Co přesně znamenají „nejnovější technologie“

Označení Mi-35M může na první pohled vypadat jako pouhý facelift sovětského Mi-24, který poprvé vzlétl v sedmdesátých letech. Rozdíly proti staršímu Mi-35P, který Indonésie dosud provozovala, jsou ale podstatné.

Nejviditelnější změna se týká hlavní zbraně. Starší Mi-35P nese pevně montovaný boční dvouhlavňový kanon GŠ-30K ráže 30 mm, k míření musí pilot natáčet celý vrtulník. Verze M má pod přídí pohyblivou věž s dvouhlavňovým kanonem GŠ-23L ráže 23 mm, která pokrývá široký sektor palby nezávisle na směru letu. Menší ráže znamená nižší ničivost na jeden zásah, ale výrazně vyšší flexibilitu v boji.

Další změny jsou méně viditelné, o to důležitější:

• Noční boj: kabina kompatibilní s brýlemi pro noční vidění (NVG), termovizní a televizní senzory, optoelektronický zaměřovací systém. Starší Mi-35P byl podle analýzy RAND prakticky strojem pro denní použití.
• Digitální kokpit: přechod z analogových přístrojů na digitální displeje a modernizovaný navigační celek.
• Rotorový systém: listy z kompozitních materiálů a sklolaminátové prvky převzaté z novějšího Mi-28, které zlepšují ovladatelnost v malé výšce.
• Podvozek: pevný místo zatahovacího, což zjednodušuje údržbu a snižuje hmotnost.

Právě syrská zkušenost z let 2015–2018 vedla Rusko k tomu, aby Mi-35M nasadilo jako denně i nočně použitelnou náhradu za starší Mi-24P. Nejde tedy o kosmetickou úpravu, ale o generační posun v použitelnosti.

Bitevní vrtulník, který umí i přepravovat

Tady leží klíč k pochopení, proč má Mi-35M i v roce 2026 smysl. Většina moderních bitevních vrtulníků, ať už americký AH-64E Apache, ruský Ka-52 Aligátor, nebo Mi-28 Noční lovec, jsou čisté útočné stroje. Dvoučlenná posádka, žádný přepravní prostor, jediný účel: ničit cíle na zemi.

Mi-35M je jiná kategorie. Podle údajů srbského ministerstva obrany, které typ rovněž provozuje, pojme až osm plně vyzbrojených vojáků v pancéřované kabině za piloty. Umí tedy současně poskytovat palebnou podporu, eskortovat konvoje a vysadit malý výsadek nebo evakuovat raněné. Žádný západní bitevní vrtulník tohle v jednom trupu nenabízí.

Standardní výzbroj Mi-35M zahrnuje až osm řízených protitankových střel (typicky Ataka s dosahem kolem 6 km), až 80 neřízených raket S-8 ráže 80 mm a zmíněný 23mm kanon. Maximální rychlost dosahuje přibližně 305 km/h, praktický dostup kolem 5 400 metrů.

Jak si stojí proti Apachi a ruským novějším typům

Srovnání s AH-64E Apache ukazuje dvě zcela odlišné filozofie. Apache je čistý lovec: maximální operační hmotnost 10 433 kg, rychlost přes 279 km/h, dostup 6 096 metrů, výzbroj až 16 řízených střel Hellfire, 76 neřízených raket a 1 200 nábojů do 30mm řetězového kanonu M230. K tomu datový spoj Link 16 a plná integrace do síťově vedeného boje NATO. V tomto ohledu je Apache bezpochyby sofistikovanější stroj.

Jenže Apache neumí vzít na palubu ani jednoho vojáka. Pro armádu, která operuje v rozlehlém ostrovním terénu, a přesně to je případ Indonésie s jejími více než 17 tisíci ostrovy, má kombinace palebné podpory a omezeného transportu v jednom stroji praktickou hodnotu, kterou čistý útočný vrtulník nenahradí.

Proti ruským novějším typům Mi-28N a Ka-52 je Mi-35M starší, ale praktičtější víceúčelová platforma. Oba novější stroje jsou specializovanější pro čistě útočnou práci; Ka-52 byl na Ukrajině podle analýzy RUSI nasazován velmi intenzivně, zejména v noci. Žádný z nich ale nenabízí přepravní kabinu.

Lekce z Ukrajiny a politické riziko nákupu

Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, přinesla pro bitevní vrtulníky tvrdou realitu. Ruské stroje, včetně Mi-35M, utrpěly značné ztráty od přenosných protiletadlových systémů typu MANPADS a další protivzdušné obrany. Reakcí byl přechod na opatrnější taktiku: takzvané „lofted“ raketové útoky ze vzdálenosti osmi až deseti kilometrů od cíle, kdy vrtulník vystřelí salvu neřízených raket S-8 nebo řízených Atak a okamžitě se stáhne. Obraz neporazitelného létajícího tanku, který agresivně loví nad bojištěm, vzal za své.

Pro Indonésii to ale neznamená, že stroj postrádá smysl. Jakarta nepočítá s frontovým bojem proti moderní protivzdušné obraně. Její scénáře zahrnují protiteroristické operace, palebnou podporu pozemních sil v džungli a ostrovním terénu a rychlé výsadky, přesně to, v čem Mi-35M vyniká.

Politicky je nákup ruské techniky komplikovanější. Americký sankční režim CAATSA zůstává aktivní a Indonésie už jednou podle analytické služby Janes ustoupila od kontraktu na stíhačky Su-35 právě kvůli obavám ze sankcí. Zároveň ale Jakarta drží západní kanály široce otevřené: provozuje osm AH-64E Apache, v srpnu 2026 probíhala jejich certifikace, a s Francií podepsala kontrakt na 42 stíhaček Rafale. Nejde tedy o geopolitický příklon k Rusku, ale o pragmatickou diverzifikaci dodavatelů, strategii, kterou Indonésie uplatňuje desítky let.

Český kontext: opačná cesta

Česká republika šla s bitevními vrtulníky sovětské provenience přesně opačným směrem. Své Mi-35 a Mi-24V postupně vyřazovala, přičemž podle výroční zprávy Armády ČR měl proces skončit do konce roku 2023 s nástupem amerických strojů H-1. Praha oddělila útočnou a transportní roli na západní platformy. Indonésie naopak vsadila na to, že obě role v jednom trupu stále dávají smysl, a Mi-35M je právě ten stroj, který to umožňuje.

Zajímavé je, že sovětské bitevní vrtulníky z NATO úplně nezmizely. Bulharské letectvo stále uvádí mezi prioritami obnovu a modernizaci svých Mi-24. Koncept obrněného vrtulníku schopného palebné podpory i přepravy zkrátka přežívá tam, kde rozpočet nebo operační potřeby nedovolují provozovat dva oddělené typy.

Mi-35M není technologická špička moderního vrtulnictva. Je to ale robustní, prověřený a v nové verzi výrazně schopnější stroj, který umí něco, co žádný západní bitevní vrtulník neumí: přivézt do boje osm vojáků a zároveň jim poskytnout palebnou podporu kanonem, raketami i řízenými střelami. Pro Indonésii s jejím ostrovním terénem a pestrou paletou bezpečnostních hrozeb je to argument, který váží víc než srovnávací tabulky s Apachem.

Článek Indonésie si přebrala ruské bitevní vrtulníky Mi-35M s nejnovějšími technologiemi. Jasně dokazují, že mají i dnes smysl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na pohřebišti se nachází přes 70 vrtulníků

Na satelitních snímcích je vidět základna v Syzrani, na níž Rusové skladují hlavně vrtulníky, když už nejsou schopné letu. Důvody mohou být různé – konec životnosti, kdy jsou nahrazeny novějšími, nebo jsou poškozené a jejich udržování ve službě by bylo nerentabilní. Posloužit však mohou na náhradní díly, event. čekat kupříkladu na modernizaci.

Video: Rusové chtějí prorazit ukrajinské pozice v záchodových stanech. Doufají, že tak nebudou vidět

Taková místa mají mnohé země, největší letecký hřbitov přitom provozuje Amerika, konkrétně na letecké základně Davis-Monthan jen pár kilometrů od Tucsonu v Arizoně. Je sice otázkou, z jakého přesně důvodu Rusko vrtulníky k Syzrani přemístilo, ale hlavní je, že jde pravděpodobně o místo jejich posledního odpočinku, takže už nejsou schopné služby.

Ještě před rokem 2022, tedy před začátkem invaze na Ukrajinu, jich tam bylo 40, a během posledních čtyř let jich přibylo 31. Jedná se o Mil Mi-8 a Mil Mi-24/Mi-35. První z nich je dodnes nejrozšířenějším vrtulníkem na světě, podle Wikipedie vznikl v počtu vyšším než 17 tisíc kusů, a primárně slouží jako transportní, ale existuje i v mnoha specializovaných verzích.

Putin dobrovolně ukázal, jak je Orešnik špatný. Co ve Lvově předvedl, je opravdu bída. „Ukázka zoufalosti,“ míní odborník

Vedle toho může nést také výzbroj, a zejména v posledních letech sloužit k boji proti dronům, kdy je z něj vojáci ale sestřelují pomocí ručních zbraní, nikoliv střelami a raketami. V druhém případě jde naopak o bojový vrtulník, byť se schopností nést malý výsadek – třeba když někde havaruje jiný vrtulník, jehož posádku může potom vyzvednout.

V Rusku je přitom označován jako Mi-24, ale znám ji i pod Mi-25 nebo Mi-35, což jsou jeho exportní verze. Užívá ho skoro 60 zemí po celém světě v počtu bezmála 2 700 kusů, a vyvinut byl z Mi-8, uvádí Wikipedia. Ačkoliv má Ukrajina schopnosti na takové místo zaútočit, a nejspíše ani nebude moc dobré hlídané PVO, není jisté, zda by to něco přineslo okamžitě.

Kreml ví, že ho probuzená evropská mocnost drží v šachu. Atomovky má tak silné, že by jedním útokem smazala Moskvu

Odříznout ruské techniky od náhradních dílů by smysl dávalo, ale odsunuté vrtulníky mohou být ve stavu, kdy z nich už nelze moc těžit. Řada už jich je navíc „vykuchaná“, a WSJ už dříve uvedl, že se Rusko snaží od mnoha zemí, zejména Egypta, Íránu a Pákistánu, odkoupit zpět motory pro některé vrtulníky, což značí, že zrovna ty už na hřbitově nejsou.

At Syzran there were 40 dismantled helicopters on 23.10.2021, 43 on 02.06.2022, 60 on 16.10.2022, 61 on 31.05.2023 pic.twitter.com/mLSnloSQpm

— The Military Watch (@MarcinRogowsk14) January 11, 2026

Satelitní snímky ukazují stav pohřebiště v Syzrani (23. října .2021 tam bylo 40 vrtulníků, 02. června 2022 potom 43, a 16. října 2022 rovných 60, zatímco 31. května 2023 o jeden více, a 07. května 2025 už 71)

Článek Satelitní snímky: ruské pohřebiště 670 km od Ukrajiny se plní, více než 70 vrtulníků už není schopných boje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Síla detonace vyřadila i blízké vrtulníky

Co přesně se na mezinárodním letišti v Brjansku, který leží na jihozápadě země nedaleko hranic s Ukrajinou a Běloruskem, není jasné, ale na mušku si ho měly vzít tradičně drony. Vzhledem k tomu, že leží docela blízko – asi 110 km od hranic – mohlo se jednat třeba o Mugin-5, u něhož výrobce udává dolet až 500 km s možností zatížení až 25 kg, ale ten by byla škoda plýtvat.

Ve výrobně motorů pro ruské balistické rakety Yars a Topol vypukl požár. Jejich produkce může být v ohrožení

Spíše se tak jednalo o nějaký dron s dosahem do 200 km, i když mohl být i menší, pokud ho vojáci vypustili na území Ruska (je to poměrně běžné). Jeho typ lze ovšem určit těžko – o mnoha z nich svět vůbec neví, a o dalších jsou informace klasifikované – ven se obvykle dostanou pouze o těch opravdu nejlepších. Hlavice pak mohla mít hmotnost do 50 kg, ačkoliv bude k odpálení muničního skladu stačit i menší, pokud jí nebudou stát v cestě nějaké překážky.

Že došlo na ruském letišti v Brjansku k zasažení muničního skladu, napovídá krátký záběr, nejspíše pořízený náhodně – v dáli za skupinou lidí je vidět nejdříve relativně malá detonace, po níž ale následuje mnohem mohutnější – zjevně od uložené munice a výbušnin.

Spolu s „muničákem“ mělo dojít také k eliminaci dvou vrtulníků – Mil Mi-8 byl zničen úplně, zatímco Mil Mi-35 poškozen, což znamená, že půjde opravit. První z nich je přitom víceúčelový středně těžký vrtulník, který vznikl v mnoha verzích. Primárně slouží k přepravě nákladu a cestujících, ale též může být vyzbrojen, uvádí Wikipedia. Druhý je naopak bitevní určený pro přímou podporu pozemních vojsk, včetně ničení tanků a obrněných cílů, uvádí VHÚ.

Armádní Zpravodaj ověřil vyřazení vrtulníků také u OSINT analytika „Mocný informátor“, který leteckou základnu sledoval a zveřejnil satelitní snímky se dvěma neidentifikovatelnými body, které každý den mění polohu. Když ovšem došlo k útoku, bylo jasné, že šlo o vrtulníky, jejichž typ později upřesnili svědci a tamní média, ačkoliv ruské ministerstvo nikoliv.

Článek Záběry: mohutná detonace muničního skladu na ruském letišti Brjansk zničila vrtulník Mi-8 a poškodila Mi-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.