Od britského bombardéru k americkému špionovi

Příběh začíná v Británii. Firma English Electric vyvinula proudový bombardér Canberra na konci čtyřicátých let a americká firma Martin získala licenci na jeho výrobu jako B-57. Jenže Pentagon chtěl víc než taktický bombardér, potřeboval stroj, který pronikne nad sovětské území ve výšce, kam nedosáhne tehdejší protivzdušná obrana. Vznikla průzkumná verze RB-57D s prodlouženými křídly a výkonnějšími motory, nasazená od roku 1956. Její mise byly utajené a vedly nad SSSR i nad Čínou.

Právě nad Čínou se ukázaly limity samotné výšky. 7. října 1959 byl RB-57D sestřelen poblíž Pekingu pravděpodobně raketou SA-2; podle studie CIA šlo o jeden z prvních úspěšných zásahů řízenou střelou země-vzduch proti vysokoletému průzkumnému stroji. Program RB-57D byl ještě téhož měsíce zrušen. Tento moment prakticky potvrdil, že samotná letová hladina už průzkumný stroj před moderní protivzdušnou obranou neochrání, a urychlil přesun důrazu k satelitům a jiným platformám.

Extrémní přestavba, která přežila svou dobu

Odpovědí na zranitelnost RB-57D byla verze F, tak radikální přestavba, že ze společného se starším modelem zůstal jen základní trup. General Dynamics prodloužil křídla na rozpětí přes 37 metrů, osadil výkonnější motory Pratt & Whitney TF33-P-11A a přidal dva pomocné proudové motory v gondolách pod křídly. Výsledkem byl stroj schopný operovat nad 19 200 metry (63 000 stop).

Klíčové parametry dnešních NASA WB-57F podle oficiálního datasheetu NASA:

• Operační dostup: nad 19 200 m (63 000 stop)
• Vytrvalost: přibližně 6,5 hodiny
• Dolet: kolem 4 600 km
• Užitečné zatížení: až 4 400 kg (včetně palet a podů)
• Posádka: pilot a operátor senzorů v tlakových oblecích
• Instalační pozice pro přístroje: nos, trup, křídla, ocasní část, výměnné palety

Právě ta poslední položka dělá z WB-57F něco víc než jen vysokoletý letoun. Je to modulární létající laboratoř, do které lze v relativně krátkém čase integrovat nejrůznější vědecké přístroje, od atmosférických analyzátorů přes infračervené kamery po detektory kosmického prachu.

Proč nepřekonán neznamená „létá nejvýš“

Tady je potřeba být přesný. Americký U-2S Dragon Lady, který USAF stále provozuje, létá výš, nad 21 300 metrů (70 000 stop). Bezpilotní RQ-4 Global Hawk vydrží ve vzduchu přes 34 hodin, tedy pětinásobek WB-57. V jednotlivých parametrech tedy WB-57 překonán dávno byl.

Jenže U-2S je vojenská zpravodajská platforma zaměřená na průzkum, radioelektronický a radarový průzkum; NASA si ji nemůže jednoduše vypůjčit na sledování hurikánů nebo snímkování návratu kosmické lodi. A Global Hawk nese jen asi 1 360 kg užitečného zatížení, tedy třetinu toho, co WB-57. Navíc National Academies výslovně upozornily, že Global Hawk potřeboval další hardwarové investice, aby se stal plnohodnotnou vědeckou platformou.

Skutečná výjimečnost WB-57 tedy nespočívá v žádném jednotlivém rekordu. Spočívá v tom, že žádná jiná běžně dostupná platforma dnes nenabízí současně vysoký dostup, vysokou nosnost, více instalačních pozic, dvoučlennou posádku schopnou obsluhovat přístroje za letu a okamžitou operativní připravenost pro speciální mise NASA. Podle nás je to učebnicový příklad situace, kdy úzká specializace a omezené rozpočty brání vzniku nástupce; trh je příliš malý na to, aby se vyplatilo vyvíjet nový typ pro tři kusy.

Tři kusy, žádná rezerva

NASA provozuje svou flotilu WB-57 z Ellington Fieldu u Houstonu. Ke středu července 2026 vypadal stav takto:

Křehkost celého programu ukázal incident z 27. ledna 2026, kdy N927NA přistála v Houstonu s nevysunutým podvozkem. Podle záznamu FAA byly na palubě dvě osoby, vyšetřování probíhá. Flotila tří kusů nemá žádnou rezervu: když je jeden v údržbě a druhý v inspekci, celá vědecká kapacita NASA pro vysokoletové mise stojí na jediném stroji.

Registrace jednotlivých kusů v registru FAA vyprší postupně: N928NA v červnu 2028, N927NA v červenci 2029 a N926NA v srpnu 2029. Oficiální dokument NASA, který by jednoznačně jmenoval nástupce, se nám v otevřených zdrojích najít nepodařilo. NASA místo toho rozšiřuje portfolio komerčních suborbitálních platforem; realistický scénář tedy není příchod jednoho nového typu, ale rozdělení misí mezi více nosičů.

Co zmizí spolu s posledními Canberrami

Škála úkolů, které WB-57 plní, je překvapivě široká. Atmosférické odběry ve stratosféře, sledování hurikánů, měření raketových emisí, testování přístrojů pro budoucí satelity, výcvik astronautů v tlakových oblecích, a právě ono živé snímkování kosmických misí, které svět viděl při návratu Artemis II. Každá z těchto úloh bude po vyřazení WB-57 vyžadovat jiné řešení, často dražší a méně flexibilní.

Sedmdesát let starý konstrukční základ, desítky let průběžných přestaveb a tři poslední létající kusy na světě. WB-57F Canberra není relikt proto, že by patřila do muzea; je relikt proto, že její éra dávno skončila, ale její práce ne.

Článek Relikt studené války dodnes nikdo nepřekonal: RB-57 Canberra má unikátní schopnosti, které nelze nahradit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.