Proč jsou Špicberky „klíčem“ k Murmansku

Souostroví Svalbard, jehož největší ostrov Spitsbergen dal celé skupině neformální české jméno Špicberky, leží v prostoru mezi severním Norskem, Barentsovým mořem a severním Atlantikem. Právě tudy vede jediný přirozený koridor, kterým ruská Severní flotila z Kolského poloostrova vyplouvá do otevřeného oceánu. Americká arktická strategie z roku 2024 to říká bez obalu: evropská Arktida a Barentsovo moře jsou klíčové pro obranu atlantických komunikačních linií mezi Severní Amerikou a Evropou, zatímco Kola hostí námořní strategické jaderné síly Ruska.

„Klíč“ tedy neznamená dělostřelecký dostřel na Murmansk, vzdálený přes tisíc kilometrů. Znamená schopnost číst prostor, vědět, co z Koly vyplouvá, kam míří a kdy. Kdo kontroluje informační tok nad Barentsovým mořem, ten drží ruku na severním přístupu do Atlantiku.

Jak NATO tiše otáčí

Žádná alianční základna na Svalbardu nestojí. Přesto se severní infrastruktura vrství tempem, které ještě před deseti lety nemělo obdobu.

• SvalSat na Platåberget zachytí data z každého oběhu polárních družic. Provozuje ji norská firma KSAT, ale její kapacita roste způsobem, který má přímý dopad na vojenský situační přehled v Arktidě.
• Výzkumné radary EISCAT a SuperDARN spolu s observatoří KHO tvoří na souostroví senzorovou platformu pro sledování ionosféry a kosmického počasí, disciplín, které jsou zároveň nezbytné pro navigaci a komunikaci vojenských systémů.
• Arctic Satellite Broadband Mission (ASBM) je norsko-americký projekt, na jehož družicích letí i vojenský náklad EPS-R amerických vesmírných sil. V březnu 2026 získal operační přijetí a poskytuje chráněné spojení spojeneckým silám za polárním kruhem.
• Arctic Sentry, spuštěný NATO v únoru 2026, a rozšíření odpovědnosti velitelství JFC Norfolk o Dánsko, Finsko a Švédsko z prosince 2025 přeměnily sever z lokální norské záležitosti v plně alianční operační prostor.

Proč to vypadá „tiše“? Protože celý posun běží přes správní řízení, licenční procesy, vědecké granty a satelitní kontrakty. Chybí mu jediná velká exploze, která by ho dostala na titulní stránky. Forma procesu vytváří ticho, ne tajný režim.

Proč Rusko nemá účinnou brzdu

Svalbardská smlouva z roku 1920 přiznává Norsku plnou svrchovanost nad souostrovím. Její článek 9 zakazuje zřizování námořních základen, fortifikací a použití území k válečným účelům. Norský výklad, potvrzený opakovaně v bílých knihách, ovšem říká, že článek 9 nezakazuje veškerou vojenskou aktivitu, a už vůbec ne civilní či výzkumnou infrastrukturu s dvojím využitím. Cizí vojenská aktivita bez norského souhlasu je zakázaná. A Svalbard podle Osla spadá pod článek 5 Severoatlantické smlouvy.

Rusko tak stojí před nepříjemnou rovnicí. Diplomaticky může protestovat, a dělá to. Ve Státní dumě v létě 2022 zazněl politický požadavek na prověření vypovězení delimitační dohody z roku 2010, která rozdělila spornou oblast v Barentsově moři o rozloze zhruba 175 tisíc čtverečních kilometrů. Jenže Vídeňská úmluva o smluvním právu v článku 62 výslovně vylučuje argument „zásadní změny okolností“ u smluv stanovících hranici. Právní cesta je slabá.

Přímá síla? Ta by znamenala střet s celou Aliancí. Rusko udržuje přítomnost v Barentsburgu, malém hornickém městečku s 354 obyvateli podle dat z ledna 2024, kde pokračuje ztrátová těžba uhlí. Podle dostupných analýz jde spíš o nástroj přítomnosti než o komerční projekt. Kdyby těžba skončila bez náhrady, ruská komunita by se zmenšila a s ní i každodenní vliv Moskvy na souostroví.

Co to znamená pro Kolu a pro Evropu

Murmanská oblast není ohrožena přímým úderem ze Svalbardu. Ohrožena je zpravodajsky a operačně. Lepší spojenecké pokrytí Arktidy daty a komunikací zvyšuje tlak na ruskou schopnost držet prostor kolem Koly neprůhledný a bezpečně vyvádět ponorky a hladinové lodě Severní flotily do Atlantiku. Každá nová anténa na Platåberget, každý průlet družice s nákladem EPS-R zužuje okno, ve kterém se ruské síly mohou pohybovat nepozorovaně.

Pro Česko jako člena NATO je dopad nepřímý, ale reálný. Pokud se zhorší bezpečnost na atlantických liniích, dotýká se to celého systému posil a společného plánování Aliance. Norský premiér Jonas Gahr Støre v květnu 2026 připomněl, že dohoda z roku 2010 vznikla v době optimismu a důvěry; po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 byly pravidelné politické kontakty pozastaveny a bezpečnostní logika severu se změnila od základu.

Senzory místo kasáren

Největší strategický posun v Arktidě roku 2026 nespočívá v tom, že by NATO na Špicberkách stavělo kasárna nebo parkovalo fregaty. Spočívá v tom, že severní perimetr Koly je pro spojence rok od roku čitelnější, a Moskva proti tomu nemá jednoduché veto. Norsko jedná jako suverénní správce svého území, Aliance integruje sever do svého velení a infrastruktura dvojího užití roste tempem, které žádný diplomatický protest nezastaví.

Arktida se neválčí tanky. Válčí se přehledem, a ten se právě přesouvá.

Článek Špicberky jsou klíč k Murmansku. NATO ho tiše otáčí a Rusko nemůže udělat vůbec nic, aby to zastavilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Past, do které se Moskva chytila sama

Čísla z roku 2021 mluví jasně. Podle obchodních dat UN Comtrade dovezlo Rusko v tom roce 9,04 milionu kilogramů uhličitanu lithného. Přes 6,14 milionu kilogramů přišlo z Chile, téměř milion z Argentiny, zbytek z USA, Číny a Bolívie. Domácí těžba neexistovala. Celý bateriový řetězec, od suroviny přes katodové materiály po hotové články, závisel na dovozu.

Když v únoru 2022 Rusko napadlo Ukrajinu a Západ uvalil sankce, dodávky z Jižní Ameriky se podle vyjádření šéfa mezinárodní divize Rosatomu Kirilla Komarova zastavily. Moskva to interpretovala jako důsledek sankčního tlaku. Obchodní data za rok 2023 ukazují, že tok lithia do Ruska nezmizel úplně, ale dramaticky se přesměroval; hlavními dodavateli se staly Belgie, Čína a Bolívie, ovšem v menších objemech. Závislost se nezlomila, jen změnila geografii.

Chyba, která se rodila v devadesátých letech

Kořeny problému sahají o čtvrtstoletí zpátky. Sovětský svaz lithium těžil a zpracovával, mimo jiné v závodech na Sibiři. Po rozpadu SSSR se ale zhroutil odbyt, obranný průmysl procházel konverzí a poptávka po lithno-berylových rudách prudce klesla. Stát v roce 1996 schválil federální program LIBTON, který měl zachránit těžbu lithia, beryllia, tantalu, cínu a niobu. Jenže program zůstal bez peněz. Podle dochovaného materiálu z prostředí bývalého vedení kombinátu ZabGOK přišel v roce 1997 ministerský příkaz: zastavit nerentabilní těžbu a úpravu lithno-berylových rud. Rozhodnutí mělo svou ekonomickou logiku, v podmínkách postsovětského chaosu a pádu cen se těžba nevyplácela. Ale důsledek byl fatální: Rusko ztratilo celou domácí lithiovou větev na víc než dvě dekády.

Teprve po sankčním šoku z roku 2022 se ukázalo, jak moc to bolí.

Kolmozerskoje: arktická záplata na strategickou díru

V únoru 2023 získala společnost Polárnyj litij (joint venture Nornickelu a Rosatomu) dvacetiletou licenci na těžbu ložiska Kolmozerskoje v Lovozerském rajonu Murmanské oblasti. Podle tiskové zprávy Nornickelu má region obsahovat více než polovinu ruských zásob lithia. Plán počítá s těžbou dvou milionů tun rudy ročně a produkcí 45 tisíc tun lithných produktů ročně do roku 2030.

Důležitá metodická poznámka: ruských 45 tisíc tun „lithných produktů“ (uhličitanu a hydroxidu lithného) není totéž co statistiky americké geologické služby USGS, která uvádí těžbu v obsahu čistého kovu. Pro orientaci: USGS za rok 2024 uvádí Austrálii s 88 tisíci tunami a Chile se 49 tisíci tunami lithia v kovu. Srovnání tedy není „jablka s jablky“, ale ukazuje, že Kolmozerskoje je projekt středního kalibru, významný pro Rusko, nikoli pro přepsání světového trhu.

Do projektu navíc vstoupila čínská firma MCC International, která má pomoci s obohacením rudy a chemicko-metalurgickým zpracováním. Peking tak na ruské lokalizaci vydělává, ale současně si udržuje technologickou páku nad partnerem, který se deklarativně snaží o soběstačnost.

Závod o baterie: dvě gigafabriky najednou

Ložisko samo o sobě nestačí. Rusko potřebuje celý řetězec, od suroviny po hotový bateriový článek. Proto Rosatom paralelně staví dvě gigafabriky. První, s kapacitou 4 GWh ročně, byla v Němanu v Kaliningradské oblasti pilotně spuštěna 15. prosince 2025. Druhá, rovněž o kapacitě 4 GWh, vzniká v Krasné Pachře u Moskvy a podle posledních zpráv z února 2026 byla z 87 % hotová s plánovaným startem v září 2026. Moskevský závod přitom pracuje s katodovými směsmi na bázi niklu, manganu a kobaltu (NMC), nikoli výhradně s levnější technologií LFP, jak se někdy zjednodušeně uvádí.

Celková plánovaná kapacita 8 GWh zní impozantně, dokud ji člověk nepostaví vedle světových lídrů. Samotná čínská CATL ve výroční zprávě za rok 2025 uvádí globální výrobní kapacitu 772 GWh. Ruské „gigafabriky“ jsou tedy velké v domácím měřítku, ale v globálním srovnání představují zlomek procenta.

Co to znamená pro Česko a svět

Pro český trh s elektromobily má ruský lithiový projekt minimální přímý dopad. Světové ceny lithia v letech 2025 a 2026 ovlivňuje hlavně rostoucí globální nabídka a vstup nových producentů; podle chilské státní agentury SUBREI dosáhla světová produkce lithia bez USA v roce 2025 celkem 290 tisíc tun. Ruský přírůstek bude primárně pohlcen domácí potřebou.

Zajímavější je srovnání s českým projektem Cínovec. Ložisko v Krušných horách disponuje minerálními zdroji 747,54 milionu tun při obsahu 0,19 % lithia a plánuje výrobu zhruba 37,5 tisíce tun bateriového uhličitanu lithného ročně, tedy objem srovnatelný s Kolmozerským. Cínovec má výhodu blízkosti evropských odběratelů a stabilnějšího investičního prostředí. Rusko má na své straně geopolitickou urgenci, která projekty tlačí kupředu rychlostí, jakou by tržní logika sama nevyvolala.

Pokud Rusko do roku 2030 skutečně uzavře celý lithiový řetězec, zlepší si jednu důležitou část sankční skládačky: baterie pro drony, dopravní platformy a záložní energetické zdroje. Neodstraní to ale jiné kritické závislosti, především na mikroelektronice, senzorech a přesném strojním vybavení. Kolmozerskoje není příběh o tom, jak Rusko mění svět. Je to příběh o tom, jak si po třiceti letech zalepuje díru, o které do roku 2022 ani nechtělo vědět.

Článek Rusko našlo v Arktidě „bílou ropu“, chce se vymanit z pasti. Teď platí za chybu z 90. let a zoufale dohání ztrátu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Donald Trump chce Grónsko a chce ho hodně

Jestli stojí za tak vysokým zájmem amerického prezidenta o Grónsko pouze oficiální důvod, tedy ochrana národní bezpečností, není jasné. Redakce ArmádníhoZpravodaje totiž našla, že ačkoliv jde kvůli klimatickým podmínkám o velmi řídce obydlenou zemi (asi 55 000 lidí), má poměrně rozsáhlé přírodní zdroje, včetně minerálů, vzácných zemin, uranu a železa.

Šéfdiplomat EU: Ukrajina musí být nejvyšší prioritou, EU ji musí finančně podpořit více, jinak nebude moci jednat s Ruskem

To potvrzuje BBC s připomínkou, že i když je Grónsko autonomním územím, zůstává součástí Dánského království. Co si o tom myslí jeho představitelé, vystihuje video níže, na němž vystupuje Anders Vistisen, dánský politik a poslanec Evropského parlamentu. Jeho sdělení je sice poměrně krátké, ale zato jasné a adresované samotnému Donaldu Trumpovi:

„Vážený prezident Trumpe. Velmi pozorně mě poslouchejte – Grónsko je součástí Dánského království po 800 let. Je to integrovaná součást naší země a není na prodej. Dovolte mi, abych to řekl slovy, kterým rozumíte – pane Trumpe, nase*te si,“ cituje ArmádníZpravodaj sdělení.

Jasný vzkaz pro Putina i Zelenského, který nepotěší: jedině Amerika může válku ukončit, ale ani jeden nedosáhnou svých cílů

NATO by mělo aktuálně vést s Amerikou neoficiální debaty o vyřešení situace, v nichž podle Handelsblatt, který cituje německou agenturu Deutsche Presse-Agentur (DPA), navrhuje třeba zvýšení přítomnosti spojeneckých vojáků poblíž Ameriky, stejně jako spolupráci při expanzi do Arktidy, v níž mají své zájmy také Rusko a Čína a mohou představovat hrozbu.

Vystoupení Ameriky z NATO by byla katastrofa

V tuto chvíli podle mě nelze další kroky Donald Trumpa predikovat, ale Amerika je pro NATO pochopitelně klíčovým členem jak konvenčně, tak velikostí jaderného arzenálu. Aliance nicméně nesmí dopustit, aby její největší člen vyhrožoval anexí území jiného státu, i když na druhou stranu nelze riskovat, že by z ní vystoupil – to by byl ten nejhorší možný scénář.

Článek Amerika může vystoupit z NATO, aby získala Grónsko, které je plné surovin k těžbě. Mohlo by ale také expandovat do Arktidy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.