Detekce cílů na stovky kilometrů

Podle schopností, jež jsou prezentovány o tomto stroji, by měl být schopen zaměřit třeba pozemní cíle na vzdálenost až kolem 200 kilometrů. Letoun je především nejen detekční, ale i řídící centrum, které by mělo být schopno na cíl navést bojové letouny. Těch by mohlo být až 30 v automatickém režimu, plus polovina v manuálním. Proto je samozřejmě otázka, jak moc je schopen systém zaměřit vysoce pohyblivé raketomety HIMARS, jež v posledních týdnech Rusku ničí velitelská centra a sklady. Zatím se zdá, že v této úloze letoun příliš úspěšný není.

Berijev je postaven na platformě známého sovětského nákladního letounu Il-76MD. Byl vybrán mimo jiné proto, že měl značnou nosnost a prostorný trup. Tehdejší sovětská elektronika byla totiž velmi těžká a rozměrná. Příkaz k jeho vývoji byl vydán 7. srpna 1969. Protože vývojové kapacity Iljušina i Tupoleva byly v té době zaměstnány jinými úkoly, celý projekt nového ruského AWACSu (původně označován Il-70) se přesunul do méně vytížené konstrukční kanceláře Berjeva, která dosud vyvíjela především vodní a obojživelná letadla.

Tam nakonec obdržel označení, pod kterým ho dnes známe, tedy A-50. Prototyp poprvé vzlétl 19. prosince 1978. Hlavní část společných továrních a státních zkoušek byla realizována v letech 1980 až 1985 na letecké základně Vladimírovka, domovské základně Státního zkušebního institutu vojenského letectva GK NII VVS, která se nachází v Achtubinsku. Do služby vstoupil o šest let později. Sériovou výrobou nového ruského AWACSu A-50 (Mainstay A) byl v prosinci roku 1984 pověřen závod č. 84 (TAPO) z Taškentu.

Instalace veškerého speciálního elektronického vybavení však probíhala v závodu č. 86 z Taganrogu. Ještě nevybavené letouny typu A-50 (Mainstay A), které opouštěly brány závodu TAPO, byly známy jako Il-76A. Odtud možná pramení nesprávná informace, že A-50 vznikly přestavbou již dříve vyrobených a jako transportních letadel používaných Il-76. V letech 1985 až 1991 přitom z linky zmíněného podniku sjelo prvních celkem 25 sériových A-50 Mainstay A (Il-76A). VVS první letouny tohoto typu převzaly již v roce 1985.

Letadlo bylo nabídnuto Číně

V roce 1984 se rozeběhly další vývojové práce na nástupním projektu A-50 v podobě pokročilé modifikace A-50 (Mainstay A) s instalací nového palubního vybavení, nového radiolokačního komplexu typu Šmelj-2 a nových motorů typu PS-90A (D-90A). Díky rozsáhlým škrtům ve zbrojním rozpočtu Ruska ale takto modifikovaný A-50 (Mainstay A), s vyhrazeným názvem A-50M, zůstal jen v projektu. Ruské VVS nakonec zvládly pouze původní A-50 (Mainstay A) podrobit méně nákladnému modernizačnímu programu.

Ten se týkal radarového komplexu, komunikačního vybavení a obranného systému, a to především komplexním přechodem veškeré elektroniky v letounu z analogové na digitální. Poslední takto modifikované A-50 (Mainstay A), které nesou staronové označení A-50M (Mainstay B), byly přitom VVS předány v roce 2011. V říjnu 2011 také VVS převzaly též první exemplář ještě pokročilejšího modelu A-50U (Mainstay D). Ten zase vznikl v rámci druhé etapy modernizačního programu AWACSů řady A-50 (Mainstay) Ruských vzdušných sil.

Kromě výrazně modifikovaného DRLO a navigačního komplexu obdržel též objemnější palivové nádrže. VVS s A-50U počítají do příchodu nového DRLO speciálu typu A-100 Premier, který vychází z transportního letounu typu Il-76MD-90A. Zajímavé je, jak tato verze vznikala. Někdy kolem roku 2000 letecká konstrukční kancelář TANTK G. M. Berjeva spolu se společností Afrus (projektující a instalující interiér prezidentských speciálů vycházejících z Il-96-300) z vlastní iniciativy zpracovala technický návrh alternativní modifikace AWACS speciálu typu A-50EI.

Návrh byl s instalací radiolokačního komplexu využívajícího anténu s elektronickým formováním a vychylováním paprsků (AESA) domácí konstrukce a nabídlo ho Číně. Berjevova TANTK chtěla totiž vývoj modifikace tohoto stroje pro Ruské VVS financovat právě z čínských peněz. Krátce nato vedení TANTK G. M. Berjeva předložilo technický návrh letounu typu A-100E konstrukční kanceláři NPO Vega-M (radar), ta se ale na projektu A-100E odmítla podílet.

A-50 je i ve výzbroji Indie

Technický návrh tohoto stroje však získal podporu ze strany vedení moskevského vědecko-výzkumného institutu NIIP V. Tichomirova. Okolo roku 2002 firma TANTK G. M. Berjeva prezentovala svůj projekt generálnímu štábu VVS. Ten po určitém váhání v dubnu 2004 nový stroj schválil jako náhradu starých A-50. Letové zkoušky jediného exempláře tohoto speciálu, který vznikl konverzí sériového A-50M (Mainstay B, rudá 52), se však rozeběhly až dne 26. října 2016.

Od standardních A-50 se liší novým komplexem nazývaným Premier, novým letově navigačním systémem typu PNK-PM a celou řadou drobných změn draku i elektronice. Má nové motory D-90. Ale zpoždění zkoušek je značné, teprve 10. 2. 2022 byl nový radar na prototypu poprvé zapnut za letu. Dnes proto existuje ruský letoun AWACS stále jen ve verzi A-50. I když se mluví o tom, že existuje údajně ve 40 exemplářích, je známo pouze 25 vyrobených sériových kusů, z nichž dva byly dodatečně přestavěny na jiné verze, čtyři na export a tři prototypy pro zkoušky.

Slouží nejen v ruském letectvu, ale ve výzbroji je má i Indie (3 stroje A-50EI). Jeden exemplář byl vyvíjen ve spolupráci s Izraelem pro Čínu, s instalací výkonnějšího radiolokačního komplexu DRLO typu EL/M-205 Phalcon AEW izraelské značky IAI, jenž využívá anténu kategorie AESA. Tento model byl navržen na základě zadání čínského PLAAF. Jediný exemplář letounu A-50I se od vzletové dráhy poprvé odlepil 28. července 1999. Díky silnému politickému tlaku ze strany USA na Izrael byl nakonec Číňanům předán bez instalace zmíněného radiolokačního komplexu.

Prvním provozovatelem AWACS speciálů A-50 (Mainstay A) se stal 144. samostatný letecký pluk s domovskou základnou u litevské Šaulaje. Až do roku 1990 se všechny letouny typu A-50 (Mainstay A) vydávaly k rutinním letům výhradně z této litevské základny. Po rozpadu SSSR byla většina strojů A-50 přesunuta na základnu Berjozovka.

Ta se nachází na poloostrově Kola, poblíž Pečory. Další A-50 (Mainstay A) skončily na základně Černomořské flotily VMF nacházející se na poloostrově Krym. Jiné se zase staly součástí Dálněvýchodního vojenského okruhu. V roce 1999 nakonec VVS převážnou většinu letounů typu A-50 (Mainstay A) dislokovaly na jediné základně, a to Ivanovo-Severnyj.

Schopnost detekce by měla být až do 500 km

Letadlo je 46,59 metru dlouhé a rozpětí jeho křídel činí 50,5 metru. Výška se stávajícím systémem radaru činí 14,76 metru a hmotnost při startu dosahuje 190 000 kg. Je poháněno čtyřmi dvouproudovými motory Solovjov D-30KP-2 o maximálním tahu 122,58 kN každý. Jsou mu jsou schopny udělit rychlost až 810 kilometrů v hodině. Letadlo je schopno vystoupat do výšky až 12 kilometrů, ale při svých misích se pohybuje ve výškách od 5 do 10 kilometrů. Má pětičlennou letovou posádku a dalších 10 členů posádky obsluhuje vybavení uvnitř trupu.

Dolet letadla je 7 500 kilometrů, ale může tankovat za letu. Jeho nejdůležitějším vybavením je komplex DRLO typu Šmelj. Ten se skládá z radiolokátoru typu Šmelj (Squash Dome), systému pro zpracování dat, systému pro zobrazování dat (jeho součástí jsou pracovní konzole deseti operátorů s barevnými CRT displeji), identifikačního systému „vlastní-cizí“, datalinku pro předávání informací pozemním a hladinovým velitelským stanovištím i stíhacím letounům v reálném čase, systému pro kódování a dekódování a systému pro zaznamenávání dat.

iZdroj fotografie: Uživatel Cantiana / Creative Commons / CC BY-SA

Na hřbetě trupu za odtokovou hranou křídla je posazen na dvou pylonech otočný čočkovitý radom antény RA-10 radiolokačního systému. Kryt antény je vyjma středové obdélníkové části zhotoven z dielektrického materiálu, má průměr 10,8 m, výšku 2 m a otáčí se rychlostí 6 ot/min. Kromě hlavního radaru je letoun vybaven i modifikovaným povětrnostním radarem typu Groza.

Podle různých antén viditelných na povrchu trupu má zcela jistě celou řadu vybavení pro radiotechnický boj a obranu, pro satelitní spojení SATCOM (anténa na hřbetě trupu za kabinou), atd. Na místě bývalého zadního střeliště je dielektrický kryt antény stanice pro radiotechnický průzkum. Schopnosti letounu, tedy ty deklarované, jsou velmi impozantní. Měl by být schopen detekovat vzdušné cíle až do vzdálenosti 500 kilometrů. Pokud jeho posádka hledá cíle na moři, měla by být schopna je spatřit ve vzdálenosti 350 kilometrů.

A-50 je schopen operovat za každého počasí

Pozemní radar, jak již bylo řečeno, detekuje na 200 kilometrů. Přístroje jsou schopny sledovat několik desítek cílů v jednom okamžiku. Kromě průzkumu pak letoun může sloužit jako řídící centrum pro vedení útoků na detekované cíle. V průběhu hlídkových misí tyto stroje obvykle létají nízkou rychlostí ve výšce 10 000 m. Dráha jejich letů mívá tvar číslice osm se vzdáleností středů obou kružnic cca 100 km.

Přestože radarový komplex letounu A-50 (Mainstay A) vykazuje v porovnání s radarovým komplexem např. Boeingu E-3 Sentry menší dosah, údajně je méně náchylný na klamné odrazy od zemského povrchu, což ho činí efektivnějším při sledování nízkoletících vzdušných cílů. Letouny typu A-50 (Mainstay A) ruských VVS většinou operují v součinnosti s přepadovými stíhači řady MiG-31 (Foxhound), které mohou díky instalaci výkonného radaru typu Zaslon (Flash Dance) samy o sobě zastávat roli (mini) AWACSu, a těžkými frontovými stíhači řady Su-27 (Flanker).

Přenos dat o zjištěných cílech stíhacím letounům v reálném čase je přitom realizován automaticky, a to buď prostřednictvím datalinku, nebo za pomoci kódovaného hlasového záznamu. Zatímco v m a dm pásmu lze pozemním velitelským stanovištím předávat informace na vzdálenost 350 km, dosah komunikace letounu A-50 (Mainstay A) v UHF pásmu činí 2 000 km. Přenos informací na delší vzdálenosti je realizován přes satelitní komunikační systém.

Letoun je schopen operovat za každého počasí ve dne i v noci, a to i z běžných travnatých letišť. Letadlo má být vybaveno obranou proti přilétajícím střelám, především světlicemi k matení tepelně naváděné střely, má být též schopno rušit řídící systémy radarově naváděné střely. Předpokládá se ale, že při misi mu budou ochranu poskytovat především doprovodné stíhačky. Vzhledem k dosahu svých systémů však letouny při současném konfliktu nad ukrajinské území nelétají.

Proč Rusko není schopno detekovat a zničit systémy HIMARS?

Zdroj: ArmedConflicts, AirforceTechnology

Článek Ruský AWACS letoun Berijev A-50 Titan je schopen detekovat cíle až do vzdálenosti 500 km. Proti HIMARS se zdá bezmocný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.