Bojové úspěchy Tigeru jsou legendární, nepřátelé se proti němu často báli vyrážet. A když, mívali ztráty i přes 50 %. Na druhé straně se jednalo o extrémně nákladný stroj.
Panzerkampfwagen VI Tiger I, známější spíše jako Tiger nebo Tiger I, patří k tankovým legendám 2. světové války. Svou ničivou silou a silným pancířem vzbuzoval ve spojeneckých vojácích doslova „tigerofobii“. Jenomže stejně tak byl (a stále je) i zdrojem kontroverzí. Jednalo se totiž o složitou, na údržbu náročnou, a rovněž velmi neekonomickou konstrukci. Přesto jich nacistické Německo vychrlilo za celou dobu téměř 1 400 kusů.
Obtížnou výrobu Tigeru I komplikoval nedostatek dílů
Korby a podvozky byly vyráběny v lokomotivce Henschel ve městě Kassel, které leží zhruba v centrální oblasti dnešního Německa. Kvůli jejich výrobě musela být v této továrně omezena produkce lokomotiv a došlo k masivnímu náboru specialistů. Na stavbě podvozků pracovalo ve dvanáctihodinových směnách na 8 000 dělníků, a to včetně těch nuceně nasazených (nešlo však o zajatce). Ve firmě bylo kvůli tomu dokonce vybudováno zcela nové ubytovací zařízení.
Základní výroba podvozku Panzerkampfwagen VI Tiger byla velmi složitá, protože nebyla založena na teorii moderní pásové výroby. Místo po pásu byly rozpracované korby po halách přemisťovány pomocí konzolových jeřábů a celkem prošly přes devět montážních stanovišť. Na dvou montážních linkách mohlo být přitom naráz maximálně 18 tanků a dalších 10 na lince dokončovací.
Maximálního výkonu výroby bylo dosaženo v dubnu 1944, kdy zvládla továrna za jeden měsíc vyrobit 104 vozidel. V Kasselu u firmy Wegmann Waggonnfabrik byly kompletovány i 11 tun vážící věže tanku. Jenom na těch pracovalo ve dvou 20hodinových směnách na 1 200 zaměstnanců. Díly pocházely z celého Německa a mnohé firmy nestačily dodávat ani komponenty pro nové stroje, natož náhradní pro frontové tanky. V roce 1944 tak potřeba razantně převyšovala nabídku a připadal pouze jeden náhradní motor Maybach na 10 Tigerů.
Extrémní spotřeba i náročná údržba Tigeru
Ani po sjezdu z výrobní linky však nebyl obrovské dřině konec, neboť dostat samotný Tiger na frontu bylo umění. Tank byl širší než nákladní vagóny, pročež musela být na každé straně odstraněna vnější řada pojezdových kol a místo nich nasazeny užší „transportní“ pásy. To byla pro osádku úmorná práce často až na 6 hodin. Na místě pak akci zopakovala pozpátku, aby stroj opět připravila k boji. Vynechme omezení v poli, kdy musel být před nasazením těžkého stroje proveden pečlivý průzkum terénu, aby těžké Tigery nezapadly.
Jedním z hlavních problémů pak bylo zásobování municí a především palivem. Tiger (Panzerkampfwagen VI Tiger) byl totiž skutečně jako nenažraný Baloun z Haškova Švejka. V terénu dokázal „zhltnout“ až 480 litrů benzínu na 100 kilometrů, a aby toho nebylo málo, musely být pohonné hmoty dováženy přímo z Německa. Zachránit poškozený Tiger byl potom úkol vskutku gargantuovský. Základem vyproštění Tigeru byl těžký 18tunový polopásový tahač Famo (Sd.Kfz. 9), což byl nejtěžší tahač Wehrmachtu. Jeden však nestačil!
V nejlepším případě byly třeba na vyproštění a odtah Tigeru takové tahače dva, ale v extrému jich muselo být i šest. A jakmile se tento těžký tank dostal do polních dílen, nastalo další martýrium. Zdaleka se totiž nejednalo o jednoduchý stroj, čehož může být příkladem oprava pojezdových kol. Podvozek Panzerkampfwagen VI Tiger sice zajišťoval při pohybu terénem velmi dobré vlastnosti, jenomže se jednalo o tři řady kol a výměna vnitřního kola zabrala mechanikům až 36 hodin. A na několik dní pak byla výměna převodovky, při níž musela být sejmuta hnací kola, ale i čelní pancíř. Oprava navíc vyžadovala jeřáb s nosností 15 tun.
Tiger stál spoustu času i peněz
Otázka, nakolik se vyplatil, vyvstává v ekonomickém i bojovém směru. Tiger vyšel v roce 1942 na 200 000 říšských marek (což je dnes ekvivalent 38 milionů korun). Oproti tomu sovětské tanky tak náročné zdaleka nebyly. Vynechme srovnatelné konkurenty Tigeru jako KV-85, který byl s kanónem D-5T ráže 85 mm první odpovědí na silný pancíř protivníka, tak KV-1S nebo pozdější třídu IS.
Vůbec nejčastěji totiž proti Panzerkampfwagen VI Tiger vyjížděl sovětský střední tank T-34 (k jeho zdolání jich však bylo třeba i 10 a nebylo výjimkou, že jich proti jednomu „tygrovi“ padlo i přes polovinu). Cenově vycházel sovětskou kasu na 130 000 rublů (což odpovídá dnešním asi 10,6 milionům Kč). Ve srovnání pak zmiňme třeba americký M4 Sherman, za jehož zkonstruování dávaly Spojené státy 44 556 USD (to je k dnešku ekvivalent zhruba 19,3 milionů korun). Rozdíly však ještě vyniknou, pokud se podíváme, kolik bylo na jeden stroj potřeba pracovních hodin.
Vyrobit německý Tiger zabralo 300 000 „člověkohodin“, ale například na rovněž hojně využívaný Panther stačila „jenom“ polovina. Na M4 Sherman pak potřebovaly americké továrny 48 000 hodin, tedy asi 1/3. Rekordmanem byl ovšem legenádrní sovětský T-34. K jeho výrobě totiž údajně stačilo pouhých 9 000 hodin. Srovnání samozřejmě není 100% objektivní z pohledu tankových tříd, i tato čísla ovšem ukazují, jakou zátěží byla produkce celkem 1 347 Tigerů (Panzerkampfwagen VI Tiger) pro tehdejší německý průmysl.
O efektivitě stroje se však přít nelze. Dle německých záznamů připadlo 11,52 vyřazených spojeneckých tanků na jeden jediný Tiger. Číslo je to úctyhodné. Jsou-li ovšem do této statistiky započteny i tanky ztracené mimo bitvu, dochází ke snížení skóre na 5,25 vyřazených nepřátel na jeden Tiger. I to je stále vysoké číslo, situace by však mohla být jiná, kdyby se Wehrmacht zaměřil spíše na produkci Pantherů. Mj. bylo možné za dobu jednoho Tigeru vyrobit třeba 21 děl ráže 105 mm.
Dával Tiger smysl, nebo byl zbytečnou vymožeností?
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 42316
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 42809
