajné služby CIC. StB po něm samozřejmě horlivě pátrala a s Aloisem se tak František scházel nedaleko hranic, u Stříbrného mlýna. Alois posílal po Františkovi například dopisy, které pak odbojář předával třeba letcům RAF. A naopak od něj přebíral skupinky uprchlíků a převáděl je do Německa. K Františkově pašerácké skupině se po propuštění připojili i jeho otec a trio odbojářů a blízkých přátel z války Štorek, Prantl a chirurg Krbec.

Z přátel se stali estébáci

Chirurg Krbec padl do pasti, již na něj přichystali jeho přátelé, se kterými se seznámil v partyzánské válce při ošetřování střelných zranění. Netušil, že se po roce 1948 stali agenty StB. Jeden z nich, Novák, požádal doktora, zda by jim nepomohl dostat Basáka, dalšího z party, přes hranice. Nic netušící Krbec jej tedy dovedl k Wiendlovým a ti jej přidali do sedmičlenné skupiny, která měla tu noc přejít hranice.

iZdroj fotografie: Paměť Národa

Jako vždy měl František, společně s Prantlem, sraz s Aloisem Suttým u Stříbrného mlýna, kam skupinku dovezli v dodávce. Alois si skupinu převzal a vydal se přes hranice. Po několikahodinovém pochodu vytáhl Basák pistoli a z plna hrdla zaječel: „Ruce vzhůru, ve jménu zákona, jste zatčeni!“ Alois Suttý byl však také dobře vybaven a na ječícího estébáka vytáhl samopal, načež vzal zrádce nohy na ramena. Wiendl a Prantl však byli zatčeni.

Alois padl do rukou policie o pět měsíců později. Samozřejmě se nenechal odvést bez boje a jeden z policistů skončil po přestřelce s prostřeleným břichem. Alois Suttý byl za své činy odsouzen k smrti. Také František Wiendl při výsleších vzdoroval. Neustále opakoval, že se svým přítelem Prantlem jeli pouze pro jablka. Ovšem po měsíci tvrdých korekcí, fyzických trestech a svědectví Basáka se nakonec přiznal. František Wiendl dostal 18 let vězení, z nichž si odseděl 10 let.

Odmítl donášet pro StB

V březnu 1960 měl Františk Wiendl mladší nečekanou návštěvu, do vězení za ním přišel náčelník klatovské Státní bezpečnosti. Františkovi bylo téměř okamžitě jasné, co se po něm bude chtít. Estébák požadoval, aby donášel na obyvatele svého rodného Klatovska. Bývalý odbojář však nabídku na spolupráci velmi rázně odmítl a sdělil mu, že si raději odsedí těch zbývajících 8 let. Ke svému překvapení byl však o několik týdnů později propuštěn. Ještě před ním se z vězení dostali také jeho otec i lékař Jiří Krbec, kteří měli vyšší tresty než František.

iZdroj fotografie: Paměť Národa

Dům na Klatovsku byl rodině zabaven a Františkova maminka se usadila v nedaleké Klenové. V roce 1964 se František oženil s dcerou Jana Štorka, která mu v roce 1969 porodila syna Jana. Po Pražském jaru, ze kterého nebyl zrovna nadšený, se do aktivit proti nastupujícímu normalizačnímu režimu již nijak aktivně nezapojoval a období normalizace strávil v klidu s rodinou. Protesty v roce 1989 si samozřejmě nenechal ujít a po pádu režimu založil v roce 1990 pobočku Konfederace politických vězňů v Klatovech. V roce 2004 se stal jejím předsedou.

Zdroj: PametNaroda

Článek Odbojář František Wiendl: Účastnil se prvního i druhého odboje a převáděl uprchlíky přes hranice, pak trpěl v Jáchymově se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.