Číňané, jen aby začalo bombardování Japonska co nejdříve, stavěli ranveje takřka holýma rukama. Bombardér shodil obě jaderné pumy na Hirošimu a Nagasaki.
Idea zkonstruovat letoun kategorie B-29 se zrodila ve 30. letech minulého století. Představitelé americké armády chtěli získat letadla, která by měla základny v USA, ale mohla napadnout potenciální nepřátele v okruhu 5 000 mil (asi 8 000 km). Konstrukce nového bombardéru byla na svou dobu značně technicky vyspělá. Tři přetlakové kabiny v trupu pojaly až 14 mužů posádky, letadlo mělo dostup 11 150 m a jeho maximální dolet byl 9 656 km, s nákladem pum 5 230 km.
Projekt si vysloužil jméno „3miliardový hazard“
V září 1940 ministerstvo války objednalo prototypy letadel, která měla tuto představu splňovat, u společností Boeing a Consolidated Aviation. Projekt firmy Boeing XB29 měl od počátku lepší parametry než projekt XB 32 firmy Consolidated – a zkoušky to nakonec potvrdily. V roce 1940 však nikdo nedokázal stoprocentně říci, že projekt letadla Superfortress uspěje, a vojenská objednávka byla risk. Letadlo bylo 8,458 m vysoké, rozpětí křídel činilo 43 metrů a letoun byl dlouhý více než 30 metrů.
B-29 dokázala unést až 9 000 kg bomb rychlostí cca 560 km za hodinu. Její předchůdkyně B-17 dokázala unést jen polovinu bomb a naložená letěla dvakrát pomaleji. Každá ze 4 otočných střeleckých věží B-29 měla instalovány dva 12,7mm kulomety, později hřbetní přední věž i čtyři. Ocasní střeliště neslo tři 12,7mm kulomety nebo kanón ráže 20 mm a dva 12,7mm kulomety. Střelbu a zaměřování palubních zbraní kromě ocasního střeliště zajišťoval poprvé na světě analogový počítač řídící střelecký systém s dálkovým ovládáním.
Střelci mířili a mačkali spoušť jen pomocí reflexních zaměřovačů propojených s řídící jednotkou střeleckého obranného systému B-29. B-29 byl na tehdejší poměry nesmírně komplikovaný a jen doba potřebná na jeho výrobu byla až šestkrát delší než u jiných čtyřmotorových letadel. V roce 1942 si projekt vysloužil jméno „3 miliardový hazard“. Cena 3 615 milionů dolarů první objednávky byla na tehdejší dobu závratná. Prototyp vzlétl v září 1942, v březnu 1943 však druhý kus těžce havaroval. Ale armáda své dálkové bombardéry chtěla za každou cenu.
Číňané nadšeně budovali letiště
Na vojenské konferenci v kanadském Quebecu představil generál Hap Arnold, velitel USAAF, plán na využití nových bombardérů k náletům na Japonsko, přičemž letadla měla startovat z čínských základen. Byl to riskantní krok, jelikož B-29 právě začaly sjíždět z výrobních linek a mnoho jejich problémů, například přehřívání motorů, nebylo ještě vyřešeno. Přesto byl plán schválen.
V létě 1943 vzlétly první sériové B-29. Posádky ale byly problém, jen výcvik střelce trval dvanáct týdnů. Než jednotky dokázaly být s B-29 plně bojeschopné, uběhlo hodně času. Politický tlak k urychlenému nasazení B-29 byl však velký, protože prezident Roosevelt trochu neuváženě přislíbil čínským spojencům, že v lednu 1944 již budou B-29 z Číny bombardovat Japonce.
Čínská vláda nadšeně souhlasila a 200 000 čínských dělníků začalo budovat nová letiště pro B-29. Číňané stavěli doslova holýma rukama. Neměli beton, takže ranveje, dlouhé 2,5 km, budovali z ručně štěrkovaného kamene, který naváželi na dřevěných trakařích a zaválcovávali ho do udusaných letištních drah. Stovky čínských dělníků tahaly jako nějaké muly obrovské betonové válce, jež udusávaly kamenné ranveje.
B-29 dosud čekaly na základnách v Indii. Ačkoli ještě zbývala spousta příprav a práce, B-29 musely být připraveny na svůj první nálet podle slibu prezidenta. Generál Arnold po inspekci čínských letišť nakonec nařídil, aby se první útok uskutečnil v červnu 1944, pokud čínská strana dokončí alespoň startovací dráhy a základní zázemí. To se nakonec Číňanům povedlo.
Prvním cílem japonské ocelárny
Prvním cílem B-29 byly ocelárny na ostrově Kjúšú. Císařské železárny a ocelárny Javata dodávaly 25 % japonské válcované oceli. Zničení ocelárny mělo podvázat kapacity japonského lodního průmyslu, jenž byl rozhodující podmínkou fungování jeho válečné mašinérie. Japonské obchodní loďstvo bylo stále jedním z největších na světě a přes intenzivní potápění japonských lodí vyplouvaly další a další, které zásobovaly Japonci obsazené ostrovy v Pacifiku.
Přípravy na první nálet byly logisticky velmi komplikované. Od bomb po palivo se muselo vše potřebné dopravit do Číny přes himálajský masiv z Indie. Transporty po zemi i vzduchem byly nebezpečné samy o sobě, natož pod hrozbou stále ještě aktivních japonských letadel. Na čínských letištích nebylo vše ani zdaleka hotovo a mnoho provizórií komplikovalo činnost pozemního personálu.
Útok měl proběhnout v noci z výšky 2,5 až 6 kilometrů. Prioritou náletu byly nejen přesnost a účinnost bombardování, ale též bezpečný návrat vycvičených posádek a co největší omezení ztrát. Protože se ale podařilo dopravit do Číny jen omezené množství leteckého benzínu, nakonec odstartovalo jen 75 B-29. Jeden bombardér hned při startu havaroval a několik dalších se muselo pro různé závady vrátit.
Ve vzduchu zůstalo 64 B-29. Jen málokdo z posádek B-29 měl v té době bojovou zkušenost, takže dlouhý let k cíli byl pro mnohé nováčky plný napětí. Ale navigace v noci byla obtížná, a tak jen 47 letadel našlo cíl. Až těsně před půlnocí provedly útok na ocelárny. Tři z nich byly přitom zasaženy protiletadlovou palbou a domů nedoletěly. Jedna poškozená B-29 přistála na čínském nouzovém letišti, ale zničil ji následný útok japonských bombardérů.
B-29 potřebovala ranvej dlouhou 2,5 kilometru
Výsledky prvé bombardovací mise B-29 byly přijaty s rozpaky. Ukázalo se, že dost B-29 minulo cíl pumami až o 20 mil (asi 32 km). Přes řadu opakujících se technických problémů bylo ale rozhodnuto, že útoky B-29 z čínských základen budou pokračovat, i když ty zoufale postrádaly logistickou podporu. Tyto problémy čínských letišť se ale brzy ukázaly jako příliš velké i pro Američany. A hlavně – Tokio bylo stále mimo dosah.
Až když americká námořní pěchota dobyla ostrovy Guam, Saipan a Tinian, které byly jen 1 300 mil (asi 2 000 km) od Tokia, teprve pak se reálně přiblížilo zahájení náletů svazů B-29 na Japonsko. Ženisté na dobytých ostrovech vybudovali pět letišť, na nichž se hned po jejich dokončení soustřeďovaly jedna B-29 za druhou. Na jednom letišti jich bylo až 180. Velení na Marianách převzalo 21. bombardovací velitelství. I pozemní personál a technici základen se připravovali na zahájení vzdušné ofenzívy. Při 15hodinovém letu do Tokia a zpět se nemohlo nic ponechat náhodě.
V Pacifiku na několika ostrovech přibyly nouzové plochy pro případné poškozené B-29. Velkou pozornost věnovalo velení i námořnímu zabezpečení návratových tras a vyhledávací službě, úspěch měla přinést sofistikovaná podpůrná zařízení a zázemí na Maitlandu. Vlastní velení 21. velitelství bombardérů převzal Generál Curtis Le May, pro něhož bylo létání velkým koníčkem. Generál, věčně třímající doutník, si předsevzal splnit úkol, jehož cílem nebylo nic menšího než zničení Japonska ze vzduchu.
První útok B-29 z Marian (na atol Truk) byl proveden dne 28. října 1944. K prvnímu útoku přímo na Tokio pak odstartovalo 111 B-29 dne 24. listopadu 1944. Od toho dne vzlétaly B-29 k náletům na Japonsko v počtu až 500 najednou. Le May z B-29 nechal odstranit část obranné výzbroje, takže bombardéry byly lehčí a mohly nést více bomb na delší vzdálenost. Dlouhé hodiny letů si ale vybíraly svoji daň, až 25 % motorů trpělo poruchami.
Létání s tímto bombardérem vyžadovalo i od pilotů velkou míru dovedností. B-29 vážila při vzletu okolo 65 tun a přestože měla čtyři dvojhvězdicové pístové motory R 3350-57 po 2 200 koních, letadlu trvalo 40 sekund, než se dostalo do vzduchu, a potřebovalo k tomu každý centimetr ranveje dlouhé přes 2,5 km.
Le May nařídil bombardování japonských měst napalmem
Dobytí ostrova Iwodžima přivedlo svazy B-29 ještě blíže nad japonské výsostné vody. Měly nyní doprovod stíhaček P-51 a ostrov sloužil i jako nouzové letiště, jež zachránilo stovky životů. Výjimečně důležitým členem posádky byl navigátor, který musel dokonale zvládat výpočty a navigaci dle hvězd a také musel být schopný vyhodnotit údaje radaru. Musel vždy bezpečně určit kurs a polohu letadla. Do obsazení Iwodžimy byla každá navigační chyba průšvih, paliva nebylo mnoho.
Jakmile se bombardér dostal do japonského vzdušného prostoru, hrozba útoku japonských stíhaček, zvlášť při prvních bombardovacích misích B-29, byla velice reálná. Japonci museli létat na hranici operačního dostupu svých letounů, aby dokázali B-29 ohrozit a občas i sestřelit. Když Japonci začali být zoufalí, přešli na sebevražednou taktiku a prostě se do B-29 snažili narazit. Bitva na obloze nad Japonskem přerostla v osobní válku mezi posádkami B-29 a japonskými stíhači.
Výhodou B-29 při soubojích bylo, že vzdušný prostor nad Japonskem bránilo hlavně námořní japonské letectvo. Většina jeho zkušených pilotů však předtím přišla o život v bitvě u Midway a nováčci toho mnoho neuměli. Pilot kamikaze však nepotřeboval příliš umu na to, aby zemřel se svým protivníkem.
Generál Le May ale změnil v březnu 1945 taktiku. Nařídil hromadné bombardování japonských dřevěných měst zápalnými bombami a napalmem. Dospěl totiž k závěru, že naprosté zničení nepřítele umožní jen ty nejdrastičtější prostředky. B-29 vyrazily na svou první misi se zápalnými pumami 4. února 1945 nad město Kóbe. Zápalný útok se velmi osvědčil. V noci z 9. na 10. března 1945 pak B-29 zničily ohnivou smrští 16 čtverečních mil (asi 25 km čtverečních) Tokia. Při těchto útocích nakonec zemřelo více Japonců než při výbuchu atomových bomb.
B-29 předběhl svoji dobu
Navzdory neuvěřitelným škodám a válečným hrůzám ale vedení Japonska odmítlo kapitulovat. Prezident Truman proto rozhodl o použití atomové bomby. Kalkulováno z čistě vojenského hlediska, kdyby nebyla použita tato strašlivá zbraň, musely by USA provést invazi, která by zcela určitě zastínila den D co do rozsahu zásobování vojsk a obětí. Japonci nevyhnutelnou americkou invazi očekávali, jejich armáda na mateřských ostrovech prakticky čekala jen na ni, dokonce ani armádní letectvo se proto téměř nebránilo americkým náletům.
Desetitisíce japonských pozemních, leteckých a námořních kamikaze včetně zfanatizovaných civilistů bylo cvičeno a připravováno jen a jen na den invaze. Prezident Truman se proto rozhodl a B-29 Enola Gay a pak i druhá jménem Bock´s car svrhla atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Následná krveprolití vedla i v Japonsku k extrémnímu vystřízlivění. Japonsko se vzdalo a válka skončila. B-29 Superfortress neuvěřitelně předběhla svoji dobu. Ve srovnání se svými současníky B-17 a Liberátory vypadala jako z jiného světa.
Unesla třikrát až čtyřikrát více zbraní a pum při rychlosti běžných stíhaček a při využití svého maximálního doletu mohla letět okolo poloviny zeměkoule. Ve své službě v letectvu USA pokračovaly, známé je jejich působení během korejské války, kde až do příchodu reaktivních MiGů ničivě útočily v roli konvenčních bombardérů na zázemí Severní Koreje. Ve strategické roli však byla B-29 brzy po válce v USA překonána novými bombardéry B-36 a B-47. RAF si je přesto po válce od Američanů pronajalo a používalo je jako strategický bombardér dál.
Technický náskok B-29 byl tak veliký, že Rusové ještě po válce okopírovali zabavenou B-29 a vyrobili podle ní své vlastní bombardéry Tupolev Tu-4 (vzlétly poprvé v roce 1947). Několik z nich pak prodali Číně, čímž se tak po letech vlastně staré B-29 zase vrátily tam, kde svoji bojovou kariéru začaly. Boeingů B-29 bylo vyrobeno téměř 4 000. Poslední B-29 byla vyřazena ze služby u amerického letectva 21. června 1960.
Jak moc ovlivnily B-29 válku v Tichomoří?
Zdroj: Britannica, autorský komentář Ivo Pujmana
Události
|
PŘEČTENÍ: 20669
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 22129
