Město, které se odmítlo vzdát

Tczew, německy Dirschau, ležel na klíčové cestě ke Gdaňsku. Kdo ho držel, kontroloval přístup k jednomu z nejdůležitějších baltských přístavů. Major von Both, třiatřicetiletý veterán pruské služby, dostal jasný rozkaz: vydržet zhruba čtyřiadvacet hodin, než dorazí pomoc. Čas využil dobře. Nechal zatarasit městské brány, před ně postavit „španělské jezdce“, na rynku rozmístil zálohy a ozbrojil i německé měšťany.

Titulkové číslo 642 pruských pěšáků je přitom jen část příběhu. Místní historická syntéza Městské knihovny v Tczewě uvádí v samotném městě kolem 680 regulérních vojáků, k nimž je třeba připočíst 31 husarů, dvě děla a ozbrojené měšťany, celkem až kolem patnácti set obránců. I tak šlo o asymetrii víc než osm ku jedné. Jenže hradby a odhodlání dokážou čísla překreslit.

Sedm hodin pod palbou

Dąbrowski město nejprve obklíčil a vyslal parlamentáře s výzvou ke kapitulaci. Podle tradovaného podání Both odpověděl urážkou, Poláky prý označil za „pastýře“, s nimiž se pruský důstojník nebude bavit, a uzná jen Francouze jako důstojného protivníka. Přesné znění dialogu je rekonstrukcí z pozdějších relací, ale jeho smysl je jasný: delegitimizovat útočníky a získat čas.

První útok Prusové odrazili. Polští rekruti naráželi na palbu ze střílen, na barikády, na protivníka, který znal každou uličku. Zlom přišel až po přitažení polského dělostřelectva. Kolem druhé hodiny odpoledne začal rozhodující útok na dvě brány současně. Voltižérská rota mladého Dezydereho Chłapowského, pro něj to byl bojový křest, pronikla přes Vodní bránu mezi prvními. Generál Niemojewski později napsal, že stál „sedm hodin“ pod nepřetržitou palbou.

Both se stáhl na hřbitov, pak do farního kostela. Tam kapituloval. Na pruské straně padlo podle jeho vlastního hlášení devět důstojníků, polské zdroje mluví o více než sto padesáti mrtvých a asi šesti stech zajatcích. Na polské straně zahynul nejméně jeden důstojník a třicet vojáků, raněných bylo výrazně víc, včetně samotného Dąbrowského a jeho syna Jana Michała, kterému po bitvě amputovali ruku.

Cena, která z vítězství udělala i trauma

Co následovalo po kapitulaci, patří k nejtemnějším stránkám dne. Vítězové dostali časově omezené právo rabovat, zdroje se rozcházejí, zda šlo o jednu, nebo dvě hodiny. Důvod byl odvetný: němečtí měšťané během boje aktivně pomáhali obráncům, udávali polské pozice a stříleli z oken. Rabování zasáhlo obchody i byty, zahynulo čtrnáct civilistů, zvlášť tvrdě dopadlo na kupce Hildebranda. Tczew po 23. únoru nebyl jen osvobozeným městem. Byl i městem potrestaným.

Pro Dąbrowského divizi to byl paradox: vojenský triumf, který současně zanechal jizvu v místní paměti. Sláva bitvy a hrůza rabování existovaly vedle sebe od první hodiny.

Proč Napoleon potřeboval právě tento příběh

Tczew přišel jen tři týdny po bitvě u Pruské Eylau, jedné z nejkrvavějších a nejnerozhodnějších bitev celých napoleonských válek. Napoleon zoufale potřeboval čitelný úspěch. A dostal ho v podobě, která se skvěle vyprávěla: nově zformovaní Poláci pod vlastním generálem dobyli opevněné město na území někdejší Rzeczpospolité.

Podle dobových a pozdějších polských historických zpracování Napoleon střet označil za „první polskou bitvu“ a udělil divizi rekordních čtrnáct křížů Čestné legie. Nebyla to jen odměna za statečnost. Byl to politický signál: Poláci nejsou doplněk francouzské armády, jsou národ s vlastním vojskem. Předchozí Polské legie bojovaly v Itálii, Německu i na San Domingu, ale vždy jako součást cizího rámce. Tczew se odehrál na domácí půdě, s domácím politickým cílem a pod polským velením.

Operativně bitva otevřela cestu k obléhání Gdaňsku, který kapituloval až v květnu 1807. Symbolicky ale Tczew vážil víc než kterýkoli další krok kampaně. Právě tady se z napoleonské naděje Poláků stal poprvé hmatatelný vojenský fakt.

Paměť, která žije v ulicích

Slavkov bývá v českém prostředí vnímán jako „naše“ napoleonské bojiště, ale paralela s Tczewem je jen povrchní. Slavkov je pamětí místa, kde se střetly cizí armády. Tczew je pamětí národního zrodu. A ta paměť v malém pomořanském městě žije dodnes. Ve Fabryce Sztuk stojí stálá expozice „Wielka wojna w małym mieście“, každý únor se v ulicích koná inscenace bitvy a v listopadu 2024 přibyl na ulici Wąské 48 nový mural s motivem roku 1807.

Chłapowski, který tu vedl svou voltižérskou rotu přes Vodní bránu, se později stal pobočníkem Napoleona, bojoval v dalších taženích a po roce 1815 se proměnil v jednu z klíčových postav velkopolské „práce organické“. Jeho kariéra začala tady, v kouři a chaosu před tczewskými hradbami.

Tczew nebyl bitva, která by sama překreslila mapu Evropy. Byl ale okamžikem, kdy se polská armáda narodila, a kdy se ukázalo, že zrození národního vojska má vždycky dvě tváře: slávu vítězů a popel těch, kdo stáli v cestě.

Článek Smekl i samotný Napoleon. Zlomová bitva, která přepsala dějiny: 642 Prusů bránilo Tczew proti 12 500 Polákům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna Egypt

Myšlenka nebyla jen Bonapartova. Direktoriát, Talleyrand i sám generál sdíleli přesvědčení, že Egypt je klíč k britskému impériu. Kdo ovládne nilskou deltu a přístup k Rudému moři, ten drží v rukou obchodní tepnu mezi Londýnem a Kalkatou. Instrukce Direktoriátu výslovně hovořily o „volné a výlučné držbě Rudého moře“ pro Francii a počítaly s kontaktem s Tipu Sultánem, indickým vládcem Mysúru, který vedl vlastní válku proti Britům.

Šlo tedy o víc než jednorázové tažení. Plán zahrnoval průzkum Suezské šíje, vybudování správní infrastruktury a dlouhodobou přítomnost, východní mocenskou základnu, z níž by Francie mohla systematicky tlačit na britské pozice. Jenže celá konstrukce stála na jednom předpokladu: že francouzské loďstvo udrží Středomoří pod kontrolou. A právě to byl předpoklad, který Bonaparte přijal jako hazard.

Hazard, který selhal u Abukiru

Jacques Jourquin ve své analýze vojenských rizik výpravy mluví o „vrhu kostkou“. Bonaparte věděl, že Royal Navy je silnější. Při plavbě ze Středomoří ho Nelson o vlásek minul, francouzský konvoj proplul kolem Kréty jen díky mlze a špatnému načasování britského průzkumu. Smůla to ale nebyla. Byla to strukturální slabina celé operace.

Po Abukiru se dominový efekt rozjel okamžitě:

• Druhý sled expedice z Toulonu nikdy nevyplul.
• Depeše mezi Egyptem a Paříží putovaly přes neutrální lodě se zpožděním dvou i více měsíců.
• Britové získali absolutní námořní převahu ve východním Středomoří.
• Osmanská říše, dosud váhající, vyhlásila Francii válku.

Armáda na pevnině sice držela Káhiru a nilskou deltu, ale bez posil a bez bezpečné evakuační trasy šlo jen o prodlužování přítomnosti, nikoli o plnění původního strategického cíle.

Akka, strop, o který se rozbily východní sny

Na jaře 1799 se Bonaparte pokusil o únik vpřed. Syrské tažení mělo otevřít cestu na sever, ohrozit Osmanskou říši přímo a teoreticky posunout expedici blíž k původní vizi. Klíčem byla pevnost Saint-Jean-d’Acre, dnešní Akko na izraelském pobřeží.

Obléhání trvalo dva měsíce. Francouzi přišli o část obléhacích děl ještě na moři, kde je zachytily britské lodě. Posádku Akky zásoboval z moře komodor Sidney Smith. V řadách obléhatelů řádil mor. Bonaparte nakonec 20. května 1799 nařídil ústup. Nebyla to jen jedna prohraná bitva, byl to konec jakékoli reálné šance rozšířit tažení za hranice Egypta.

Ani kdyby Akka padla, situace by se zásadně nezměnila. Bez námořního krytí, s armádou decimovanou nemocemi a bez spolehlivých posil by postup do Anatolie nebo k Indii zůstal fantazií. Akka jen brutálně zviditelnila to, co platilo od Abukiru: tažení nemá kam růst.

Útěk, který vypadal jako triumf

22. a 23. srpna 1799 Bonaparte tajně opustil Egypt. Svému nástupci Kléberovi nechal zapečetěný dopis. Vojákům neřekl nic. Důvody? Zprávy o porážkách francouzských armád v Evropě, rozpad druhé koalice a osobní přesvědčení, že v Paříži dokáže situaci využít lépe než v nilské deltě.

A měl pravdu, ale jen pro sebe. Navzdory tomu, že z Egypta přicházely neúplné a rozporuplné zprávy, byl Bonaparte po přistání ve Fréjusu přijat jako největší vojenský hrdina Francie. O tři měsíce později provedl státní převrat 18. brumairu a stal se prvním konzulem. Vojenské selhání v Orientu přetavil v politický kapitál doma.

Pro Francii ovšem výprava zůstala otevřenou ranou. Kléber byl v Káhiře zavražděn, jeho nástupce Menou kapituloval v roce 1801. Britové mezitím zachycenou korespondenci francouzské armády publikovali v Londýně jako propagandistickou zbraň, ranou informační válku, která podrývala pověst Direktoriátu i armády.

Co zbylo: vědci místo generálů

Paradox egyptské výpravy spočívá v tom, že její nejtrvalejší výsledky nemají s vojenstvím nic společného. Bonaparte s sebou vzal přes 150 vědců, matematiky, přírodovědce, inženýry, kreslíře. V Káhiře pro ně založil Institut d’Égypte se čtyřmi sekcemi a zadával mu praktické úkoly: od zlepšení pekáren pro armádu po průzkum starověkých kanálů.

Vojáci v červenci 1799 u města Rašíd našli černou granodioritovou desku s trojjazyčným nápisem. Dnes ji zná celý svět jako Rosettskou desku, klíč k rozluštění hieroglyfů, vystavený v londýnském British Museum. A monumentální Description de l’Égypte, vydávaná od roku 1809, položila základy moderní egyptologie a spustila v Evropě vlnu fascinace starověkým Egyptem, která přetrvává dodnes.

Bonaparte v Egyptě vojensky prohrál téměř všechno, flotilu, strategickou iniciativu, tisíce vojáků, důvěru spojenců. Ale z té prohry si odvezl korunu prvního konzula a Evropě zanechal vědecké dědictví, které přežilo jeho říši o dvě století.

Článek Egypt měl být Napoleonův klíč k ovládnutí světa. Místo toho mu armádu pohřbil v písku klan bývalých otroků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tažení bylo trestem za obchod s Anglií

Napoleon na jaře v roce 1812 do Ruska vpadl s více než půlmilionovou armádou. Nad Rusy měl více než dvojnásobnou přesilu a jeho vojáci byli často veteráni mnoha bitev po celé Evropě. Rozhodl se Rusko potrestat, protože vyvíjelo činnost proti Francii. Nechtělo také dodržovat embargo na vývoz surovin do Anglie, která byla soupeřem Napoleona, ale i hlavním obchodním partnerem Ruska. Car peníze od Britů nutně potřeboval.

iZdroj fotografie: Jacques-Louis David / Public Domain

Ruské velení zvolilo taktiku vyhýbání se velkému střetu se silnými Francouzi. Vojáci neustále ustupovali do vnitrozemí a ničili za sebou vše, co se dalo. Hlavně zdroje potravin, protože těch francouzští vojáci potřebovali opravdu hodně. To mělo samozřejmě dopad i na místní obyvatelstvo, které ale Francouze napadalo a vyvíjelo proti nim partyzánskou činnost. Rusové se s Francouzi nakonec nerozhodně střetli u Borodina, ale nebyli zničeni a ustoupili. Napoleon pak získal Moskvu.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Nedostatek zásob a zima

Ta ale byla vypálená a doslova v ní nic nebylo. Rusové se opět stáhli, odpočinuli si a doplnili stavy. Naopak situace Francouzů, kterým vázlo zásobování, se stávala den ode dne kritičtější. Když v říjnu prohráli bitvu u Tarutina, Napoleon se rozhodl odejít. Ve stále se zhoršujícím počasí trpěli francouzští vojáci hlady, zimou a neustálými ataky ruských sil. Mnoho jich cestou zemřelo či bylo zajato. Stahovali se na východ a jedním z míst, kde doufali v útočiště, byl litevský Vilnius. Ale ani zde nebyl dostatek zdrojů.

iZdroj fotografie: Adolph Northen / Public Domain

V roce 2001 zde byl při výkopových pracích nalezen hromadný hrob plný kostí. Nakonec se ukázalo, že jde o ostatky lidí z období vpádu Francie do Ruska. Celkem zde bylo nalezeno více než 3 200 těl a mnohé předměty jako knoflíky, mince nebo opasky. Vše patřilo francouzským vojákům. Několik ostatků bylo i ženských, nejspíše šlo o manželky vojáků a další personál, který cestoval s vojskem.

Archivy nakonec prozradily, že v zimě obyvatelé Vilniusu pohřbili přes sedm tisíc Francouzů a několik jejich koní. Pro archeology to byl učiněný poklad, a to nejen kvůli předmětům, které zde našli. Ostatky mohly poslat na analýzu DNA a dozvěděli se z nich podrobnosti nejen o důvodech smrti osob, kterým patřily.

Nemoci, paraziti a hlad

Zajímavé bylo, že na mnoha vzorcích zjistili stopy zákopové horečky nebo tyfu. Znamenalo to tedy, že francouzští vojáci trpěli nejen hladem a mrazem, ale i velmi závažnými onemocněními. Další DNA, a to ve velmi velkém množství, patřila vším. Odpovídá to i některým dochovaným záznamům, které říkají, že francouzští vojáci měli problém s hygienou, měli uniformy plné vší a blech, kterých se zbavovali vhozením do ohně.

Třeba hlavní francouzský chirurg baron Dominique Jean Larrey ve svých zápiscích vzpomínal ne na zimu, ale na začátek tažení a léto. To prý bylo neobyčejně horké a prašné, proto trpěla i hygiena. Zajímavé bylo i to, že mnoho kostí ukazovalo na nedostatečnou výživu vojáků v jejich dětství. Archeologové soudí, že pocházeli z chudých poměrů a neměli co jíst, proto šli do armády. Doufali v pravidelnou stravu, ale nakonec trpěli hlady ve stepích Ruska.

Napoleon v Rusku ztratil jádro své armády, podle odhadů se tažení zúčastnilo až 675 000 vojáků, do Francie se však vrátilo asi 70 000 mužů, z nichž jen 10 000 bylo bojeschopných. Následovala rozhodující porážka u Lipska 1813 a ostrov Elba. Roku 1815 Waterloo a definitivum na Svaté Heleně. Tažení do Ruska z roku 1812 předznamenalo pád člověka, který takřka deset let rozhodoval o dění v Evropě a je dodnes spornou postavou.

Co si o Napoleonových výbojích myslíte vy?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Archeologové zjistili, co vše stálo za zničením Napoleonovy armády v Rusku. Pomohly i testy DNA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáci francouzských kořenů

Většina francouzských mužů, z nichž někteří ne zcela dobrovolně narukovali k armádě, pocházela z chudých poměrů. Jednalo se převážně o syny farmářů, dělníků a řemeslníků, tedy mladé muže s pevnými kořínky a myslí. Oficiálně měli branci právo ze služby odejít po pěti letech, v praxi to však bylo jinak. Po roce 1804 opouštěli muži armádu pouze ze závažných zdravotních důvodů.

Mladí muži, hnáni touhou po boji, slávě a vítězství pro svou zemi. Ochotni položit život za svého císaře, který stál po jejich boku a všechny strasti prožíval s nimi. Právě odhodlání a silná vůle pomáhala vojákům překonávat nedostatky jídla, vybavení, chybějící disciplínu a téměř nulový výcvik nováčků. Zkušenosti získávali rovnou na bojišti, což se později ukázalo jako velmi efektivní způsob tréninku, neboť Napoleonova armáda se rychle stala jednou z nejobávanějších.

Muži francouzského císařství

Jádro císařovi armády tvořili vojáci francouzské národnosti. Zbylé zhruba dvě třetiny mužů však pocházelo z cizích zemí. Zemí, které padly pod nadvládu Napoleona a staly se součástí francouzského císařství. A s novými teritorii přichází i nové vojenské posily. Muži dříve samostatných území, například z částí Itálie nebo Španělska, byli postaveni před novou volbu.

Buďto se přidali k Napoleonově armádě nebo byli nuceni svou zemi opustit. Pro mnoho z nich však volba nebyla těžká, neboť není přece nic jednoduššího, než se postavit na stranu vítěze. Napoleon, vizionář a symbol revoluce, který sliboval rovnoprávnost a lepší život, tak získal na svou stranu spoustu mladých, podobně smýšlejících mužů s vysokými cíli.

Státy vojensky závislé

Napoleonova moc nad státy evropského kontinentu rostla závratnou rychlostí a stejně tak se neustále zvětšovala i jeho armáda. Spousta států se tak během napoleonských válek stala na francouzském císařství ať už vojensky či ekonomicky závislá. I přesto, že tyto satelitní státy spadaly pod hlavičku francouzského císařství, nebyly jeho součástí a zůstávaly částečně samostatné. Role vojínů ze satelitních států tak byla poněkud dvojznačná. Zachovali si své národní cítění a bojovali spíše za své ideály a ideály svého lidu, než za ideály Napoleona.

Strach z Napoleona pronásledoval Evropu

Francouzská revoluce otřásla Evropou a rezonovala napříč celým světem. Evropské monarchie dávaly velmi hlasitě najevo svou nespokojenost s děním ve Francii již od svolání generálních stavů Ludvíkem XVI. v roce 1789. Během revoluce se však z nespokojenosti staly obavy a po převratu v roce 1799 přerostly tyto obavy velmi rychle v hrůzu a strach.

Napoleonova krvavá reforma, nové ideály a také vidina republikánské vlády lákala mladé muže dokonce i ze států, kam jeho moc nesahala. Loajálnost těchto mužů, pocházejících například z Irska či Portugalska, jim zajistila místo v domácích francouzských armádních jednotkách.

Reakce na napoleonské války

Velká francouzská revoluce a napoleonské války daly dne 26. září roku 1815 vzniknout spojenectví tří států, jež bylo označováno jako Svatá aliance. Jednalo se o Rusko, Rakousko a Prusko a v roce 1818 se přidala i Francie. Státy Svaté aliance měly za úkol dohlížet na dodržování tradičního řádu na základě křesťanské solidarity. Tento konzervativní vládní systém je často označován jako Metternichovský, neboť na tvorbě takzvané politiky rovnováhy se velkou měrou podílel kníže Klemens Wenzel von Metternich.

V čem podle Vás spočívaly počáteční úspěchy Napoleona?

Zdroj: WarHistoryOnline

Článek Napoleonovi bojovníci: V enormní armádě malého generála bojovali zběhlí Irové i Prusové se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zabít co nejvíc nepřátel

Základním smyslem války je pro mnohé vojevůdce zabít co nejvíce nepřátel, a přitom nebýt zabit sám. Tento základní předpoklad je dnes stejně správný jako tehdy. Bohužel mnohým z nich je jedno kolik při plnění tohoto úkolu zahyne jejich vlastních vojáků. Dnešní armády však kladou důraz na tu část doktríny „a přitom nebýt zabit“, zatímco staré armády kladly důraz na tu část „zabít co nejvíce nepřátel“.

Dnes, kdy jsou k dispozici zbraně nesmírné přesnosti a ničivosti si jen těžko dokážeme představit časy třicetileté války, sedmileté války nebo napoleonských válek. Rozdíl ve zbraních, které mohla pěchota používat, a v moci, kterou měly organizované armádní síly nad jednotlivci tehdy a dnes je neskutečný. Tehdejší armády musely pracovat s technologií své doby. A je třeba říci, že tehdejší armády v tom byly až brutálně efektivní.

iZdroj fotografie: Public Domain

Dlouhá formace mužů ve třech řadách, kteří střílejí současně, může najednou vyvinout velkou ničivou palebnou sílu. Smyslem bylo maximalizovat počet zbraní střílejících do nepřátelské formace. V těchto formacích byla síla. Formace poskytovaly ochranu a krytí před nájezdy a jízdou a zároveň velitelům usnadňovaly kontrolu nad muži a komunikaci s nižšími důstojníky. Rovněž zvyšovaly morálku mužů ve formaci. Proti volně rozptýlené formaci mohla být rychlost palby zničující.

Legendy divokého západu

Mnoho legend o osamělých traperech a Indiánech, kteří drtili nepřátelskou armádu dnes můžeme s klidem poslat do říše moderních pohádek.  Pokud by se hlouček Indiánů nebo hraničářů postavil nepřátelské pravidelné armádě pochodující ve formaci, jak je to často líčeno v místech, jako bylo americká pohraničí nebo prérie, rozdíl v rychlosti palby znamenal, že na každý výstřel vypálený z volně rozptýlených sil by každý muž mohl očekávat, že se na něj vrátí odhadem najednou 16 střel.

iZdroj fotografie: Public Domain

Kromě toho by bylo sebevražedné, když se malá, volně zformovaná tlupa bojovníků skrývá v korunách stromů a snaží se na dálku sejmout stovky nebo tisíce dobře vycvičených a vyzbrojených vojáků. Tehdejší zbraně nebyly dostatečně přesné a rychlé na to, aby udržely nepřítele na dostatečnou vzdálenost. Nebylo možné se ani dobře zamaskovat. Kouř a rána po výstřelu prozradil jejich pozice. A pravděpodobně nebylo dost hustých lesů a křovisek, aby se v něm schovalo dost mužů na to, aby formaci skutečně zničili.

Ani kozáci neměli šanci

Po vypálení první salvy vojáci nejen poklekli, aby znovu nabili, ale vyrazili i do protipohybu, aby vpřed formace přišli čerství vojáci s nabitými puškami připravenými k akci. Než se první ze tři řad opět ocitla vepředu, měla nabité zbraně a vojáci byli připraveni k nové salvě.  Kdo si myslí, že stačilo vypálit salvu do sevřené formace vojáků nebo provést nájezd kavalérie, aby se zbytek formace vyděsil, míli se.

iZdroj fotografie: Public Domain

Vojáci například napoleonských válek věděli, že na udržení formace závisí jejich život. Jednotky, které se rozpadly a utekly, se staly lovnou zvěří, vystavenou masivní palbě, a jízda, například obávaní kozáci na takové rozpadlé jednotky doslova pořádaly hon. Pokud se jednotky udržely ve formaci, jejich karé se ježilo bodáky, jezdci se jim zdaleka vyhnuly. Pro vlastní přežití bylo mnohem chytřejší pochodovat přes mrtvé tělo kamaráda, než se otočit a utéct. A pestrobarevné uniformy jim snadno ukázali, na koho jejich nepřesnými puškami mířit.

iZdroj fotografie: Public Domain

A konečně, i muži ve zbrani ve starých armádách se kryli, kdykoli to bylo možné. V bitvách na otevřeném poli to někdy jednoduše nešlo. Tam, kde by dnešní vojáci zaujaly pozice v pokleku nebo v leže a vytvořily by ze sebe co nejmenší cíl, vojáci z minulosti by v této pozici těžko nabíjeli své muškety nebo předovky. Zůstávali proto disciplinovaně ve formaci a nabíjeli, zatímco je jejich spolubojovníci kryli. V počtu a disciplíně byla vždy prostě síla.

Zdroj: WeAreTheMighty

Článek Proč kdysi armády bojovaly v dlouhých formacích a v barevných uniformách? Strategie, či sebevražda? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Přes půl milionu mužů ve zbrani

Na první pohled se může zdát, že Napoleon přípravy na tažení rozhodně nepodcenil. Do Ruska s ním táhlo více než půl milionu vojáků, obvykle se udává číslo 650 000 mužů, byť se historické prameny různí. Většinu Napoleonova vojska však netvořili Francouzi, ale Němci a Nizozemci. Výrazné národní zastoupení měli také Poláci a Rakušané, ovšem do Ruska táhlo také několik tisíc Portugalců.

iZdroj: Depositphotos

Takové vojsko mohl Napoleon shromáždit proto, že s trochou nadsázky bylo Rusko skutečně poslední částí evropské pevniny, která mu ještě neříkala pane. Mimo sféru Napoleonova vlivu byl potom už jen Balkánský poloostrov, který ovládali výbojní Osmané, a dále Švédské království a Portugalsko. Rusko tak pro Francouze mělo být snadno kořistí.

Napoleonova osudová porážka

Císařským vojskům se zprvu dařilo, a tento dojem ještě posílil fakt, že se ruská vojska před útočníky zpočátku stahovala. Ale protože Rusové svou zem skvěle znali, dařilo se jim úspěšně se vyhýbat otevřenému střetu, který by pro ně nedopadl dobře. Velké armádě přitom všemožně škodili ruští partyzáni, kteří přerušovali zásobování, nebo zásoby rovnou kradli. Takto Rusové ustoupili až k Carevu-Zajmišči.

Opustili přitom dokonce i Moskvu, ještě před tím se však s francouzským vojevůdcem střetli u Borodina, kde šlo o největší a nejkrvavější jednodenní bitvu v historii. A i když skončila podle všeho všeho nerozhodně, protože se Rusové začali stahovat, vštípila Napoleonovi pocit vítězství a vydal se jednat o příměří.

iZdroj: Depositphotos

Jenže Rusové své hlavní město sami zapálili, aby útočníkovi nedali příliš velkou šanci na přežití zimy, a o rezignaci vyjednávat nehodlali. Tento tah se jim náramně vyplatil, i když vyžadoval velké oběti. Protože zatímco si Napoleon v Moskvě myslel, že car brzy uzná porážku a začne o míru vyjednávat, měli domácí čas na přípravu ofenzivy.

V té době už byla morálka Velké armády vinou výpadků zásobování tak nízká, že někteří z vojáků raději dezertovali. V bitvě u Tarutina navíc utrpěl Napoleon obrovskou porážku, po níž se stáhl z Moskvy a vracel se domů. Jenže z ústupu se nakonec stal útěk, který přežila jen desetina vojáků. Porážkou v Rusku ovšem válka zdaleka neskončila. O rok později Rusové dokonce dobyli Paříž. Tolik ve stručnosti k této události, ačkoliv za zmínku stojí i mnoho dalších Napoleonových bitev.

Zdroj: NationalGeographic

Článek Napoleonova osudová chyba: ruské tažení, při němž zbytečně padly stovky tisíc vojáků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.