Dnes polozapomenutý stroj sehrál důležitou roli v boji proti Afrikakorpsu. Brzy se ale ukázala slabá místa jeho konstrukce a M3 Lee se ocitl v druhé linii. V čem byl jeho problém?
Roku 1939 byly Spojené státy v prekérní situaci. Průmyslová velmoc neměla ve výzbroji ani jeden střední tank schopný boje. Vzhledem k válce v Evropě to byla pro Washington alarmující skutečnost. Americký průmyslový potenciál byl velký, ale etapu vývoje nového tanku ani on nedokázal přeskočit. Snaha na začátku války ji urychlit sice rychle přinesla mohutný tank, který měl podle představ konstruktérů kralovat bojišti, realita zvaná M3 byla ale složitější.
Otec amerických tanků je M2
Prvním americkým středním tankem byl M2 z roku 1939. Sedmnáctitunový velmi vysoký a nýtovaný stroj měl na svou dobu silný 25milimetrový čelní pancíř a dokázal vyvinout rychlost 42 kilometrů v hodině. Posádka 6 mužů však měla k dispozici pouze 7 kulometů M1919 Browning a jeden kanón ráže 37 milimetrů. To již bylo na prahu 40. let nedostačující. Nakonec bylo vyrobeno jen 112 strojů, které sice odvedly dobrou práci, ale jen ve výcviku.
Podvozek s motorem tanku M2, které se v provozu osvědčily, se stal základem urychleně vyvíjeného „dočasného“ středního amerického tanku M3. Podepsala se na něm nezkušenost amerických konstruktérů a tak trochu velikášství typu co je americké, to je jiné a veliké. I proto odmítli nabídku Velké Británie, aby rovnou začali vyrábět britské tanky Crusader a Matylda, jejichž dokumentaci USA obdržely zdarma.
Bylo jasné, že nový tank musí mít především novou výzbroj. V bojích ve Francii Němci i Francouzi nasadili děla ráže 75 milimetrů, která se osvědčila. Američané se proto rozhodli zabudovat dělo této ráže i do svého nového tanku. Ale protože pro urychlení převzali konstruktéři celou korbu a podvozek M2, nemohli na ni posadit žádnou velkou věž s kanónem větší ráže. Zvolili proto kasematový způsob zástavby hlavního děla do pravé části korby, což dosti připomínalo britské tanky z první světové války.
Také technologie stavby zůstala původní, a to nýtování jednotlivých pancéřových plátů, neboť svařování či použití litých částí netvořilo ani 25 % z konstrukce tanku. Všechno bylo podřízeno rychlé a masové výrobě, tanky prostě Američanům a Britům zoufale chyběly. Zvláště po vypuknutí války v Evropě Američané také dobře pochopili, že nejžádanějším zbožím budou pro příští roky především zbraně. Proto již v roce 1940 byla za rekordních šest měsíců postavena gigantická továrna na masovou výrobu tanků firmy Chrysler Detroit.
Byla připravována k velkovýrobě objednaných tanků M4 Sherman, ale jejich vývoj se opožďoval. A tak z ní v březnu 1941 vyjel první prototyp nového „dočasného“ tanku M3 a v dubnu se už rozjela velkovýroba tohoto typu. Do produkce tanku se nakonec zapojilo pět továren, které chrlily M3 ve velkém. Vyráběl se ale jen rok a 4 měsíce. Americká armáda pokřtila M3 podle amerického konfederačního generála Roberta E. Leeho, protože si někdo vzpomněl, že to byl velmi vysoký člověk, a nový tank také výškou oplýval.
Ocelová katedrála s dvěma děly
Tank M3 Lee byl vysoký 3,124 metru, což bylo už v této době příliš. Mohla za to jeho koncepce, kdy na vysoké korbě z M2 byla ponechána věž s malým 37mm protitankovým kanónem a na ní byla ještě kulometná věžička s kulometem M1919 Browning. Délka tanku dosahovala 5,64 metru a šířka byla 2,72 metru.
Hmotnost stroje byla 27,2 tun. Pancéřová ochrana Leeho byla na začátek války docela dobrá a dostačující. Čelo korby mělo sílu až 51 milimetrů, věže 57 milimetrů, boky 38 milimetrů a dno a strop korby měly 13 milimetrů. Věž a kasemata pro kanón v korbě byly odlité. Zbytek konstrukce byl nýtovaný.
Tank v základní verzi poháněl benzínový devítiválec Wright (Continental) R975 EC2 s výkonem 350 koní. Ten byl upravenou verzí původně leteckého hvězdicového motoru a v posledních verzích dokázal vyprodukovat až 400 koní. Motor dával M3 velmi slušný přebytek výkonu a stroj dokázal vyvinout maximální rychlost 42 kilometrů v hodině. Obsah nádrží byl 662 litrů, což Leemu stačilo k dojezdu 195 kilometrů.
Posádku americké verze tvořilo sedm mužů. Vedle velitele, řidiče a radisty byly v tanku ještě dva nabíječi a střelci z kanónů. Pro co posádky M3 milovaly, byl jeho velký vnitřní prostor. Do tanku se místo poklopem vstupovalo zboku dveřmi. Konstruktéři byli v tomto směru velmi praktičtí a chtěli, aby stroj pro posádku co nejvíce připomínal nákladní automobil. Proto byla pro vojáky, kteří přicházeli z civilních technických povolání, jeho obsluha a údržba snadná.
Mocné zbraně s omezením
Hlavní zbraní M3 byl 75milimetrový kanón M2, později v prodloužené verzi M3 s úsťovou rychlostí 588 m/s, u prodloužené verze 619 m/s. Na 100 metrů dokázal protipancéřový granát z M2 prorazit 92milimetrový pancíř. Zásoba munice v tanku byla 42 granátů. Velkou výhodou a inovací děla bylo to, že zbraň byla plně stabilizovaná a šlo z ní vést velmi přesnou palbu, i když se tank pohyboval.
Obrovskou nevýhodou naopak bylo, že se dělo nacházelo v kasematě v korbě, což značně omezovalo odměr a náměr kanónu. Dělo bylo prostě příliš nízko a při zaměření do stran se musel pootočit celý stroj. Pokud chtěl M3 pálit z hlavního děla, musel vyjet na nějaké alespoň trochu vyvýšené místo, a v tom případě byl již zdálky jasně vidět pro svoji výšku.
Zakopat tento tank v obranném postavení vůbec nešlo. Dědictvím z M2 pak byla věžička s 37milimetrovým rychlopalným protipancéřovým dělem se zásobou 178 granátů. Výzbroj doplňovaly čtyři kulomety Browning M1919 se zásobou 9 200 nábojů. Dva byly v korbě a dva ve věžičce.
Věžička byla hydraulicky ovládaná a kolem své osy se otočila během 10 vteřin. V říjnu 1940 o vyvíjený M3 projevili zájem Britové. Ti však požadovali úpravu věžičky. Ta byla zploštělá, měla britský velitelský poklop a byla v ní vysílačka, kterou měl ovládat nabíječ nebo velitel. Radista sedící v korbě se tak stal zbytečný a posádka klesla na šest mužů. Britská verze dostala jméno po unijním generálovi Ulyssesovi S. Grantovi – M3 Grant.
V píscích Sahary
Do prosince 1942, kdy byla výroba definitivně ukončena, vyjelo z výrobních linek 6 258 tanků M3 Lee/Grant v pěti verzích, které se od sebe lišily v pohonné jednotce nebo ve svařované korbě. Největším uživatelem se stala britská armáda s 2 887 kusy. Z toho 1 700 Grantů dostala australská armáda a 900 indická. Dalších 1 386 tanků měla dostat Rudá armáda. Do SSSR jich však dorazilo kvůli činnosti nacistických ponorek jen 957.
Poprvé se M3 představily v bojích v severní Africe u Gazale 27. května 1942 právě pod britskou vlajkou. Pro Afrikakorps bylo první nasazení Grantů šokem. Americký stroj překonával všechny německé, natož italské stroje a standardní protitanková děla Italů i Němců ho nedokázala ohrozit. Kritickou situaci vyřešil Rommel, který nařídil nasadit proti britským tankům výkonná protiletadlová děla – legendární „osmaosmdesátky“, a postup Britů zastavil.
Z 243 dodaných tanků bylo na konci bitvy provozuschopných jen 38. Největší vadou se ukázalo být nýtování pancíře. Po jeho zásahu, i když nebyl proražen, se uvolněné nýty měnily v nebezpečné projektily, které mohly členy posádky i zabít. Problémová byla i výška stroje. Ten byl i na velkou vzdálenost skvělým cílem. Proto se Grant nestal u Britů právě oblíbeným vozidlem a když se objevil modernější M4 Sherman, Grant putoval na druhořadá bojiště.
V Tichomoří M3 vládl
V amerických službách se Lee objevil v Africe v operaci Torch a při bitvě v Kaserínském průsmyku v únoru 1942. Afrikakorps již v té době disponoval s PzKpfw IV se 75milimetrovým dlouhým dělem a s Tigery, pro které M3 Lee nebyl konkurencí. Do Evropy se stroje po vylodění v Normandii již dostaly jen ve druhořadé roli jako pásové tahače, vyprošťovací nebo odminovávací vozidla.
Na bojišti v Pacifiku vydržel M3 Lee až do roku 1944. Japonci neměli dostatečně výkonné protipancéřové zbraně a Lee během vyloďovacích operací na Tarawě a ostrově Makin síly Země vycházejícího slunce doslova drtil. Ve službách Britů pak stroje sloužily až do konce války v Barmě.
Na obranu Austrálie bylo do země dovezeno 1 700 Grantů. Ty zůstaly ve službě až do 50. let a poté byly demilitarizované prodány jako pásové traktory farmářům. Některé podvozky také sloužili Australanům pro další domácí vývoj svých tanků.
V SSSR si vysloužil nelichotivé přezdívky
Dalším bojištěm, kde se M3 objevil, byla Východní fronta. Ani zde nezazářil, naopak byl hodnocen ze všech používaných středních tanků Rudé armády jako nejhorší. I když byly z USA do SSSR v rámci Leand-leasu dodávány hlavně verze M3A3 a M3A5 s dieselovým motorem, nepřesvědčily. V ruském bahně jim sklouzávaly pásy a nešly v poli znovu nasadit.
I zde byla kritizovaná především velká výška stroje a zastaralá nýtovaná konstrukce. Posádkám vadily i verze s benzínovým motorem, který se snadno vznítil. Proto Lee v SSSR dostal přezdívku „Masový hrob pro sedm“ nebo „lakovaná rakev“. Po bitvě u Kurska v roce 1943 byl M3 stažen z první linie. Roku 1944 se zbývající tanky zúčastnily bojů na severu Norska, protože tam Němci neměli žádné vlastní tanky.
M3 Lee/Grant byl nouzovou konstrukcí, která měla překlenout dobu do nástupu plnohodnotného moderního středního tanku, jímž byl M4 Sherman. I přes silnou výzbroj a pancéřování trpěl Lee řadou fatálních konstrukčních nedostatků, které značně snižovaly jeho bojovou hodnotu. Ve chvíli, kdy se objevily modernější stroje, M3 Lee velmi rychle skončil v pomocných rolích.
Byl M3 Lee skutečně hodnotný stroj, nebo se mělo počkat na M4?
Zdroj: Jacek Solarz, Americké tanky 1939-45, Varšava,1996.
Události
|
PŘEČTENÍ: 17814
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 21466
