Hitlera a jeho třetí říši měla zachránit armáda dětí a starců. Vyzbroj Volkssturmu byla tak špatná, že se jí báli sami použít.
Koncem roku 1944 byl pád Třetí říše jen otázkou času. Západní spojenci se blížili k Německu z jedné strany, Rudá armáda postupovala z druhé. Adolf Hitler, jehož válečná mašinérie byla v naprostém rozkladu, trval na tom, že záchrana leží v rukou Volkssturmu – lidových milicí nacistické strany.
Armáda kluků a starců
Od této armády složené z téměř šesti milionů nesloužících civilních mužů ve věku od 16 do 60 let se očekávalo, že ve slavné rozhodující bitvě rozbije bolševiky před branami německého hlavního města. A podle blouznivého ministra propagandy Dr. Josepha Goebbelse měly formace Volkssturmu to, co jim chybělo na bojových zkušenostech a výcviku, bohatě vynahradit ideologickou horlivostí a fanatickou oddaností nacionálnímu socialismu.
V souladu s tím jednotky ani nepodléhaly vojenské kontrole. Velela jim sama NSDAP! Tyto domobranecké prapory pochodovaly vstříc jisté porážce s jakýmikoliv zakonzervovanými a zastaralými zbraněmi, které se podařilo sehnat. Vyčerpaný německý zbrojní průmysl byl stále schopen vyrobit pro Volkssturm značný arzenál. Jednalo se však o provizorní zbraně značně omezené hodnoty. Posuďte ostatně samy.
Volksgewehr VG1
Walther Volksgewehr VG 1 byla jednoduchá opakovací puška. Používala jednoduchý závěr,; hrubá rukojeť závěru zapadala do výřezu v ocelovém odlitku, který zajišťoval dodatečnou bezpečnost střelby. Nabíjelo se pomocí schránkových zásobníků na 10 nábojů, které byly původně vyvinuty pro pušku Gewehr 43.
Pojistka zbraně byla rovněž velmi hrubá a primitivní. Byla složena z ocelové lisované páčky připevněné k záštitě spouště. Po sepnutí blokovala páčka pojistky pohyb spouště. Pro odjištění pojistky ji musel střelec prstem otočit do strany. Pažba byla hrubě vyrobena ze dřeva a nenastavitelná železná mířidla byla určena pouze pro střelbu na blízko. Vyrábět se měla ve Zbrojovce Brno, ale do konce války se stihlo vyrobit jen několik kusů.
Volkspistole
Volkspistole neboli „lidová pistole“ byla primitivní pistole ráže 9 mm, která měla být masově vyráběna a distribuována jednotkám Volksturmu i civilnímu obyvatelstvu Německa. Všichni její vlastníci se jí měli bránit před invazí Spojenců do vlasti v roce 1945.
Pistole o hmotnosti 1 kilogramu, kterou měla vyrábět firma Mauser i Walther, měla zásobník na osm nábojů a účinný dostřel asi 50 metrů. Volkspistole se začala vyrábět na jaře 1945. Válka skončila dříve, než mohla být zbraň vyrobena a distribuována ve velkém množství. S exempláři pistole, které válku přežily, se dodnes obchoduje mezi sběrateli palných zbraní a patří mezi velmi vzácné sběratelské kusy.
MP3008
Na Německo udělala britský zázračný samopal Sten takový dojem, že ukradlo jeho konstrukci a vyrobilo vlastní verzi slavného samopalu za 10 dolarů. Ve skutečnosti byl MP 3008 téměř dokonalou napodobeninou ikonického Stenu Mk. II. „Hitlerův Sten“ měl jen jednu odlišnost a to tu, že se nabíjel ze spodu. Spojenecká zbraň se poměrně neprakticky nabíjela z boku.
Jednoduchý, ale účinný v boji zblízka, MP 3008 se dobře hodil pro městské boje, které poznamenaly poslední dny Třetí říše. Před německou kapitulací bylo vyrobeno mezi 10 000 až 30 000 kusy MP 3008, které byly distribuovány útvarům Volkssturmu. Po válce mnoho tisíc kusů skončilo na našem území a do výzbroje jej zařadila i československá armáda. Jedná se opět o velmi žádaný sběratelský kus.
Volkssturmgewehr
V posledním roce války byl v Německu takový nedostatek pěchotních automatických zbraní. Jednotky Volkssturm i Wehrmachtu musely být vybaveny řadou improvizovaných zbraní, jako byla Gustloffova Volkssturmgewehr neboli „lidová útočná puška“. Tato poloautomatická zbraň, která střílela stejným nábojem ráže 7,92 mm jako revoluční MP-44, byla účinná na vzdálenost přibližně 300 metrů.
Zbraň, jejíž výroba se opět rozjela až na úplném konci války, byla určena pro boj z blízka a skládal se z méně než 40 součástek, z nichž polovina byla vyrobena z levného lisovaného kovu. Jeho výroba byla tedy jednoduchá, rychlá a levná. A také nekvalitní. Volkssturmgewehr byl považován vojáky za nespolehlivý a nepřesný. Do konce války bylo vyrobeno více než 10 000 kusů. Jedná se o velmi vzácnou sběratelskou zbraň. Vzhledem k nekvalitě výroby jich mnoho v dobrém stavu do dnes nezůstalo
Panzerfaust
Ačkoli byl Panzerfaust neboli „pancéřová pěst“ od roku 1942 ve výzbroji pravidelné armády a Waffen SS, byl hojně distribuován také vojákům Volkssturmu. Devítikilogramový jednoranný raketomet nevyžadoval prakticky žádný výcvik k obsluze, ale jeho kumulativní hlavice o velikosti malého melounu dokázal prorazit díru do pancíře jakéhokoli spojeneckého obrněného vozidla na bojišti ze vzdálenosti až 150 metrů.
Zatímco v otevřeném terénu byla tato zbraň jen málo účinná, v městském prostředí byla až děsivě ničivá. Během postupu Rudé armády do Německa v roce 1945 bylo až 70 % sovětských tanků, které byly zničeny v akci, vyřazeno přenosnými zbraněmi, jako byl Panzerfaust. Od roku 1942 do konce války jich z montážních linek sjelo až 6 milionů, přičemž nejpočetnějšími variantami byly Panzerfaust 60 a Panzerfaust 100.
Jednorázové plamenomety
Stejně jako Panzerfaust byl i plamenomet Einstossflammenwerfer 46 na jedno použití. Jednoduchá zbraň připomínající tlakovou láhev, byla levná a snadná na výrobu, kterou po použití vojáci mohli zahodit. Zbraň byla navržena tak, aby ji mohli obsluhovat začátečníci, a dokázala vystřelit jeden až dvouvteřinový plamen do vzdálenosti 20-30 metrů. Ačkoli se tato zbraň vyráběla ve velkém množství pro Volkssturmu, našla si cestu i k pravidelným jednotkám.
Heinkel He-162 Volksjäger
Heinkel He-162 Volksjäger neboli „lidový stíhač“ byl dalším produktem nouzového zbrojního programu Třetí říše z konce války. Stroj měly pilotovat původně mladí piloti z Hitlerjugend, ale ukázalo se že stíhačku „ukočírují“ jen zkušení piloti. Tento převážně dřevěný stíhací letoun s proudovým motorem se dostal z rýsovacího prkna do výroby za neuvěřitelných 38 dní. Do bojů vstoupil až v dubnu 1945. Do dobytí Berlína bylo vyrobeno celkem 320 kusů tohoto inovativního letounu.
Navzdory návrhu šitému horkou a konstrukci se He162 stal nejrychlejším bojovým letounem války, který dosahoval maximální rychlosti 905 kilometrů v hodině. Stíhačka Heinkel, vybavená dvěma 30mm kanóny, si v posledních třech týdnech války připsala nejméně jedno vítězství, než chronický nedostatek paliva a nedostatek provozuschopných vzletových a přistávacích drah definitivně uzemnil celou Luftwaffe. Několik letounů se dochovalo jako muzejní exponáty v Kanadě, USA, Francii a Velké Británii.
Zdroj: MilitaryHistoryNow
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 32855
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 27691
