Soudruh s kapitalistickým srdcem

Vývoj vůbec prvního tryskového letounu vlastní konstrukce u nás začal v roce 1955. Současně s ním byl zahájen i vývoj motoru Motorlet M-710 s moderním axiálním kompresorem, ale Sověti, kteří se měli stát hlavními zákazníky, požadovali jednodušší radiální. To vedlo ke zpoždění vývoje, a první dva prototypy XL-29 musely vzlétnout s britskými motory Bristol-Siddeley Viper. Ovšem na testy do Moskvy, které probíhaly v létě 1961, už měl letoun československý motor M-701 s radiálním kompresorem, takže splňoval sovětské požadavky.

Kdo byla ukrajinská letecká legenda „Juice“ a tvář odboje proti Rusku, která zahynula v letounu L-39 Albatros od zbrojovky Aero Vodochody

Aero L-29 Delfín má rozpětí 10,29 m, délku 10,81 m a výšku 3,13 m, přičemž hmotnost prázdného letounu je 2 280 kg, a maximální vzletová 3 380 kg, uvádí MilitaryFactory. Pohon zajišťuje motor s radiálním kompresorem Motorlet M-701 s tahem 8,7 kN, díky němuž dosahuje max. rychlosti 655 km/h. Jeho dostup je pak 11 500 metrů (s oběma obsazenými místy 10 900 m), a dolet dosahuje 900 km. Pod dvěma sloty pod křídly lze podvěsit dvě 150litrové přídavné nádrže nebo 200 kg zbraní, ať se jedná o kontejnery s kulomety, bomby nebo rakety.

Velká a trochu nefér bitva v Moskvě

Na Aero L-29 Delfín čekal tvrdý souboj o tryskový cvičný letoun pro celou Varšavskou smlouvu; došlo k němu v srpnu a září 1961 na letišti Monino u Moskvy. Do soutěže se přihlásili vedle našeho týmu také Poláci s PLZ TS-11 Iskra a Sověti s Jakovlev Jak-30. Oba konkurenční letouny měly přitom koaxiální motory, čímž porušovaly sovětské požadavky, ale vzhledem k „vlastnímu koni“ to bylo tolerováno – ačkoliv si všichni byli rovni, někteří si byli rovnější.

Motor M-701 se nakonec stal jedním z československých triumfů – byl sice těžší a měl vyšší spotřebu, ale na druhou stranu byl při údržbě „blbuvzdorný“ (konstrukce byla odolná vůči nasátí cizích předmětů), spolehlivý a bezporuchový. Letové vlastnosti Aero L-29 Delfín letce uchvátili, a především ti sovětští začali za československý počin lobovat. Výsledek byl jasný, zvítězili jsme. Na druhém místě potom skončil Jak-30, zatímco polská Iskra zcela pohořela – jenom Poláci prohru nepřijali dobře a Aero L-29 Delfín u nich nikdy nelétal, uvádí Wikipedia.

Aero L-29 Delfín vyletěl do světa

Sériová výroba československého letounu byla zahájena v roce 1963, a ukončena po 11 letech roku 1974 po dodání 3 665 kusů, z nichž 2 000 zamířilo do Sovětského svazu, a 400 našemu letectvu. Vedle základní 2místné verze byla vyvinuta i verze 1místná, který vznikala pod označením A (akrobatická), R (průzkumná) a RS (pokročilý výcvik). Vedle všech zemí Varšavského paktu byl L-29 dodáván do Egypta, Indonésie, Iráku, Angoly nebo Vietnamu, a dodnes se vedou spory o Číně.

Ta sice Aero L-29 Delfín nikdy oficiálně neodebrala, ale zřejmě se k ní „zatoulalo“ několik kusů ze sousedního Vietnamu. Jak potom uvádí AČR, letoun byl celkově exportován do 13 zemí světa a v mnohých zůstává provozuschopný, ačkoliv spíše pro nouzové případy.

Aero Vodochody modernizují vzácný letoun L-39ZA Albatros: ten dokáže tvrdě udeřit jako bitevník, ale stejně tak cvičit piloty

Aero L-29 Delfín (v kódu NATO Maya) se účastnil i bojů. Poprvé v Nigérii v letech 1967 až 1970, a poté se s ním Egypťané snažili zastavit izraelské tanky během jomkipurské války roku 1973. Velmi intenzivní nasazení ho však čekalo i v bojích při rozpadu SSSR, kdy se objevil nad Karabachem a Čečnou.

Ve vojenských kruzích je dnes už spíše kusem historie, i když v Gruzii a Angole létá Aero L-29 Delfín dodnes. Vedle toho chytil druhý dech díky soukromým majitelům, kteří dohromady zakoupili stovky kusů, aby s nimi sami létali – většinou přitom o víkendech, takže je letounu někdy přezdíváno „víkendový stíhač“. Aero L-29 Delfín tedy z nebe hned tak nezmizí.

Článek Aero L-29 Delfín je legendou světového letectví. Svou cestu na vrchol si musel vydobýt za nerovných podmínek a létat bude ještě desetiletí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.