Raketa, která nemusela trefit okno

Luna-M nebyla navržená na bodové zásahy. Sovětská armáda ji zařadila jako prostředek pro ničení plošných cílů v taktické hloubce protivníka: letišť, přístavů, shromaždišť vojsk, logistických uzlů. Hlavice o hmotnosti několika set kilogramů existovala v konvenční, kazetové, chemické i jaderné variantě. Už samotný výčet možností měnil výpočet rizika pro kohokoliv na druhé straně hranice.

A tady vstupuje do hry geografie. Kuvajt měří od severu k jihu necelých 200 kilometrů, irácká hranice je blízko a za ní leží přístav Umm Kasr, poloostrov Fáo i Basra, druhé největší irácké město. Čtyřicet pět kilometrů dostřelu v tomto prostoru není handicap. Je to dost na to, aby jediný odpal ohrozil klíčovou infrastrukturu sousedního státu. Při rozptylu pod kilometr a hlavici schopné pokrýt celý areál přístavu přesnost přestává být relevantní kategorie.

Šest odpalovacích vozidel a sto dvacet střel

Na vojenské přehlídce v roce 1981 Kuvajt poprvé veřejně ukázal šest odpalovacích vozidel 9P113 a šest transportních vozidel 9T29. Podle dostupných odhadů měl k dispozici kolem 120 raket. Cordesman z washingtonského CSIS popsal kuvajtský raketový prapor jako „symbolický“ co do velikosti, ale s reálným odstrašujícím účinkem: stačil jeden odpal s těžkou hlavicí na irácký přístav a politický kalkul invaze se komplikoval.

Luna-M přitom v kuvajtských rukou nikdy nevystřelila naostro. Ani během íránských útoků na kuvajtské tankery v osmdesátých letech, ani při iráckém vpádu 2. srpna 1990. Podle Oryxu se systémy nestihly mobilizovat a byly i se zásobami střel ztraceny. Irák je podle otevřených zdrojů nejspíš začlenil do vlastní výzbroje, případně byly později částečně vráceny v rámci navracení kuvajtského majetku. Jednoznačný veřejný doklad o jejich dalším bojovém nasazení chybí.

Od Luny ke Smerči: kuvajtská obnova po invazi

Po osvobození v roce 1991 stál Kuvajt před otázkou, čím zaplnit díru v raketové kapacitě. Už v dubnu 1994 jednal s Ruskem o nákupu 27 kusů 300mm raketometů BM-30 Smerč. Volba dávala smysl: Smerč nabízel dostřel 70 až 90 kilometrů podle typu munice, přesnost kolem 190 metrů na maximální vzdálenost a hlavně dvanáct raket v jediné salvě místo jedné střely.

Srovnání obou systémů ukazuje generační skok:

Nabízí se otázka, proč Kuvajt nesáhl po americkém ATACMS s dostřelem přes 165 kilometrů, který později pořídil sousední Bahrajn. Chronologie ale ukazuje, že jednoduché srovnání pokulhává. Kuvajt vyjednával o Smerči v roce 1994, zatímco Bahrajn dostal první smlouvu na ATACMS od Lockheed Martin až v prosinci 2000 s dodáním do roku 2002. Kuvajt prostě obnovoval ztracenou kapacitu přes osvědčený ruský kanál v době, kdy americká alternativa v regionu ještě neexistovala. Kuvajtské Smerče jsou ve službě dodnes, záběry z ostré střelby na cvičení Flagpole v roce 2018 to potvrzují.

Proč zapomenuté rakety stále straší

Luna-M dnes provozují už jen okrajové armády; otevřené zdroje opakovaně uvádějí Sýrii, Libyi a Severní Koreu. Systém je technicky překonaný, náhradní díly docházejí, přesnější alternativy existují za srovnatelnou cenu. Přesto princip, na kterém Luna-M stála, nikam nezmizel.

Válka na Ukrajině to potvrdila nečekaným způsobem. Washington Post v roce 2024 popsal, jak ruský elektronický boj degraduje přesnost sofistikovaných amerických zbraní a jak Ukrajina žádala i starší neřízené rakety M26, protože kazetová submunice pokryje širokou oblast bez ohledu na signál GPS. Neřízená střela je imunní vůči rušení. To je vlastnost, kterou žádný software nedokáže nahradit.

Luna-M v kuvajtském příběhu byla „politická raketa“, levná, hrubá, ale dostatečně ničivá na to, aby soused musel počítat se ztrátami v pohraničních a přístavních zónách. Nepotřebovala trefit konkrétní budovu. Stačilo, že existovala, stála na správném místě a nesla hlavici, jejíž účinek si dokázal spočítat každý irácký plánovač.

Někdy není nejděsivější zbraň ta nejchytřejší. Někdy je to ta nejhloupější, protože proti hlouposti neexistuje protiopatření.

Článek Zapomenuté sovětské rakety, z nichž jde skutečně strach. Nedoletí ani 45 km a trefí se na kilometr vedle se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán zasáhl americkou základnu vícekrát

Na nových satelitních snímcích je vidět, že jsou na základně Camp Buehring zničené hangáry, zdemolovaná vojenská technika, poškozené kryty pro personál nebo opravárenské kapacity. Z toho jasně vyplývá, že ji muselo zasáhnout více raket nebo dronů, protože škody nejsou na jediném místě. Ukazuje to, že americká obrana základen na Blízkém východě není rozhodně stoprocentní, a Íránci ji mohou překonat. Na druhou stranu se velice těžko usuzuje, jak závažné škody na základně vlastně útoky způsobily.

Video: Rusové v rozpacích. Ukrajinci jediným přesným úderem na 1 200 km vyřadili z provozu jednu z nejvyspělejších rafinerií

Wikipedia uvádí, že první útok na Camp Buehring uskutečnil Írán 01. března 2026 a použil k tomu rakety. Kolik jich přesně prošlo, není známo. Ale útok si vyžádal životy 6 amerických vojáků, což byly první americké oběti války. Armádní Zpravodaj soudí, že to pravděpodobně svědčí o přímém zásahu nějakého krytu, kde se vojáci v době útoku ukryli. Dalších 38 vojáků bylo totiž hospitalizováno s různými zraněními.

Íránské drony velké škody nezpůsobí

Cílem íránských útoků se stal Camp Buehring také 05. března 2026. CriticalThreats uvádí, že v tomto případě měly být použity drony, ale není známý jejich počet ani to, jestli nějaké prošly obranou. Írán nejčastěji k takovýmto útokům používá HESA Shahed136. Ty mají hlavici o hmotnosti 50 kilogramů, uvádí Wikipedia, takže jsou méně účinné než balistické rakety. Nedá se proto předpokládat, že by dokázaly způsobit vážné škody například na krytech nebo hangárech ze železobetonu, čehož balistické rakety naopak schopné jsou.

Ukrajina konečně nasazuje zabijáky východního bojiště, tanky Abrams. Udělala je skoro nezničitelné, Rusové mají výzvu

Camp Buehring je důležitou americkou základnou v regionu. Wikipedia uvádí, že byla založena v roce 2003 a jsou tam umístěny síly a materiál sloužící hlavně k operacím v Iráku. Podle dostupných informací tam může působit až 15 000 vojáků a být uskladněna technika, munice pohonné hmoty a mnoho dalšího. Není jasné, jak závažně mohly íránské útoky narušit bojové schopnosti základny. I když jsou škody evidentní, mnohé nejspíše stále funguje.

🛰‼️A ruin called Al-Udairi Base!

New satellite images show the state of Udairi base in Kuwait before/after #Iran's missile & drone attacks.

Iranians have destroyed hangars, equipment, military personnel shelters, maintenance hangars, warehouses of the #US army at this base. pic.twitter.com/TA1K3tcl2z

— IWN (@A7_Mirza) March 31, 2026

Satelitní snímek ukazuje škody na americké základně Camp Buehring v Kuvajtu po íránském útoku (zveřejněno 31. března 2026)

Článek Satelitní snímky: velká komplikace pro Trumpa. Írán raketami a drony z části vymazal americkou základnu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak kuvajtská PVO vystřelí, F-15E neunikne

F-15E Strike Eagle je páteřním víceúčelovým stíhačem amerického letectva pro hloubkové údery na pozemní cíle za každého počasí. Na rozdíl od čistě stíhacích verzí má dvoučlennou posádku a disponuje arzenálem až 11 tun výzbroje, uvádí Wikipedia. I po desetiletích služby zůstává díky modernizacím, jako je nový radar a systémy elektronického boje, vysoce efektivní.

Video: rozklad „ruského“ Krymu. Ukrajinci provádí chirurgicky přesné údery na PVO a působí Rusku obří potíže

Z hlediska zranitelnosti je největším limitem F-15E absence technologie stealth. Na rozdíl od F-35 je na radarech nepřítele dobře viditelný, což jej činí zranitelným vůči moderním systémům PVO dlouhého i kratšího dosahu. Při přežití se proto musí spoléhat na rušení, klamné cíle a schopnost létat v extrémně nízkých výškách, kde se skrývá v terénních nerovnostech.

Nic z toho mu ovšem nepomůže, pokud je vystaven palbě přátelských systémů, navíc na krátkou vzdálenost. Dojde-li totiž k selhání identifikace IFF (vlastní-cizí), může dojít v chaosu bojiště k záměně za nepřátelský cíl kvůli své vysoké rychlosti a radarovému podpisu. Historické incidenty potvrzují, že i nejmodernější letoun je zranitelný, pokud koordinační mechanismy selžou a přátelská raketa jej vyhodnotí jako hrozbu, potvrzuje Wikipedia.

Izraelské F-35I Adir vyškolily íránskou protivzdušnou obranu. Klíčový systém měl být lepší než ruský S-400, ale selhal

Naštěstí pro posádku je její šance na přežití při zásahu velmi vysoká díky robustní konstrukci a pokročilým systémům včasného varování. Letoun je vybaven radarovým výstražným přijímačem RWR, který pilota i zbraňového operátora (WSO) okamžitě upozorní na zaměření radarem a odpálení rakety. To dává drahocenné sekundy k provedení úhybných manévrů, uvádí americké letectvo, nebo k použití klamných cílů, případně až ke katapultáži.

Tu zajišťují vystřelovací sedadla ACES II, která umožňují bezpečnou katapultáž i v nulové výšce a při nulové rychlosti. Díky tomu, že v kokpitu sedí dva lidé, je kontrola situace a rozhodování o opuštění letounu efektivnější. F-15E je navíc známý svou schopností „přežít nepřežitelné“ a vrátit se na základnu i s těžkým poškozením draku, ačkoliv to samozřejmě neplatí vždy.

Poláci mají blízko ke zbrani budoucnosti, na kterou Rusko odpovědět neumí. Vectis zcela promění nebe

V případě sestřelení tří letounů F-15E kuvajtskou protivzdušnou obranou se mohlo jednat o palbu systémů MIM-104 Patriot, které tvoří její páteř. Jejich rakety jsou navrženy k ničení letadel a balistických cílů s drtivou přesností. Pokud tedy v chaosu boje vyhodnotí F-15E jako hrozbu, má posádka jenom minimální čas na úhybný manévr či elektronické rušení.

Historické zkušenosti z války v Iráku potvrzují, že k tragickým incidentům „friendly fire“ dochází nejčastěji při návratu poškozených letadel, uvádí Wikipedia. Pokud tedy nekomunikují správně, může je kuvajtská PVO zaměnit za íránskou raketu. Pro posádku je takový útok fatální, jelikož je téměř nemožné střely z Patriotu v konečné fázi letu vymanévrovat.

Článek Fatální selhání vedlo k palbě do vlastních. Kuvajtská PVO sestřelila tři americké F-15E, neměly šanci střely vymanévrovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.