Sedm let bez návratu

Příběh začal 17. července 2019, kdy Pentagon oficiálně zahájil proces vyřazování Turecka z programu F-35. Důvod byl jednoznačný: Ankara převzala první dodávku ruského systému S-400 a americká strana prohlásila, že souběžný provoz S-400 a F-35 je bezpečnostně nepřijatelný. Ruské radary by teoreticky mohly sbírat data o stealth charakteristikách nejpokročilejšího západního letounu. V prosinci 2020 následovaly sankce podle zákona CAATSA, čímž se z politického sporu stal právní uzel.

Turecko přitom nemělo být pouhým zákazníkem. Původní plán počítal s nákupem stovky kusů F-35 a turecký průmysl vyráběl přes 900 komponentů pro celý program. Podle údajů Pentagonu přišla Ankara vyřazením o projektovaný průmyslový podíl v hodnotě přes 9 miliard dolarů, tedy zhruba 220 miliard korun. Ty peníze nezmizely v rozpočtu, ale v nenaplněných kontraktech tureckých firem, které měly dodávat díly po celou životnost programu.

Proč právě F-35 a proč ho nelze snadno nahradit

F-35A Lightning II je letoun páté generace, který kombinuje vlastnosti, jež žádný stroj čtvrté generace nenabízí pohromadě. Podle oficiálního přehledu amerického letectva jde o spojení technologie stealth, pokročilé fúze senzorů a síťového boje, které pilotovi poskytují bezprecedentní situační přehled. Nejde jen o rychlost nebo manévrovatelnost; F-35 je stavěný tak, aby přežil v prostředí moderní protivzdušné obrany, kde by starší stroje měly výrazně nižší šanci.

Trump v Ankaře použil formulaci, že F-35 je „v současnosti zdaleka nejlepší letoun“. Politická nadsázka? Částečně. Ale technologický náskok páté generace před čtvrtou je reálný a měřitelný. Turecko bez F-35 zůstává v éře, kdy jeho letectvo může operovat efektivně proti slabším protivníkům, ale v konfliktu s pokročilou protivzdušnou obranou by naráželo na limity, které stealth řeší už v základním designu.

Účet za tři náhradní cesty

„Tučně zaplatit“ má v případě Turecka dvě roviny. Ta první je cena samotného F-35: analytická služba Kongresu (CRS) uvádí průměrný pořizovací náklad celého programu na 162,4 milionu dolarů za kus, exportní balíky s výcvikem, výzbrojí a logistickou podporou bývají ještě vyšší. Ale Ankara tuto cenu neplatí, protože k letounu nemá přístup.

Platí místo toho za náhradní řešení, a to trojí:

• Americké F-16: Washington v lednu 2024 schválil možný prodej 40 nových F-16 Block 70/V a modernizaci 79 stávajících strojů. Odhadovaná cena celého balíku činí až 23 miliard dolarů, tedy přes 560 miliard korun. Jde o pokročilou čtvrtou generaci, ale bez stealth schopností F-35.
• Evropské Typhoony: Eurofighter v roce 2026 oznámil tureckou objednávku 20 strojů Typhoon. Ankara tak diverzifikuje dodavatele a buduje paralelní evropskou cestu, ovšem za další miliardy.
• Domácí KAAN: Turecký víceúčelový bojový letoun páté generace poprvé vzlétl 21. února 2024. Je to ambiciózní projekt, ale zůstává ve vývojové fázi. Plná operační schopnost je otázkou let, ne měsíců.

Žádná z těchto cest sama o sobě nenahrazuje F-35. Dohromady tvoří nákladný mix, který má udržet turecké letectvo konkurenceschopné přes příští dekádu, ale bez generačního skoku, který by jediný typ letounu vyřešil.

Zákon versus politická vůle

Klíčový paradox celé situace spočívá v tom, že ani prezidentská ochota nestačí. Právní rámec tvoří dvě normy: zákon CAATSA a Section 1245 zákona o rozpočtu obrany pro fiskální rok 2020. Podle analýzy CRS musí exekutiva formálně certifikovat Kongresu, že Turecko splnilo všechny podmínky, a poté běží devadesátidenní lhůta pro případné námitky zákonodárců.

Podmínky jsou přitom formulovány tvrdě: nestačí S-400 „omezit“ nebo „deaktivovat“. Ankara musí prokazatelně ukončit držení systému i veškerého souvisejícího vybavení a poskytnout věrohodnou záruku, že ho znovu nepořídí. Turecká diplomacie opakovaně navrhovala kompromis, technickou pracovní skupinu s účastí NATO, která by americké obavy řešila pod dohledem. Washington to odmítl. Problém totiž není v tom, kdo na S-400 dohlíží, ale v samotné existenci systému na tureckém území vedle západních platforem.

Co to znamená pro NATO a pro Česko

Turecký případ je precedentem, který rezonuje daleko za Ankaru. Pro alianci, jejímž členem je i Česká republika, jde o zásadní otázku: kde leží hranice mezi národní suverenitou v obranných nákupech a kolektivní bezpečností sdílených technologií? Pentagon v roce 2019 odpověděl jasně: nelze mít zároveň ruský systém schopný sbírat data o stealth letounu a ten samý letoun. CRS ve své analýze výslovně upozorňuje, že americký postup vůči Turecku může ovlivnit přístup Washingtonu i k dalším partnerům, kteří ruské zbraně pořídili nebo zvažují.

Pro středoevropské země, které se sovětské techniky systematicky zbavují a přecházejí na západní standardy, je turecký příběh potvrzením, že tato cesta má strategický smysl. Interoperabilita v rámci NATO není jen technický pojem, je to vstupenka k nejlepším systémům, které aliance nabízí.

Turecko dnes neplatí jen za letadla. Platí za strategickou volbu, kterou udělalo v roce 2019, když si vybralo ruskou protivzdušnou obranu před plným členstvím v nejambicióznějším leteckém programu Západu. A každý rok, kdy S-400 zůstává na tureckém území, se ten účet zvyšuje.

Článek Turecko zůstává bez F-35, nesplnilo americké požadavky. Za nejlepší bojový letoun světa musí tučně zaplatit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.