Proč bombardérová kancelář stavěla stíhačku

Sovětský svaz měl v padesátých letech zásadní problém. Síť protiletadlových raket a radarů chránila Moskvu, Leningrad a klíčové průmyslové uzly, ale obrovské prostory Sibiře a arktického pobřeží zely prázdnotou. Americké bombardéry B-52 – vysokosubsonické těžké stroje schopné nést jaderné zbraně – mohly teoreticky proletět právě tudy. Starší interceptor Jak-25 byl subsonický a neměl dostatečný dolet ani radar, aby tak rozlehlé sektory pokryl.

PVO proto potřebovala něco úplně jiného než obratný letoun pro vzdušný souboj. Potřebovala létající raketovou platformu s vlastním výkonným radarem, schopnou hodiny hlídkovat nad pustinou a na velkou vzdálenost odpálit těžké střely na pomalu letící bombardér. Tupolev měl k dispozici velký nadzvukový drak, zkušenosti s dlouhými dolety a infrastrukturu pro sériovou výrobu těžkých letounů. Pro tuto konkrétní úlohu byla bombardérová kancelář paradoxně praktičtější volbou než kterákoli stíhací OKB.

Anatomie extrému

Tu-128 vypadal jako stíhačka jen na papíře. Ve skutečnosti šlo o dvoumístný kolos s délkou 30,06 metru a rozpětím 17,53 metru. Pro srovnání:

• F-106 Delta Dart (USA): délka 21,56 m, rozpětí 11,67 m – jednosedadlový interceptor pro hustou severoamerickou obrannou síť
• CF-105 Arrow (Kanada): délka 23,71 m, rozpětí 15,24 m – dvoumístný, ale nikdy nedosáhl operační služby; program zrušen v únoru 1959 po pouhých pěti předsériových kusech

Tu-128 oba stroje rozměrově výrazně překonával. A na rozdíl od Arrowa se dostal do výzbroje – první let prototypu proběhl 18. března 1961, do služby vstoupil v dubnu 1965 a do roku 1970 vzniklo 188 bojových a 10 cvičných kusů.

Ovládání odpovídalo původu. Piloti zvyklí na klasickou stíhací páku si museli zvykat na volant – yoke – typický právě pro bombardéry. Klíčovým mužem na palubě nebyl pilot, ale navigátor-operátor zbraňových systémů v zadní kabině, který obsluhoval radar Smerč a naváděl střely. Taktika byla přímočará: přiblížit se k cíli pod navedením pozemního řídícího stanoviště, zachytit ho palubním radarem a odpálit dvojici střel R-4 – jednu s radiovým a druhou s infračerveným navedením. Každá vážila 492 kilogramů a nesla hlavici přes 50 kg. Dosah radarem naváděné varianty R-4R činil zhruba 25 kilometrů.

Strukturální limit 2,5 g říká vše o tom, k čemu stroj sloužil. Žádné zatáčení s protivníkem, žádný dogfight. Čistý nosič střel – přileť, vystřel, otoč se.

Šest pluků místo dvaceti pěti

PVO původně plánovala vyzbrojit Tu-128 až 25 pluků. Realita byla střízlivější: typ nakonec dostalo jen šest. To z něj nedělá marginální experiment – šest pluků rozmístěných v řídce osídlených severních sektorech představovalo reálnou obrannou stopu, kterou by jinak neměl kdo zaplnit. Ale ani plošný standard celé protivzdušné obrany.

Provoz byl náročný. Cvičná dvoumístná verze přišla pozdě a vzniklo jí pouhých deset kusů, takže zpočátku na typ přecházeli jen zkušení piloti. Základny v arktických oblastech znamenaly izolaci, extrémní počasí a dlouhé hodiny hlídkování nad zamrzlou tmou. Tu-128 spolupracoval s pozemním navedením i s letounem včasné výstrahy Tu-126, ale jeho původní slabinou zůstávaly nízko letící cíle. Radar Smerč měl potíže s odrazem od terénu, takzvaným ground clutterem. Modernizace na standard Tu-128M tento problém částečně řešila, definitivní odpověď ale přišla až s nástupcem.

Proč rekord nikdo nepřekonal

Tu-128 sloužil až do konce osmdesátých let, kdy ho nahradil MiG-31 – menší, lehčí, ale technologicky o generaci dál. Radar Zaslon dokázal sledovat více cílů současně a pracovat v ground clutteru, střely R-33 měly větší dosah i přesnost. Tupolev sice připravoval nástupce Tu-148, ale PVO nakonec dala přednost migovskému řešení.

A právě tady se skrývá odpověď na otázku, proč rekord drží stroj starý přes šedesát let. Tu-128 nevznikl proto, že by Sověti milovali velké věci. Vznikl proto, že tehdejší radary, střely a infrastruktura nedokázaly problém vyřešit jinak než obřím nosičem s dlouhým doletem. Jakmile technologie dospěla – lepší radary, chytřejší střely, menší a výkonnější elektronika – potřeba stavět ještě větší interceptor jednoduše zmizela. Nikdo nepřekonal Tu-128 ne proto, že by to neuměl, ale proto, že to přestalo dávat smysl.

Co z něj zbylo

Většina ze 198 vyrobených kusů skončila po vyřazení v šrotu. Podle otevřeného registru RussianPlanes přežilo nejméně pět draků – většinou jako statické památníky na bývalých základnách. Registr sám upozorňuje, že evidence je neúplná, takže skutečný počet může být o něco vyšší.

Tu-128 zůstává kuriozitou i mementem zároveň. Připomíná dobu, kdy jediný způsob, jak uhlídat tisíce kilometrů arktického nebe, bylo poslat tam třicetimetrového kolosa se čtyřmi raketami a dvoučlennou posádkou – a doufat, že radar zachytí cíl dřív, než zmizí v šumu odrazů od zamrzlé tundry.

Článek Sověti postavili totální extrém – stíhačku z bombardéru. Tu-128 je dodnes největší stíhačkou v dějinách se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.