Proč zrovna severní Atlantik a co je GIUK

Mezi Grónskem, Islandem a Spojeným královstvím se táhne pás mořských průchodů, kterému se říká GIUK Gap. Už za studené války to byla hlavní trasa sovětských ponorek z bazí na Kolském poloostrově do Atlantiku. Dnes NATO samo uvádí, že v krizi je zajištění této mezery klíčové pro ochranu posil a námořních tras mezi Severní Amerikou a Evropou. Kdo kontroluje GIUK, kontroluje, jestli se americké a kanadské jednotky vůbec dostanou na pomoc evropským spojencům.

A právě sem míří program 212CD. Nejde o společný nákup NATO jako instituce, jde o faktickou alianční flotilu tří spojenců, kteří budou provozovat totožnou platformu se sdílenými díly, společným výcvikem a vzájemně kompatibilní logistikou. Pro Českou republiku jako vnitrozemského člena NATO to může znít abstraktně, ale bezpečné transatlantické zásobovací trasy jsou základ alianční obrany i pro střední Evropu. Bez nich je článek 5 jen papír.

Co 212CD umí a proč je tak těžké ji najít pod hladinou

Třída 212 je německá rodina ponorek, která kombinuje dieselový generátor s palivočlánkovým pohonem na vodík a kyslík. Odpadním produktem je jen voda. Praktický efekt popisuje Bundeswehr stručně: extrémně nízká akustická i magnetická signatura a výrazně delší pobyt pod hladinou než u čistě dieselelektrických lodí. Carney při oznámení mluvil o více než 40 dnech plného ponoření v téměř úplném tichu.

Verze 212CD je evolucí starší 212A: větší trup, modernější senzory, plná interoperabilita v rámci NATO. A hlavně sériová standardizace. Tři země budou stavět a udržovat stejnou loď, což znamená nižší jednotkovou cenu, společné sklady náhradních dílů a posádky, které mohou přecházet mezi loďstvy bez přeškolení. V podmořské válce, kde rozhoduje logistická vytrvalost, je tohle zbraň sama o sobě.

Kolik jich je objednaných a kdy budou ve vodě

Titulkových 24 je koncový stav, ne dnešní realita. Tvrdě potvrzených je dvanáct: šest německých a šest norských. Tři trupy už se staví v loděnicích v Kielu. Norská vláda počítá s první dodávkou v roce 2029, německé kusy mají přicházet od roku 2032 do roku 2037.

Kanadská část je zatím ve fázi vyjednávání. Ottawa chce uzavřít kontrakt do konce roku 2027 a první čtyři ponorky dostat v roce 2034; zrychlení má umožnit přesun výrobních slotů z německo-norských objednávek. Zbývajících osm kanadských kusů nemá veřejně potvrzený harmonogram. Plně operační flotila 24 lodí je realisticky záležitost druhé poloviny třicátých let a později.

Rizika existují. Norský vládní materiál už ukazuje výrazný růst nákladového rámce kvůli rozšíření z původních čtyř na šest lodí, dražším surovinám a kurzovým výkyvům. Kanada si navíc ponechala záložní scénář: pokud jednání s TKMS selžou, může jako dodavatele určit jihokorejskou Hanwha Ocean. Proti tomu stojí tlumič: vyšší objem výroby, druhá výrobní linka a sdílená logistika tří zemí.

V čem Rusko zaostává

Ne v absolutní námořní síle. Rusko na Kolském poloostrově udržuje významné jaderné a raketové kapacity, strategické ponorky s balistickými střelami a útočné atomové lodě s dlouhým dosahem. To nikdo nepopírá. Ale v užším segmentu tichých konvenčních ponorek s nezávislým pohonem pro hlídkování v úžinách severního Atlantiku? Tam Moskva nemá srovnatelně rozjetý sériový program.

Ruským protějškem měla být třída Lada, projekt 677. Vedoucí loď Sankt Petěrburg byla založena v roce 1997. Při zkouškách se objevily problémy s hlavním pohonem, v roce 2011 padlo rozhodnutí projekt přepracovat, stavba dalších kusů se pozastavila a obnovila až v roce 2013. Ještě v roce 2019 šéf Admiralitních loděnic v rozhovoru pro RIA Novosti přiznal, že poslední dvě Lady se budou stavět bez AIP, tedy bez toho, co dělá 212CD tak těžko odhalitelnou. Teprve v prosinci 2025 ruská Sjednocená loďařská korporace oznámila přechod k sériové výrobě modernizované verze 677M. Tři desetiletí vývoje, a sériová výroba se teprve rozbíhá.

Kontrast je tvrdý. Na jedné straně aliančně standardizovaná platforma s funkčním palivočlánkovým AIP, třemi odběrateli, společnou logistikou a trupy ve stavbě. Na druhé straně program, který prošel přepracováním, roky stál a veřejně doložený AIP u zaváděných kusů stále nemá. Formulace „100 let za opicemi“ je publicistická nadsázka, ale v rovině průmyslového tempa, technologické zralosti a alianční standardizace sedí.

Ruská odpověď bude asymetrická, ne zrcadlová

Moskva se nepokusí kopírovat flotilu 212CD. Její odpověď bude jiná: jaderné ponorky s dlouhým dosahem, strategické odstrašení z Barentsova moře a senzorové systémy na mořském dně. Investigativní materiál německé Tagesschau odhalil tajný ruský projekt Garmonija, podmořskou senzorovou síť v Barentsově moři, pro kterou Rusko od roku 2014 obstarávalo západní technologie. Statická síť na dně ale není totéž co mobilní flotila tichých ponorek schopných operovat v GIUK a širším Atlantiku.

Americké jaderné ponorky zůstávají v jiné lize: rychlejší, vytrvalejší, s větší nosností. Ale i ty mají svou roli jinde. Pro tiché hlídkování v úžinách severního Atlantiku, kde jde o to zůstat neviditelný celé týdny a sledovat každý průchod, je konvenční ponorka s AIP optimální nástroj. A právě v této disciplíně NATO staví flotilu, na kterou Rusko odpověď prostě nemá.

Tři země, jedna platforma, 24 trupů. První už rostou v Kielu. Až budou všechny ve vodě, severní Atlantik bude pro ruské ponorky výrazně nehostinnějším místem, než je dnes.

Článek 24 ponorek: NATO shromažďuje flotilu pro severní křídlo. Rusko nemá a nebude mít odpověď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.