Americký špionážní stroj Lockheed SR-71 Blackbird byl dlouhou dobu nejlepší svého druhu. K jeho vzniku by přitom bez Sovětského svazu nikdy nedošlo.
Americké letectvo a CIA provozovali nad územím tehdejšího Sovětského svazu a jeho spojenců řadu špionážních letů, a to už od konce 40. let 20. století. V prvních letech však utrpěli Američané mnoho ztrát, a teprve po nasazení vysoko létajících výzvědných letadel U-2, proti nimž neměli Sověti obranné prostředky, získala CIA falešný pocit bezpečí. O to větší byla v roce 1960 panika po sestřelení jednoho z těchto strojů, jehož pilotem byl Gary Powersem.
Výzvědný letoun měl být ze sovětského titanu
Vedle mezinárodní „ostudy“ vyšla z celého incidentu potřeba nového průzkumného stroje. Tento úkol padl na tehdy tajné a dnes legendární Skunk Works (Skunčí dílny) firmy Lockheed. Nové letadlo mělo být chráněno výškou, ve které operovalo (26 000 metrů), ale především nepřekonatelnou rychlostí až 3 300 kilometrů v hodině, tedy trojnásobku zvuku.
Konstruktér stroje Clarence „Kelly“ Johnson měl však z úkolu těžkou hlavu. Od roku 1959 vyvíjel pro USAF novou superrychlou stihačku A-12, která měla nad Arktidou a Aljaškou ve vysoké rychlosti sestřelovat sovětské bombardéry. Konstrukce stroje byla z 85 % titanová, zbytek pak tvořily stejně revoluční kompozitní materiály. Problémy na sebe ale nenechaly dlouho čekat: zaprvé, titan byl nový a těžce zpracovatelný materiál, a téměř celé letadlo z něj ještě nikdy postaveno nebylo.
Druhým, a ještě palčivějším problémem bylo, že jedinou zemí, která průmyslovou výrobu titanu zvládla, byl „nepřátelský“ Sovětský svaz. Na úkol proto nastoupila CIA, jíž se podařilo v období studené války získat přes neutrální země dostatečné množství materiálu na výrobu několika desítek strojů. SSSR tak nevědomky dodal materiál na špionážní letadlo na své vlastní sledování. První model A-12 vzlétl v roce 196 a modernější Lockheed SR-71 následoval o dva roky později.
Tajná revoluce na nebi jménem SR-71 Blackbird
Blackbird, jak byl vzhledem ke své barvě přezdíván, nebyl žádný střízlík. Rozpětí křídel dosahovalo 16,94 metru, délka trupu pak 32,74 metru, a výška 5,64 metru. Konstrukce stroje se vyznačovala ostrými hranami a úhly. To mělo spolu s použitými materiály za efekt snížení radarového odrazu, a SR 71 je tak zároveň považován za jeden z prvních stealth strojů na světě.
Prázdný letoun vážil 30,6 tun a maximální vzletová hmotnost byla 78 000 kilogramů. Srdcem stroje byly dva motory Pratt & Whitney J58 s výkonem 144,6 kN, a ve spalovací komoře vznikala teplota až 1 760 °C. Vyžadovaly speciálně pro ně vyvinuté palivo JP-7 s vysokým bodem zážehu 320 °C, které sloužilo zároveň jako chladivo. Zajímavostí je, že nádrže i palivový systém na zemi protékaly a k jejich utěsnění došlo až v rychlém letu. Mazadla byla na silikonové bázi a na zemi byla pevná, takže začala svou funkci plnit až při vyšších teplotách.
Maximální rychlost Lockheed SR-71 byla 3 530 kilometrů za hodinu, tedy 3,3 Machova čísla. Maximální dostup vycházel na 25 900 metrů a dolet bez doplnění paliva na 4 800 kilometrů. Protože se povrch stroje při vysokých rychlostech zahříval, musel být kokpit vybaven výkonnou klimatizací a posádka měla nasazené skafandry, v nichž dýchala čistý kyslík. K dispozici měla ale také jídlo v tubách podobné tomu pro kosmonauty.
Dlouhá a úspěšná služba
Lockheed SR-71 Blackbird patřil k nejnáročnějším strojům jak k pilotáži, tak na pozemní údržbu. Piloti museli mít nalétáno minimálně 2 000 hodin a absolvovanou velitelskou funkci. Pilot i operátor museli být ve skvělé fyzické kondici na úrovni astronautů. Ale přesto se služba neobešla beze ztrát, ačkoliv přišel za celou dobu o život pouze jeden pilot. Proti SR-71 bylo dohromady vystřeleno kolem 4 000 protiletadlových střel, ovšem ani jedna letoun nezasáhla. Ze 32 vyrobených strojů jich bylo během provozu ztraceno 12.
První stroje byly v roce 1968 vysílány z Tchaj-wanu k letům nad KLDR, Čínu, Vietnam a SSSR. Ve stejném roce pak byly zahájeny lety i z Velké Británie nad země Varšavské smlouvy. Do roku 1998, kdy byly definitivně stroje uzemněny, absolvovaly 3 550 ostrých misí (s cvičnými lety 17 300) s celkem 52 490 letovými hodinami, z čehož 11 676 bylo v rychlostech nad Mach 3.
Americké letectvo uzemnění strojů dlouho litovalo, neboť se jednalo o vskutku velmi užitečný průzkumný stroj. Průběžně dokonce padaly návrhy na obnovení jeho provozu, ale nakonec byl v roce 2007 ohlášen vývoj následníka označeného jako SR-72 „Son of The Blackbird“. Dlouho se však nic nedělo. Teprve v loňském roce Letectvo Spojených států amerických oznámilo, že bude SR-71 zřejmě nahrazen hypersonickým dronem. Termín prvního vzletu je však stále ve hvězdách, zatímco čínský hypersonický kluzák obletí svět do 100 minut.
Události
|
PŘEČTENÍ: 29788
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 31248
