Nemajetná rodina přišla o všechno

Vladimírovi a Marii Lakvovým se 20. června roku 1942 narodil syn Vladimír mladší. Rodina Lakvových žila ve vesnici Bohuňovice u Olomouce, ve starém hospodářském domku, jehož bídný stav volal po opravách. Lakvovi rozhodně nepatřili mezi majetné sedláky a kvůli opravě domu, jehož hlavní budova měla pouze slaměnou střechu, se pořádně zadlužili. Podle syna Vladimíra zvládali dluhy splácet jen díky pracovitosti jeho rodičů, kteří od rána do večera dřeli.

iZdroj fotografie: Archiv pamětníka

Finanční situaci navíc neulehčoval fakt, že se Vladimír starší musel starat o svou matku Aloisii a bratra, který při neopatrné manipulaci s rozbuškou přišel o zrak. Svých vlastních problémů měla rodina už tak dost, takže když v roce 1949 začala komunistická strana, která již rok na území Československa neomezeně vládla, po vzoru Sovětského svazu konfiskovat zemědělské pozemky a soukromé hospodářství, byla to pro mnohé rodiny, včetně Lakvových, rána pod pás.

Odpor hospodářů nebyl tolerován

Nejprve v Bohuňovicích začali místní funkcionáři obcházet soukromé hospodáře a snažili se je přesvědčit o výhodách kolektivního vlastnictví, aby tak své majetky odevzdali Jednotnému zemědělskému družstvu (JZD) dobrovolně. Téměř nikdo se však svých polností a domovů nechtěl vzdát, výjimkou nebyl ani Vladimír Lakva starší, který se s agitátory dostal několikrát do sporu.

Jakýkoliv odpor samozřejmě nebyl tolerován a rodině Lakvových byly nasazeny nadměrné dodávky zemědělských komodit, které musela již tak zadlužená rodina platit. V roce 1952 se pak u jejich dveří objevili příslušníci Sboru národní bezpečnosti a připravili rodinu o samovazač, stroj, který zastane práci několika lidí, a zároveň jediný pořádný zemědělský stroj, který rodina vlastnila a jehož hodnota se pohybuje v hodnotě 29 000 korun tehdejší měny.

iZdroj fotografie: Archiv pamětníka

Ještě v březnu téhož roku se Vladimír Lakva sešel s Josefem Jakešem, jenž o sobě tvrdil, že je velitelem partyzánské skupiny sídlící na Českomoravské vrchovině. Celkem se sešli dvakrát nebo třikrát a náplní jejich konverzace byla především pomluva komunistického režimu. Josef Jakeš již dříve spolupracoval se Státní bezpečností, která s ním však na základě jeho kriminální činnosti spolupráci ukončila.

Přesto, když jim to přišlo vhod, použili překroucené a přibarvené svědectví Josefa Jakeše, na jehož základě obvinili Vladimíra Lakvu staršího z napojení na odbojovou organizaci Bílá legie. Úspěšně se tak zbavili jednoho nepohodlného hospodáře. Pro Vladimíra Lakvu staršího si přijeli k němu domů – sotva se rozloučil se zvířaty a s rodinou, byl odvezen. Krajský soud v Olomouci pak 8. května 1953 odsoudil Vladimíra Lakvu staršího za velezradu a poslal jej na osmnáct let do vězení.

Vězeňské podmínky změnily člověka k nepoznání

Poté, co se Vladimír odvolal, Nejvyšší soud v Praze mu trest navýšil na devatenáct let. Svůj trest si odpykával v nápravně pracovním táboru na Jáchymovsku, kde pracoval v uranových dolech. Právě zde ho pak navštívila manželka se synem. Podle svědectví Vladimíra mladšího otce sotva poznal. Vladimír mladší v rozhovoru popsal, že otec byl zcela ztrhaný těžkou prací a v důsledku tvrdých výslechů měl vymlácené zuby.

Desetiminutová návštěva probíhala pouze přes vysoký plot, nesměli se k němu přiblížit, natož se ho dotknout. Pohled na zbídačeného manžela a otce byl natolik srdcervoucí, že se rodiče Vladimíra mladšího dohodli, že jej již nebudou navštěvovat. Po této otřesné zkušenosti si již pouze dopisovali.

iZdroj fotografie: Archiv pamětníka

Trest se dotkl celé rodiny. Vladimírovi staršímu bylo doživotně zakázáno pobývat na území šternberského okresu a byl mu zkonfiskován veškerý majetek. Zde byl však háček, neboť polovina hospodářství náležela jeho manželce. Okresní národní výbor ve Šternberku tak 19. června 1953 vydal výměr o jejím vystěhování, který se vztahoval i na jejího syna Vladimíra.

Jako důvod uvedl národní výbor to, že pobyt Marie Lakvové v Bohuňovicích by mohl narušovat budovatelské úsilí pracujícího lidu a rozvoj socializace vesnice. Vystěhování rodiny mělo tedy podle všeho být v zájmu zachování veřejného klidu a pořádku. Již za několik dní byla Marie se synem Vladimírem a pár kusy nábytku odvezena do 300 kilometrů vzdálené Lindavy, v pohraniční oblasti Liberecka.

Komunisté rozbili celou rodinu

Dům, který dostali k pobytu, byl v otřesném stavu. Budova měla pouze jednu místnost, byla rozbitá a měla vytřískaná okna. Nehledě na to, že do nového domova dorazili pozdě v noci a Marie musela hned druhý den ráno do práce hlídat krávy. Vladimír mladší uvedl, že se mu matka později přiznala, že zvažovala sebevraždu. Nakonec však nemohla nechat syna samotného a od svých úmyslů upustila.

iZdroj fotografie: Archiv pamětníka

Matka Vladimíra staršího byla poslána do domova důchodců, kde po půl roce zemřela, a jeho slepého bratra přestěhovali do ústavu. Marie pravidelně obesílala všechny možné úřady a v dopisech prosila, aby se mohli se synem přestěhovat alespoň do Lašťan, kde bydleli její rodiče. Překvapivě bylo její žádosti nakonec vyhověno, a tak se v roce 1954 společně se synem přestěhovali do Lašťan, které se nacházejí nedaleko Bohuňovic.

Rodina Lakvových posloužila sedlákům v Bohuňovicích jako odstrašující případ a komunistickým funkcionářům se podařilo ustanovit ve vesnici JZD. A kanceláře neumístili nikam jinam, než do domu Lakvových. Vladimír Lakva byl v roce 1960 podmínečně propuštěn na amnestii prezidenta republiky, ovšem už to nebyl ten stejný člověk. Podle jeho syna byl zlomený a plný strachu. Dům zamykal již v pět hodin odpoledne a bál se mluvit. I přes svůj špatný zdravotní stav však musel Vladimír starší nastoupit do práce, a to jako dělník v kamenolomu v Bělkovicích.

Rodinné hospodářství bylo zdevastováno

Být synem odsouzence mělo dopad i na Vladimíra mladšího, kterému bylo znemožněno studovat na zemědělské škole. Nakonec se vyučil v Mohelnici strojním zámečníkem a navštěvoval večerní průmyslovou školu. V roce 1961 narukoval na vojnu a pod označením „politicky nespolehlivý“ byl přiřazen ke stavebnímu útvaru, obdobě Pomocného technického praporu (PTP). Po návratu z vojny pracoval jako zámečník v továrně.

iZdroj fotografie: Archiv pamětníka

V roce 1965 se rodina Lakvových díky svému úsilí dostala zpět domů. JZD Bohuňovice totiž nutně potřebovalo krmiče krav. Práce byla fyzicky i časově velice náročná a o místo s mizerným platem nikdo nestál. Pro Lakvovy to však představovalo jedinečnou příležitost, jak se dostat zpět domů. Rodině byl tedy povolen návrat domů pod podmínkou, že rodiče na toto místo nastoupí, zatímco Vladimír mladší bude pracovat v družstevních dílnách.

Z celého domu dostala rodina k dispozici pouze jednu místnost, ty další totiž JZD využívalo jako sklad olejů a ubytovnu pro brigádníky. Hospodářství bylo za dvanáct let ve vlastnictví JZD naprosto zplundrované. V roce 1966 proto Vladimír mladší druhou půlku domu, jež byla zkonfiskována, odkoupil zpět a pustil se do oprav. Pádu komunismu se dožila pouze Vladimírova matka Marie, Vladimír starší zemřel v roce 1981. K sedlačení se rodina již nikdy nevrátila.

Znáte ve svém okolí někoho, jehož rodina přišla během kolektivizace o majetek? Jaký je jejich příběh?

Zdroj: DVOŘÁKOVÁ, Z.: Z letopisů třetího odboje. Hříbal, Praha, 1992., Plus.Rozhlas

Článek Hrozivé metody kolektivizace: Vladimír Lakva posloužil jako odstrašující příklad se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.