Fiat G.55 Centauro byla italská stíhačka, která svými výkony překvapila Němce natolik, že ji na konci války zařazovali i do své výzbroje

Itálie dokázala vytvořit skutečně špičkové zbraně. Jednou z nich byla i stíhačka Fiat G.55 Centauro. K její smůle přišla až příliš pozdě.

i Zdroj fotografie: Lorenzo Tomasi / Public Domain
i Zdroj fotografie: Aldo Bidini / Creative Commons / CC BY
i Zdroj fotografie: Uživatel Nowa Techinka Wojskowa Lipiec 202 / Public Domain
i Zdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain
i Zdroj fotografie: Aldo Bidini / Creative Commons / CC BY
i Zdroj fotografie: Uživatel Billhill / Public Domain
Další 2 fotografie
Další 2 fotografie
                   

Vstup do války v roce 1939 byl pro italské letectvo jako náraz do zdi. Italská doktrína počítala se zahájením války ve Středomoří už v polovině 30.let a k tomuto předpokládanému termínu hromadně modernizovala svou výzbroj. Když k zahájení bojů nedošlo, ekonomicky zubožené Itálii zůstala ve výzbroji masa zbraní ve většině z první polovině 30. let 20. století, které už v roce 1939 na zbraně Spojenců nestačily. Italové si to těsně před válkou uvědomili a začali horečně vyvíjet modernější zbraně, ale ztrátu času doháněli jen ztěžka.

Základem bylo německé srdce

Základním italským problémem byla neschopnost vyvinout a vyrábět opravdu výkonné a moderní motory. Italské stíhačky sice byly aerodynamicky vycizelované a obratné, ale scházel jim výkon, rychlost a dolet. Řešení se našlo v nákupu licence německého motoru nejdříve Daimler-Benz DB 601, a později výkonnějšího DB 605. Ten vyráběli pod označením Fiat RA.1050 R.C.58 Tifone v Severní Itálii v Turíně. Jak se ukázalo, dvanáctiválec s výkonem 1475 koní byl to pravé.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Předchozím Italským pokusům o jednoplošné stíhačky vždy něco chybělo. První Macchi M.C.200 a Fiat G.50 v italském vojenském letectvu měly domácí hvězdicové motory nižší výkonnosti a slabou výzbroj. Ani modernizované Macchi M.C.202 s motorem DB 601 náskok spojenců nedohnaly. Pak Italové vše vsadili na Sérii 5, tedy na tři nově vyvíjené stíhací stroje, které měly fašistickou armádu v Itálii spasit.

Z trojice Macchi M.C.205, Reggiane Re.2005 a Fiat G.55 byl poslední z nich nejlepší a s nejvyššími výkony. Vývoj začal roku 1941 pod vedením velmi schopného inženýra Giuseppe Gabrielliho. První prototyp vzlétl již 30. dubna 1942 a piloti se nad vlastnostmi G.55 rozplývali. Skvělě ovladatelný, obratný, a na rozdíl od starších strojů, i výkonný, rychlý a konečně silně vyzbrojený.

Po zuby ozbrojený kentaur

Fiat G.55 Centauro byl jednomístný dolnoplošník, který měl rozpětí 11,856 metru, délku 9,37 metru a výšku 3,13 metru. Hmotnost prázdného stroje byla 2700 kilogramů a maximální vzletová 3718 kilogramů. Pohonnou jednotkou byl licenční Fiat RA.1050 R.C.58 Tifone, který G.55 dával rychlost 630 kilometrů v hodině ve výšce 8000 metrů, dolet dosahoval 1200 kilometrů, maximálně až 1650 kilometrů a maximální dostup byl 12 700 metrů.

iZdroj fotografie: Uživatel Nowa Techinka Wojskowa Lipiec 202 / Public Domain

16 předsériových strojů „Sottoserie O“ byla vyzbrojena jedním 20 milimetrovým německým leteckým kanónem MG 151/20 s 250 náboji v ose vrtule a čtyřmi kulomety Breda-SAFAT ráže 12,7 milimetru, přičemž dva byly nad motorem a dva v křídlech s 300 náboji pro každý. Kulomety Breda byly nespolehlivé zbraně. V dalších sériích byly dvě Bredy v křídle nahrazeny další dvojicí MG151/20, což z G.55 udělalo jeden z nejlépe vyzbrojených stíhačů. Navíc mohl Kentaur nést i dvě bomby o váze 320 kilogramů celkem nebo přídavné nádrže.

Německý šok

V únoru 1943 byly nové italské stroje odeslány na testy do Německa. Zde se podrobily srovnávacím testům s nejmodernějšími stroji Luftwaffe Messerschmitt Bf-109 G-4 a Focke Wulf Fw-190A-5. Fiat G.55 všechny konkurenty porazil na hlavu. Hermann Göring dokonce plánoval pořídit 500 Kentaurů pro Luftwaffe a uvažovalo se i o licenční výrobě. Fiat G.55 tedy zdánlivě čekala zářivá budoucnost. Proč vše skončilo debaklem?

iZdroj fotografie: Aldo Bidini / Creative Commons / CC BY

Neúspěch tkvěl v zaostalosti italského průmyslu. Ten dokázal vyrábět velké série dvojplošníků smíšené konstrukce, ale na moderní celokovovou stíhačku ve velkosériové výrobě prostě jeho síly bez rozsáhlé modernizace, na kterou fašistický režim těsně před svým koncem neměl, nestačily.

Do kapitulace Itálie bylo vyrobeno pouze 32 strojů. Plán 500 strojů pro Luftwaffe a 3800 pro Regia Aeronautica byl jen vzdušným zámkem. Navíc G.55 byl daleko výrobně náročnější typ než Bf 109. Zatímco na stavbu jednoho Bf 109 bylo potřeba 5000 normohodin, na G.55 jich bylo nutno vynaložit v italských továrnách celkem 15 000!

Mussoliniho orel

Po kapitulaci Itálie v září 1943 výroba G.55, která probíhala v továrně Fiat, pomalu pokračovala pro Luftwaffe a pro Aeronautica Nazionale Repubblicana, tedy pro letectvo fašistického Mussoliniho režimu na severu země. Výroba byla značně narušena 25. dubna 1944, kdy továrnu napadlo 200 amerických bombardérů. Definitivně pak byla válečná produkce G.55 ukončena v září 1944.

Celkem bylo během války vyrobeno 107 G.55 Centauro. Občas se uvádí číslo 274, to ale s největší pravděpodobností započítává i poválečnou produkci, která do bojů pochopitelně nezasáhla. Naprosto neznámý je i malý počet tajně vyrobených G.55 i po zastavení výroby po obsazení Severní Itálie Německem, neboť i tehdy jejich výroba údajně v malé míře „nepovoleně“ pokračovala.

iZdroj fotografie: Uživatel Billhill / Public Domain

V bojích si Centauro vedl více než dobře a byl rovnocenným protivníkem nejen Spitfiru, ale i Mustangům.  Ostatně první obětí G.55 se stal 5. června 1943 nejvýkonnější americký bombardér Martin B-26 Marauder, jehož sestřel byl obzvláště ceněn. I piloti Aeronautica Nazionale Repubblicana si svých G.55 vysoce cenili a měli je raději než Bf 109. I G.55 však nebyl dokonalý. Vyžadoval velkou péči a údržbu pro svoji komplikovanou konstrukci, neměl kvalitní zaměřovač, italské zbraně se zasekávaly a vysílačka nebyla spolehlivá.

Fiat G.55

Zveřejnil(a) Regia Aeronautica dne Středa 25. února 2015

Ještě před kapitulací Itálie byl zahájen vývoj nástupce G.55. Pro „superstíhač“ G.56 uvolnili Němci motor Daimler-Benz DB 603 s výkonem 1750 koní. S novým srdcem dokázalo italské letadlo vyvinout rychlost až 700 kilometrů v hodině. Stav italského průmyslu a zmatky spojené s kapitulací a okupací Německem způsobily, že vše skončilo u dohotovení dvou prototypů. Stejně tak skončil i prototyp torpédové verze G.55 S vyvíjené v roce 1945.

S válkou nic nekončí

Po 2. světové válce se výroba v Turínu rychle obnovila. Protože zbylo poměrně dost trupů G.55, bylo rozhodnuto znovu rozjet výrobu osvědčeného typu. Dokonce se podařilo získat i zahraniční zákazníky. Několik desítek letadel šlo do Egypta a Sýrie, kde si stroje zaválčily v izraelské válce za nezávislost. 

Jejích výkony nebyly valné. Nebylo to dáno ani tak tím, že místo německé kanónové výzbroje byly arabské G.55 vyzbrojeny italskými kulomety, ale především tím, že Izraelci měli oproti syrským a egyptským pilotům mnohem více zkušeností.

iZdroj fotografie: Aldo Bidini / Creative Commons / CC BY

30 strojů odebrala i Argentina. Italům se povedlo vyvinout i dvoumístnou cvičnou verzi. Jenže výroba G.55 se ocitla před dalším problémem. Německé motory a jejich domácí kopie došly. Co dělat? Italům se podařilo koupit britské motory Rolls-Royce Merlin, kterými byly vybaveny Spitfiry a Mustangy!

Upravené G.55 se začaly vyrábět roku 1950. Dostaly označení G.59 a vyráběly se především ve dvojmístné cvičné verzi. Kvalitu konstrukce potvrzuje to, že bylo vyrobeno přes 200 strojů a ve výzbroji italského letectva vydržely až do roku 1957.     

Byly výkony Italů během války skutečně tak špatné?

Zdroj: Bill Gunston, Německá, italská a japonská bojová letadla druhé světové války, Praha, 1997.

Galerie

Další 2 fotografie
Další 2 fotografie
Diskuze Vstoupit do diskuze
106 lidí právě čte
Zobrazit další články