Čtyři kanónové linie z minulé éry

Královské saúdskoarabské vzdušné obranné síly (RSADF) mají v inventáři čtyři relevantní kanónové systémy. Samohybný M163 Vulcan VADS s šestihlavňovým rotačním kanónem ráže 20 mm a taktickým dosahem kolem 1 200 metrů, původně americký systém ze šedesátých let. Samohybný AMX-30SA s dvojitým kanónem ráže 30 mm a dosahem přibližně 3 000 metrů, postavený na podvozku francouzského tanku. Tažený švédský Bofors L/70 ráže 40 mm s dosahem 2 500 metrů opticky, až 4 000 metrů s radarem. A konečně tažený švýcarský Oerlikon GDF ráže 35 mm, který jako jediný z této čtveřice zůstával v aktivnější roli.

Podle databáze GlobalSecurity saúdský inventář k roku 2025 zahrnuje 60 kusů M163, 50 kusů AMX-30SA, 150 kusů Bofors L/70 a 128 kusů Oerlikon GDF. Vydání Military Balance 2004/2005 přitom výslovně uvádí, že 70 kusů L/70 bylo v té době ve skladu. U M163 a AMX-30SA přesné datum uložení do zálohy veřejně doložené není, ale jde o systémy, které saúdská armáda dlouhodobě držela v nízké aktivaci. Důvod byl prostý: po studené válce Rijád vsadil na raketové vrstvy HAWK, Shahine a Patriot a kanónovou blízkou obranu odsunul na vedlejší kolej.

Matematika, která mluví jasně

Proč jsou staré kanóny proti íránským dronům v určitém smyslu výhodnější než moderní rakety? Odpověď leží v ceně za zásah.

Podle analýzy CSIS z března 2026 stojí jedna střela systému Patriot kolem 4 milionů dolarů, tedy zhruba 100 milionů korun. Proti tomu íránský jednocestný dron Šahíd-136, delta-křídlo s tlačnou vrtulí, rychlostí kolem 185 km/h, doletem 1 000 až 2 500 km a bojovou náloží 40 až 90 kilogramů, vychází podle amerického armádního materiálu na pouhých 20 000 dolarů, tedy asi půl milionu korun. Obránce tak za každý sestřelený dron zaplatí dvousetinásobek ceny útočníkovy zbraně.

Kanónová munice tuto rovnici zásadně mění. Z rumunského kontraktu na systémy Skynex a munici AHEAD lze dopočítat, že jeden programovatelný 35mm náboj AHEAD vychází přibližně na 1 120 eur, tedy asi 28 000 korun. Běžná tříštivá munice 35×228 mm stojí ještě méně, kolem 267 eur za kus. I kdyby obsluha vypálila na jeden dron třicet nábojů AHEAD, celková cena zůstane pod 850 000 korun. To je méně než dvojnásobek ceny samotného dronu a o dva řády méně než cena rakety Patriot.

Poslední vrstva, ne náhrada

Důležité je říct, co kanóny neznamenají: nenahrazují rakety. Patriot a podobné systémy zůstávají nezbytné proti balistickým střelám, řízeným raketám a rychlým letícím cílům, kde kanón se svým dosahem jednotek kilometrů jednoduše nedosáhne. Lekce z března 2026 i z více než čtyři roky trvající války na Ukrajině je shodná: funguje vrstvení.

Programovatelná munice AHEAD od Rheinmetallu tento princip ilustruje dokonale. Náboj ráže 35 mm nese přibližně 500 gramů wolframových subprojektilů a má účinný dosah až 4 500 metrů. Před cílem se rozloží do mraku střepin, čímž dramaticky zvyšuje pravděpodobnost zásahu malého a pomalého dronu. Proti Šahídu letícímu rychlostí 185 km/h je to účinnější řešení než raketa navržená pro stíhání nadzvukových cílů.

Saúdové navíc nehledají odpověď jen v minulosti. Nejméně od května 2022 mají u Rijádu rozmístěný čínský laserový systém Silent Hunter, jak potvrdil Janes. Veřejně ověřené počty sestřelů tímto laserem ale chybí. V září 2025 proběhlo cvičení Red Sands, největší protidronové cvičení na Blízkém východě, kde Rijád s Washingtonem testoval celou mozaiku senzorů, rušiček, levných efektorů a velicích systémů. Moderní systémy jako Skyranger 30, s kadencí až 1 200 ran za minutu, úsťovou rychlostí 1 050 m/s a integrovanou sensorikou, jsou přirozeným nástupcem starých kanónů, ale jejich dodávky teprve přicházejí.

Co si z toho může vzít Evropa

Saúdský příklad není izolovaný. Rumunsko podepsalo kontrakt na více než 401 000 nábojů AHEAD s dodávkami rozloženými až do roku 2030 a pořizuje systémy Skynex i Skyranger 35. Německo převzalo ověřovací model Skyrangeru 30. Trend je jasný: Evropa se po dekádách spoléhání na raketovou protivzdušnou obranu vrací ke kanónové vrstvě krátkého dosahu.

Česká armáda stojí na jiné architektuře: čtyři baterie systému SPYDER, 16 kompletů RBS-70 a 16 RBS-70 NG u 252. protiletadlového raketového oddílu, k tomu chystaných 24 vozidel MARS s integrovaným RBS-70 NG. Zkušební střelby potvrdily, že RBS-70 NG dokáže zasáhnout i dron. Armáda ČR zároveň posiluje elektronický boj a protidronovou obranu. Kanónovou vrstvu ale v tuto chvíli nebuduje. Ekonomická logika nákladové výměny, levný efektor proti levnému cíli, je přitom přenositelná kamkoli, kde hrozí masový dronový útok.

Březen 2026: dronová kampaň v číslech

Saúdská tisková agentura SPA hlásila v březnu 2026 sérii útoků: omezený požár v Rás Tanúře po troskách interceptovaných dronů 2. března, zmařený útok na diplomatickou čtvrť v Rijádu 8. března, pět zničených dronů nad Rijádem a východním regionem 19. března. Útoky zapadají do širší íránské dronové kampaně v Perském zálivu, přičemž Council on Foreign Relations datuje otevřený vstup Húsíů do tehdejší války až na 28. března 2026; raně březnové nálety tedy nelze automaticky připisovat jen jim.

Saúdská obrana v těchto dnech fungovala jako živá laboratoř vrstvené protivzdušné obrany. Rakety zachytily to, co letělo vysoko a rychle. Kanóny a další systémy blízké obrany měly pokrýt zbytek. Není to elegantní řešení, je to pragmatické. A právě proto funguje.

Článek Saúdové vytáhli ze skladů dlouho neviděné protiletadlové kanóny. Proti íránským dronům fungují lépe než drahé rakety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čím se RSAF řadí na špičku arabského světa

Páteří saúdského letectva je rodina F-15 Eagle. Podle databáze Cirium provozuje Rijád celkem 232 strojů tohoto typu, od starších F-15S přes modernizované F-15C až po nejnovější F-15SA, který představuje jednu z technicky nejpokročilejších exportních variant tohoto letounu vůbec. Stroj F-15SA dostal digitální řízení letu fly-by-wire, aktivní elektronicky řízený radar s fázovaným polem (AESA), infračervený vyhledávací a sledovací systém IRST, systém elektronického boje DEWS, helmu JHMCS a dva dodatečné zbraňové závěsníky oproti starším verzím. Poslední kus dorazil do Saúdské Arábie v prosinci 2020.

Druhou klíčovou platformou je Eurofighter Typhoon. RSAF jich provozuje 71–72 kusů podle použité metodiky a stroje jsou nasazeny mimo jiné z letecké základny Táif poblíž jemenské hranice, odkud létaly i bojové mise během intervence v Jemenu. K tomu přidejte 22 tankovacích letounů (mix KC-130H a Airbus A330 MRTT), letouny včasné výstrahy E-3A Sentry a objednávku dalších čtyř A330 MRTT s dodávkami od roku 2027. Právě tankerová flotila je často přehlížený, ale rozhodující prvek: bez ní by stíhačky nedosáhly na vzdálené cíle a nemohly by udržet vysoké operační tempo.

Celkový součet? Podle FlightGlobal má RSAF 364 bojových letadel v kategorii combat/attack a celkem přes 700 strojů všech typů.

Proč většina Evropy zůstává početně pozadu

Srovnání se může zdát překvapivé, ale čísla mluví jasně. České letectvo disponuje 12 gripeny C a 16 lehkými bojovými letouny L-159A, dohromady 28 strojů. Švédsko, domov Gripenu, má 71 kusů. Švýcarsko 43, Chorvatsko pouhých 10. Proti saúdským 364 bojovým letounům jsou to zlomky.

Nejde přitom jen o holé počty. V kvalitativním žebříčku WDMMA, který zohledňuje modernizaci, logistiku, výcvik, speciální mise i domácí průmyslovou základnu, se RSAF umisťuje na 17. příčce, před německým letectvem (19. místo), španělským (25.) i švédským (29.). Saúdové tak předčí řadu evropských zemí nejen kvantitou, ale i systémovou silou.

Důvod je strukturální. Evropa dělí své vzdušné síly mezi desítky států, z nichž mnohé spoléhají na kolektivní obranu v rámci NATO. Saúdská Arábie naproti tomu koncentruje obrovský obranný rozpočet do jedné národní flotily. Spravedlivé je ale dodat, že toto srovnání neplatí univerzálně: francouzské letectvo na 10. místě a britské RAF na 11. místě žebříčku WDMMA zůstávají nad Saúdy.

Izraelský paradox: méně strojů, vyšší bojová hodnota

Podle FlightGlobal disponuje izraelské letectvo 278 bojovými letouny, tedy téměř o sto méně než RSAF. Přesto mu WDMMA přisuzuje TruVal Rating 56,3 oproti saúdským 46,4 a řadí ho na 9. místo světa.

Co stojí za tímto paradoxem? Analytici z CSIS to shrnují do několika bodů: Izrael má ofenzivní doktrínu získání vzdušné převahy, kterou piluje desítky let. Jeho zpravodajské služby dokážou rychle a přesně identifikovat cíle. Výcvik pilotů patří k nejintenzivnějším na světě. A hlavně, Izrael umí kombinovat různé typy letounů do heterogenních úderných sestav, kde F-35I Adir operuje společně s F-15I Ra’am a F-16I Sufa v jednom koordinovaném balíčku.

Právě F-35I je klíčový rozdíl. Saúdská Arábie žádný stealth letoun páté generace neprovozuje. Izrael ano, a využívá ho nejen jako úderovou platformu, ale i jako létající senzorový uzel, který zvyšuje situační povědomí celé formace. K tomu přidejte desítky let reálných bojových zkušeností, od šestidenní války přes operace nad Libanonem až po nedávné údery proti íránským cílům. Bojová zkušenost se nedá koupit.

Táif: od zákazníka k údržbě vlastními silami

Dlouho platilo, že arabské státy sice nakupují špičkovou techniku, ale pro její údržbu a modernizaci zůstávají zcela závislé na západních dodavatelích. RSAF tento obraz začíná měnit. V červnu 2026 oznámila letecká základna v Táifu dokončení první domácí těžké generální opravy Typhoonu v rozsahu 2 500 letových hodin; jde o pracoviště popisované jako jediné svého druhu mimo Evropu. Celý proces trval 180 dní a zhruba 80 procent pracovní síly tvořili saúdští technici.

Podle dostupných sekundárních zdrojů šlo vedle samotné generálky i o modernizační krok směrem k novějšímu standardu platformy, byť přesný rozsah upgradu se v otevřených primárních materiálech nepodařilo jednoznačně potvrdit. Praktický dopad je ale zřejmý: kratší logistický řetězec, rychlejší návrat letadel do služby a rostoucí domácí expertiza.

Saúdové navíc v roce 2019 zřídili v Dahránu Air Warfare Center, centrum pro pokročilý výcvik, testy zbraní a v případě operací i velitelství vzdušných bojových operací na úrovni Rady pro spolupráci v Zálivu. To není gesto. Je to infrastruktura, která buduje know-how.

Co přijde dál: F-15EX a nové Typhoony na obzoru

Saúdská flotila ještě nemusí být ve finální podobě. Boeing v únoru 2024 potvrdil, že s Rijádem probíhají jednání o možném nákupu 54 kusů F-15EX Eagle II, nejnovější varianty s otevřenou architekturou, systémem elektronické ochrany EPAWSS a schopností nést až 12 řízených střel vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM. Nosnost stroje dosahuje přibližně 13 400 kilogramů. V únoru 2026 pak Boeing naznačil, že velká část stávající saúdské flotily F-15 by mohla projít upgradem na úroveň blízkou standardu EX.

Paralelně existuje memorandum z roku 2018 mezi Saúdskou Arábií a Velkou Británií o záměru pořídit dalších 48 Typhoonů. Finální kontrakt zatím podepsán nebyl, ale pokud by se obě větve (F-15EX i nové Typhoony) skutečně realizovaly, RSAF by výrazně posílila svou převahu nad ostatními regionálními hráči a přiblížila se k flotile čítající přes 500 moderních bojových letounů.

Pro Evropu je to relevantní hlavně přes energetiku a námořní trasy. Kdo kontroluje vzdušný prostor nad Rudým mořem a Perským zálivem, kontroluje tepny, jimiž proudí ropa do evropských rafinérií.

Saúdské letectvo už dávno není jen výkladní skříň petrodolarů. Je to reálná síla s reálnými schopnostmi, a s ambicí, která ještě neskončila.

Článek Nejmocnější arabské letectvo světa silou předčí i většinu Evropy. Na Blízkém východě ho předčí jenom Izrael, i když má méně letadel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Saúdové by chtěli celou stovku letadel

Mezi Tureckem a Saúdskou Arábií probíhají intenzivní jednání o budoucím obchodě týkajícím se zhruba stovky letounů Kaan. ArmyRecognition uvádí, že se tak rozhodla poté, co ji opakovaně odmítli Američané s F-35, kteří nemohou žádostem vyhovět z několika důvodů. Jedním je slib Izraeli, že žádná jiná země Blízkého východu tyto letouny páté generace nedostane, ale obávat se mohou i případné špionáže a úniku informací o technologiích směrem do Číny.

Turkey’s 5th Gen Fighter aircraft KAAN made first flight The prototype performed taxi/ground tests Mar 16, 2023 ceremonially rolled out two days later. TAI maiden flight, initially scheduled 27 Dec 2023 (one day before maiden flight of the TAI Anka-3), completed on 21 Feb 2024. pic.twitter.com/cSH0P2cUPZ

— Chris Bolton (@CcibChris) February 21, 2024

Saúdové navíc mohou být pod tlakem Spojených států amerických, aby si nekupovali zbraně z Číny nebo Ruska. Letoun z Turecka, tedy od člena NATO, by ale mohl být něčím jiným. TurkeyTribune uvádí, že dohoda o případném koupi stovky strojů by byla výhodná jak pro Saúdskou Arábii, tak i pro Turecko, jemuž by přinesla jistotu peněz nutných pro vývoj drahého letadla páté generace. Jedná se také o jeho možné licenční výrobě v Saúdské Arábii, což by zase znamenalo významné posílení místního zbrojního průmyslu.

Pro Ameriku je lepší turecký letoun než čínský

Turecký TAI TF Kaan je dvoumotorový, takže se může konstrukcí podobat americkému Lockheed Martin F-22 Raptor nebo čínskému Chengdu J-20 Mighty Dragon. Wikipedia uvádí, že je zhruba 21 metrů dlouhý a vyráběn by měl být v jedno i dvoumístné variantě. Jeho max. rychlost má být Mach 1,8 s tím, že byl navržen k používání různých druhů tureckých střel a pum, ale vzhledem k členství Turecka v NATO by nejspíše mohl zvládat i zbraně západní.

Video: turecká stíhačka 5. generace Kaan je náhradou za americké F-35 a budoucností, má ambice vyrovnat se nejlepším na světě

Turecko zatím TAI TF Kaan nevyrábí, prototyp letadla se poprvé vznesl k nebi v únoru 2024; je tedy jasné, že jeho výroba začne až za několik let, což je u podobných projektů naprosto běžné. Ve výsledku lze tedy předpokládat, že by Saúdská Arábie obdržela objednané letouny zřejmě až někdy ve 30. letech 21. století. Alternativou může být samozřejmě nákup čínských letounů Shenyang J-35, a pokud by se tak opravdu stalo, byla by to pro Američany v oblasti veliká prohra. V případě TAI TF Kaan jde tedy o přijatelnou volbu.

Článek Americe vzniká v Turecku tak velká konkurence, že si může Saúdská Arábie koupit 100 letounů TAI TF Kaan namísto F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šíité uznávají pouze jednoho chalífu

Po smrti proroka Muhammada se muslimové rozdělili na dvě hlavní větve – sunnity a šíity. Sunnité tvoří kolem 86 % muslimů po celém světě, zatímco šíité zhruba 14 %. Vznik sunnitské větve se datuje do roku 632, kdy se v důsledku svých odlišných názorů na vedení muslimské obce odtrhla od větve šíitské. Zajímavé je, že zpočátku nebyla sunnitská větev prosazována žádným hnutím, avšak zanedlouho se z ní stal v muslimské víře hlavní myšlenkový proud.

iZdroj fotografie: Edinburgh University Library / Public Domain

Nejdůležitějším prvkem, kterým se od sebe tyto dvě větve islámu odlišují, je pilíř víry – šaháda. Sunnité věří, že opravdovými nástupci Muhammada jsou čtyři první chalífové – Abu Bakr, Umar, Uthman a Alí, během jejichž vlády si muslimové podmanili velké oblasti na blízkém východě, včetně Sýrie, Íránu, Palestiny a Iráku. Podle sunnitů nemá být Korán brán doslova, ale má se vycházet z jeho smyslu, důležitá je i tradice, konsenzus obce a analogické uvažování.

Naproti tomu šíité uznávají jako Muhmmadova nástupce pouze pokrevně spřízněné příbuzné jako třeba chalífu Alího, za jehož vlády došlo k několika drsným bojům mezi muslimy, které nakonec skončily jeho zavražděním v irácké Kúfě. Šíité také popírají legitimitu prvních tří chalífů a Korán chápou doslovně. K jeho výkladu jsou vždy povolány duchovní autority. Na první pohled možná nepatrné rozdíly stály napříč historií u zrodu mnohých konfliktů v muslimských zemí.

Saddám Husajn se šíity cítil ohrožen

Počátkem 60. let zesílily mezi Íránem a Irákem pohraniční spory. Zprvu se jednalo především o ovládnutí Chúzistánu a vodní cesty Šatt al-Arab, jež spojuje Irák s Persií, a také upevnění postavení na iráckém poloostrově Fao, který je klíčový pro vývoz irácké ropy. V dnešní době mají šíité značné zastoupení především v Iráku, Sýrii a Íránu. Sunnity pak najdeme po celé severní Africe, Saúdské Arábii, Indonésii a v některých státech bývalého Sovětského svazu.

Za bývalého režimu však v Iráku převažoval větší počet sunnitů, tudíž se země lišily počtem arabské sunnitské a perské šíitské populace. Zároveň se však v obou zemích nacházejí národnostní menšiny sunnitů, šíitů či převážně sunnitských Kurdů. Okolnosti, které vyvolaly nepokoje, nastaly v Íránu v roce 1978 poté, co se k moci dostali islámští fundamentalisté, vedeni ajatolláhem Chomejním.

Postavení iráckého prezidenta Saddáma Husajna bylo ohroženo a vše se ještě umocnilo, když v dubnu roku 1980 Chomejní veřejně vyzval irácké šíity ke svržení Husajna a nastolení islámské fundamentalistické republiky. Jednoduše šlo o snahu prohloubit šíitský fundamentalismus, ke kterému ajatolláh Chomejní inklinoval. Válka obě země ekonomicky naprosto vyčerpala.

Saddám Husajn Abd al-Madžíd at-Tikrítí

Saddám Husajn, irácký prezident v letech 1979–2003 a především poměrně sekulární zastánce sunnitů. Za jeho desetiletého působení v Iráku se mu podařilo vybudovat moderní stát, avšak během jeho vlády docházelo k velkému utlačování ortodoxních šíitů. Ještě před zahájením irácko-íránské války Husajn vypověděl velký počet íránských šíitů pro jejich původ a nechal popravit šíitského vůdce Muhammada Báqira Sadra.

Byl také velkým odpůrcem Chomejního propagandy a během irácko-íránského konfliktu se proti jeho vládě odehrálo mnoho povstání. Například v roce 1982 povstala v Dudžajlu skupina šíitů, kteří se pokusili spáchat na iráckého prezidenta atentát. V reakci na tuto nezdařilou akci nechal Husajn pozatýkat a mučit mnoho šíitů. V letech 1987–1988 se pak proti jeho vládě postavili Kurdové, kteří byli na straně Íránu. Ty však dostihl stejný osud jako předešlé skupiny šíitů.  

Důsledkem bylo použití chemických zbraní proti Kurdům, ačkoli se jedná převážně také o sunnity. Zde lze obecně najít hlavní příčinu podpory Saddáma Husajna po větší část jeho vlády ze strany arabských států. Írán byl natolik šíitsky fundamentalistický a agresivní, že byl pro sunnitské vlády v oblasti Perského zálivu naprosto nepřijatelný. Díky tomu mu prošla řada zločinů proti lidskosti a poměrně krvavá období jeho vlády.

Nesmiřitelní soupeři: Saudská Arábie a Írán

Vztah sunnitské Saúdské Arábie a převážně šíitského Íránu je převážně nepřátelský, a přesto důležitý pro udržení stability v regionu, neboť vztah těchto dvou mocností ovlivňuje dění v Perském zálivu. Případné vyostření v otevřené nepřátelství může mít neblahý vliv jak na ekonomiku a energetiku, tak i na bezpečnost celého regionu.

Není tedy divu, že se obě země snaží o udržení jakéhosi vyrovnaného stavu, který je možný především díky vzájemné podezřívavosti. Zatím největší změnou prošel jejich vztah po Íránské islámské revoluci, jež se odehrála v roce 1979, kdy Saúdská Arábie mohla pocítit, prostřednictvím Chomejního antimonarchické ideologie, největší ohrožení své moci.

Právě v tomto roce dosáhl vztah obou zemí rozměru náboženského soupeření. V reakci na Chomejního myšlenky exportu revoluce začala Saudská Arábie financovat tisk anti-íránských a především anti-šíitských publikací, aby tak ve snaze zabránit většímu šíření revolučních myšlenek do okolních států podtrhla sektářský rozdíl mezi sunnou a šíiou.

Opomíjená válka v Jemenu

Válka v Jemenu se vleče již dlouhých sedm let a konec krvavého konfliktu mezi jižní, převážně sunnitskou Lidově demokratickou republikou Jemen a severní Jemenskou arabskou republikou, kde sunnité žijí bok po boku se šíity, je stále v nedohlednu. Než došlo v roce 1990 k jejich sjednocení, byly tyto dvě oblasti, téměř po celé dějiny na sobě nezávislé.

Obyvatelé jižní oblasti vyznávají převážně šáfiovský sunnitský islám, což je mimo jiné také verze rozšířená na východoafrickém pobřeží, mezi Kurdy a v Indonésii. V posledních letech se však mezi obyvateli začal ze Saudské Arábie rychle šířit také wahhábismus, a to především ve své násilné formě. Severní Jemen je pak domovem starých kmenů, které praktikují umírněnou verzi šíitského islámu. Šíitský islám dominoval v oblasti až do roku 1962, kdy došlo ke svržení monarchie a k moci se dostali sunnité.  

Nepokoje začaly koncem ledna 2011 a v roce 2013 začalo zemi ochromovat násilí a chaos, což vyústilo v občanskou válku a následné zhroucení státu. Šíitší povstalci, jejichž spojencem je Írán, obsadili v roce 2015 metropoli Saná a převzali moc. Na straně sunnitů pak stojí Saudská Arábie a spojenci z řad zemí Severní Afriky a arabských zemí Perského zálivu. A nesmíme opomenout také diplomatickou podporu Západu. Již tak nelehkou situaci v zemi ještě ztěžuje teroristická organizace al-Káida, která zde operuje pro své vlastní zájmy.

Šíité se chtějí nadvlády sunnitů zbavit

V praktické rovině se sunna a šíia liší především svými prioritami. Sunna se nesnaží pouze o udržení islámu jako vládnoucího náboženství v moderní společnosti, ale také o šíření nadvlády islámu, a to buď cestou nenásilnou či za použití násilí. Naopak prioritou práva šíitského islámu je jakási náprava křivdy, která byla spáchána v dobách prvních muslimů.

Jejich cílem je zbavit sunnity nadvlády nad Medínou a Mekkou, jinými slovy nad celou muslimskou komunitou, a předat moc do rukou šíitských duchovních, kteří budou zastupovat Muhammada do doby, než se zjeví prorokův pravý potomek a nastolí konečnou vládu pravého islámského systému.

Je nutné si uvědomit, že islámské náboženské antagonismy mají na dění v Perském zálivu často mnohem větší vliv než jakékoli intervence ze strany západu. Vztahy mezi muslimskými komunitami jsou často velmi specifické. Když to se syrským diktátorem Bašárem Asadem vypadalo bledě, nikdo s ním nechtěl komunikovat. Dnes je zjevné, že se u moci udrží, a američtí diplomaté jsou v šoku, že komunikace mezi ním a ostatními sunnitskými vůdci je, jako by se vůbec nic nestalo.

Jaké další rozdíly mezi sunnity a šíity znáte?

Zdroj: Britannica, Autorský text Lindy Niesnerové

Článek Věčná nenávist mezi dvěma hlavními muslimskými větvemi: sunnité a šíité ve středu válečných konfliktů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drony zapalují ropnou infrastrukturu

Případy tohoto použití zná z televizních obrazovek celý svět. Požáry ropných zařízeních v Džiddě zažehnuté sebevražedným dronem v letošním roce, což se předtím stalo i v Abkajku a Churajsu v Saúdské Arábii v roce 2019, ukázaly, o jak nebezpečné zbraně vlastně jde. V tomto případě je mají na svědomí jemenští Hútíové. Jejich výhodou je, že se mohou opřít o drony, které jim jsou dodávány z Íránu. Ten má relativně vyspělý letecký průmysl a výrobu specializovaných vojensky využitelných či přímo k vojenskému využití zkonstruovaných dronů zvládl.

Jemenští povstalci tak disponují stroji jako Qasef-1, Qasef-2k, Sammad-2 a Sammad-3. To jsou drony s křídly, jejichž dolet může být až stovky kilometrů a mohou unést i desítky kilogramů těžký náklad, např. nálože. Protože Hútíové ovládají velkou část země, mohou na své cíle útočit z bezpečí svého území. I když Saúdská Arábie má moderní protiletadlové systémy, ukazuje se, že není schopna všechny útoky dronů zastavit.

V tomto případě je producentem těchto specializovaných dronů Írán, ale Jemenci nejsou jediní, komu stroje dodává. Přítomnost jejich dronů byla zaznamenána například i v Sýrii. Zde operují íránské Revoluční gardy, ale ví se, že některé stroje dostalo i hnutí Hizballáh, které Írán podporuje. Drony dosud využívalo k průzkumu. V únoru jeden dron hnutí sestřelil Izrael. Šéf organizace Hasan Nasralláh se ten samý měsíc nechal slyšet, že jsou schopni vyrobit tisíce dronů a přeměnit je v přesně naváděnou munici.

Drony-vrtulníčky mají menší nosnost a dosah

Je samozřejmě otázka, jaké druhy dronů myslel. Zda okřídlené drony, které jsou schopné letu na delší vzdálenost, nebo jde o specifické využití technických možností některých z komerčně dostupných vrtulníčkových dronů, například kvadrokoptér. Okřídlené drony řízené na dálku jsou dnes záležitostí dokonale technologicky zvládnutou a své létající modely s povelovým ovládáním staví ve velkém modeláři na celém světě. Dnes je z komerčních stavebnic například firmy Graupner či Modela dokáže sestavit a zalétat i šikovné malé dítě.

Další pokrok v tomto směru přinesly elektrické či motorové kolmostartující vrtulníčky se třemi, čtyřmi, pěti i více nosnými vrtulkami. Ty menší s elektrickým pohonem jsou levné, tiché, snadno a intuitivně ovladatelné, téměř vždy vybavené malou on-line kamerou a především snadno dostupné. Většinou mají sice omezený dolet a nosnost, ale i tak mohou velmi snadno běžně unést náklad o hmotnosti jeden kilogram, což k provedení útoku například neseným obranným ručním granátem či jiným i amatérsky zhotoveným výbušným systémem může stačit.

iZdroj fotografie: Pixabay

Tyto možnosti již někdy v letech 2015 a 2016 předvedl na Blízkém východě Islámský stát. Drony nejprve používal k navádění sebevražedných atentátníků. Později je začal upravovat ke shazování náloží nebo sebevražedným útokům. Vzhledem k nízké hmotnosti nákladu, který tehdy běžně dostupný dron mohl unést, nebyly napáchané škody vysoké. Jejich efekt byl spíše psychologický.

Ovšem relativně snadno se tato technologie dá použít k cíleným útokům. Příkladem může být pokus o atentát na iráckého premiéra Mustafu Al-Kadhimiho. Toho se šíitské milice pokusily v listopadu 2021 zabít za pomoci dvou kvadrokoptér. Jeden z dronů se jim nepodařilo odpálit. Druhý poškodil automobil a část premiérova domu, ale ten z pokusu o atentát vyvázl.

Použití ze strany teroristů je snadné a dostupné

Když by se nějaká skupina nebo i jednotlivý terorista rozhodl například získat nějakou větší dnešní komerční kvadrokoptéru, zřejmě by na ni dokázal umístit až pětikilogramovou nálož. V tomto případě by stačilo, aby si útočník vybral jen vhodnou pozici a místo, kde je shromážděný větší počet lidí, a mohl by provést cílený útok, ať už svržením nálože, nebo sebevražedným dronovým náletem na cíl s relativně vysokým počtem obětí.

I v zemích jako Indonésie nebo Malajsie již bezpečností složky zmařily plány útoků za pomoci dronů. V době, kdy je takovýto létající stroj schopen sestavit a ovládat jen trochu zručnější středoškolák, vzniká otázka, zda je dnes vůbec možné důsledně regulovat prodej a používání dronů, ale i prodej komponentů, jež by mohly sloužit k jejich výrobě a ovládání.

V Česku dnes například díky platné vyhlášce lze provoz a létání vrtulníkových dronů od již poměrně malé váhové kategorie detekovat a dodatečně regulovat úředním postihem majitele za nedodržování například vymezených prostor se zákazem jejich použití. Pro okřídlené drony, dříve tradiční zábavné či sportovní létající modely letadel, však ani toto dnes technicky ani legislativně v zásadě není možné. Pokud se někdo rozhodne jakýkoli dron použít pro teroristický čin, platná vyhláška tomu pochopitelně nedokáže zabránit.

I vojenská obrana proti vojenským dronům je dnes vlastně ještě v plenkách. Možnosti malých „válečných“ dronů perfektně ukazuje téměř v přímém přenosu válka na Ukrajině a zveřejňované údaje a záběry v médiích v tomto směru pro některé lidi i státy přinášejí mnoho „inspirací“. Bohužel i tento článek, byť jde o analýzu a úvahu, je technicky takovou inspirací také. Lidstvo se zřejmě brzy bohužel dočká v tomto směru ještě velkého množství nepříjemných překvapení.

Jak reálné je, že někdo použije drony k velkému teroristickému útoku?

Zdroj: TheDefensePost

Článek Drony začínají být problémem nejen Blízkého východu. Používají je povstalci a teroristé, obrana je obtížná, ale dostupnost snadná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útok byl prý veden na více cílů

Obrovský požár, který na sebe poutal pozornost i kvůli závodům Formule 1, byl způsobený útokem raket a dronů. Hútíové uvedli, že poslali velký roj dronů opatřených výbušninami na několik zařízení saúdské státní ropné společnosti Aramco. Útočili údajně nejen na Džiddu, ale i na jiná místa v zemi včetně v Rijádu.

Naopak saúdská strana informovala, že se jí podařilo sestřelit jednu raketu a několik dronů. Událost v Džiddě, která si neměla vyžádat žádné oběti na životech, ale naznačuje, že nebyla zcela úspěšná. Zvláště drony mohou být velký problém, protože nemusí být příliš velké, a jsou tedy velmi obtížně zachytitelné pro protivzdušnou obranu. Pokud jich útočníci použijí velké množství v jednu chvíli, nemusí zahlcená obrana všechny zneškodnit.

Schopnost Hútíů zasahovat cíle v Saúdské Arábii je jednoznačně dílem íránského teokratického režimu. Bez podpory šíitského státu by Hútíové byli dávno poraženi. Situaci navíc komplikuje snaha americké diplomacie o novou jadernou dohodu s Teheránem, která přinesla i vyškrtnutí jemenských Hútíů ze seznamu teroristických organizací. Rijádu se to pranic nelíbí, ale zároveň se v Jemenu postupně dostává do slepé uličky.

V rove 2019 útok významně omezil těžbu

Zranitelnost Saúdské Arábie se ukázala již v roce 2019, kdy jemenští povstalci provedli podobný dronový útok na velká ropná zařízení Abkajk a Churajs. I když Saúdové naznačují, že útočit se mohlo i z území Íránu. Tehdy se jim podařilo dočasně snížit těžbu ropy v Saúdské Arábii o polovinu. Jiní producenti výpadek dokázali nahradit, v současnosti je ale situace jiná hlavně kvůli válce na Ukrajině a sankcím uvaleným na Rusko, které je významným producenty ropy.

V Jemenu již osm let probíhá krvavá občanská válka mezi vzbouřenými Hútíi a vládou Mansúra Hádího. Ten utekl do Saúdské Arábie, která sestavila koalici, aby ho podpořila. Většinu vojáků tvořili žoldnéři z asijských nebo afrických zemí. Koalici se podařilo obsadit Aden, ale značná část Jemenu odolává a konflikt je dlouhodobě zamrzlý. Vyžádal si již desetitisíce lidských životů následky bojů a hladomoru. Je považovaný za zástupnou válku mezi Saúdskou Arábií a Íránem, které reprezentují jiné druhy islámu.

Včera bylo vyhlášeno jednostranné příměří ze strany Saúdské Arábie, které je zdůvodněno blížícím se ramadánem a vytvořením klidnější atmosféry ohledně zanedlouho konaného summitu o válce v Jemenu. Hútíové se ovšem summitu neúčastní a příměří odmítají s tím, že dokud neskončí blokáda Jemenu, nemají jakákoli jednání smysl. V pozadí příměří lze spíše vidět bezradnost saúdského režimu, který si s konfliktem zjevně neví rady.

Íránem podporovaní Hútíové vytrvale kladou odpor arabské sunnitské koalici, a navíc celý problém kazí Arábii vztah se Spojenými státy. Monarchie je známá tím, že má dost peněz k financování armády, ale velmi malé lidské zdroje. Není sto intervenovat v Jemenu dostatečně agresivně, aby neúnavné Hútíe porazila. V této situaci hrozí, že se tato válka stane jedním z dalších zamrzlých konfliktů na planetě.

Jak moc mohou drony ohrozit světovou těžbu ropy?

Zdroj: CNN

Článek Hútíové opět zaútočili na ropná zařízení v Saúdské Arábii. Ropná velmoc nedokáže útoky dronů a raket zastavit, jednat s povstalci nechce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kuvajt si pamatuje na okupaci

Nejjednoznačnější pozici zastává Kuvajt. Zcela jasně dává najevo, že podobné útoky na svrchované státy odsuzuje. Asi se nelze divit, protože malý ropný stát má nejspíše v paměti události z počátku 90. let, kdy ho okupoval Irák vedený Saddámem Husajnem. Byla to právě jednota zemí světa, které se proti tomuto kroku postavily. Vojenský zásah mezinárodní koalice vedené Spojenými státy nakonec Kuvajt od okupace osvobodil.

Postoje zemí Perského zálivu mohou být v konfliktu velmi zásadní. Patří k největším producentům ropy a zemního plynu na světě. Vývoz těchto dvou surovin přitom tvoří zásadní podíl v příjmech ruského státu, a tím i na možnostech udržovat jeho armádu. Evropa a další státy opakovaně mluví o odříznutí se od ruských dodávek a odstavení Ruska od tohoto zdroje příjmů. Ruské dodávky by ale bylo třeba nahradit, a to by bylo možné jen zvýšením těžby jinde ve světě a samozřejmě zajištěním přepravních kapacit.

Třeba plynová velmoc Katar sice odsoudila zasahování do suverenity Ukrajiny, ovšem nepřipojila se k sankcím vůči Rusku. Obě země spojují nemalé investice do průmyslové infrastruktury nebo styky v oblasti cestovního ruchu. Je tedy zřejmé, že o něco takového se katarští vládci nechtějí připravit. A to i přes to, že se staví do role západních spojenců.

Stojí raději stranou

Ještě výraznější je, pokud možno, deklarovaná neutralita Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů. Země bývají označovány za spojence Západu, ale nijak se k němu v tomto případě nepřiklánějí. Ale nevyjadřují se ani na podporu Ruska. Nechtějí přijít o své ruské investice a obchody, ale spíše se nyní začínají obracet k třetím stranám, jako je Čína, Indie a další, aby se, pokud, možno držely stranou.

Některé komentátoři upozorňují třeba na skutečnost, že ve Spojených arabských emirátech se o konfliktu oficiálně nemluví jako o válce, ale drží se spíše názvosloví používaného Ruskem. To svědčí o tom, že země rozhodně nehodlá od svých styků s Ruskem ustupovat. Podle některých analytiků za tím mohou být nejen ekonomické zájmy, ale i určitá frustrace, kterou vládci ropných velmocí ze západních zemí mají.

iZdroj fotografie: Kancelář prezidenta Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Důkazem toho může být vztah mezi americkou administrativou a mocným saudským korunním princem Mohammedem bin Salmánem. Od toho se mnozí západní vůdci distancují hlavně kvůli vraždě opozičního novináře Džamála Chášukdžího na saúdskoarabském velvyslanectví v Turecku. Americký prezident Joe Biden s korunním princem nekomunikuje. Naproti tomu ruský prezident Vladimir Putin mu vyjadřuje respekt.

Obávají se i kolísání trhu

Druhou oblastí, na které může zemím z Perského zálivu záležet, je ekonomická stabilita v oblasti těžby ropy a plynu. Například země OPEC se snaží dlouhodobě plánovat celosvětovou těžbu ropy, a tím udržovat její ceny. Sice by mohly na současném zvýšením cen a další těžbě krátkodobě vydělat, ale nikdo by neměl jistotu budoucnosti, pokud by se vztahy mezi ropnými velmocemi vyhrotily a ony vedly nějakou ropnou cenovou válku.

Je také možné, že se postojem k Rusku snaží arabské země na Západ tlačit. Svoji větší podporu Ukrajině by pak mohly chtít za něco vyměnit. Nejen ze větší respekt ke korunnímu princi, ale například podporu akce v Jemenu. Do té Saudská Arábie i SEA dlouhodobě zabředly. Čelí nejen mezinárodní kritice například kvůli civilním obětem, ale nejsou ani schopny konflikt dovést do nějakého konce.

iZdroj fotografie: Uživatel Pline / Creative Commons / CC BY-SA

Právě vyškrtnutí jemenských Hútíů ze seznamu teroristických organizací, provedené administrativou Joea Bidena, je zřejmě v současnosti největším kamenem úrazu. Představitelé SA a SAE odmítají telefonický rozhovor s americkým prezidentem, který chce žádat o využití pěti milionů barelů ropy volných kapacit OPEC. Situace už zašla tak daleko, že Američané začali sondovat situaci v Madurově Venezuele, kterou dlouhodobě sankcionovali.

Kapitolou samou pro sebe je Írán, který sám čelí velkým ekonomickým sankcím kvůli svému jadernému programu. Rusko bylo jednou ze zemí, jež s ním udržovala styky a dohodla s ním i dodávky zbraní. Na druhou stranu se Írán snaží se Západem domluvit na dohodě o kontrole svých jaderných zařízení za zrušení sankcí, což velmi potřebuje. Proto i íránští představitelé reagovali nervózně, když Rusko chtělo případnou dohodu o íránském jaderném programu spojovat se sankcemi kvůli útoku na Ukrajinu.

Situace je velmi komplikovaná, protože SAE, SA, ale i Izraeli se příliš nelíbí americká diplomatická iniciativa ohledně íránského jaderného programu. Velmi vlažný postoj Izraelců vůči odsouzení ruské agrese na Ukrajinu může mít právě spojitost s tímto aspektem, ale i s tím, že v židovské zemi žije velké množství imigrantů z Ruska. Pozitivem je, že Izrael už odsouhlasil dodávky svého plynu do Evropy.

Jak velkou roli mohou hrát v tlaku na Rusko arabské země?

Zdroj: Aljazeera

Článek Země Perského zálivu si zjevně podmiňují zvýšení těžby ropy, i když mají volné kapacity. Ukrajinská krize má velký mezinárodní dosah se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sjednocení země klid nepřineslo

Jemen byl neklidná země již po desetiletí, v 80. letech zde probíhala válka mezi dvěma jemenskými státy, z nichž jeden měl blízko ke komunismu. V roce 1990 se země sjednotila, ale to neznamená, že by skutečně byla jednotná. Je zde totiž několik rovin, které obyvatele rozdělují. Jedna je náboženská, protože část obyvatel, hlavně těch na severu, vyznává šíitský islám, zbylí jsou sunnité. Další je kmenová. A do toho se ještě mísí vlivy politické.

iZdroj fotografie: Noor Al Hassan / Creative Commons / CC BY-SA

V roce 2011 byl i Jemen zasažen arabským jarem a lidé tu svrhli prezidenta Alího Abdalláha Sáliha, který byl původem Hútía. To je kmen vyznávající formu šíitského islámu. Prezidentem byl zvolený Mansúr Hádí, který je naopak sunnita. To se ale Hútíům nelíbilo a obávali se, že mohou v zemi ztratit vliv. Od roku 2013 se začalo v Jemenu bojovat a Hútíové s pomocí jednotek věrných Sálidovi obsadili hlavní město Saná a další, včetně klíčového přístavu Aden. Velkou podporu dostávali z Íránu.

Intervence Saudské Arábie

Hádí musel uprchnout ze země, ale nakonec našel oporu v Saudské Arábii a Spojených arabských emirátech a dalších zemích, které v Jemenu intervenovaly. Začaly podporovat prezidentovy jednotky ze vzduchu a materiálně a poslaly sem i vojenské síly z velké části tvořené žoldnéři, například ze Súdánu či Pákistánu. Těm se nakonec podařilo dobýt Aden a další místa, ale v oblastech se silnou podporou Hútíů úspěšní nejsou.

iZdroj fotografie: Uživatel Mr. Ibrahem / Creative Commons / CC BY-SA

Saudská Arábie a její spojenci zahájili i námořní blokádu Jemenu, což v mnoha oblastech vedlo k hladomoru, kterému podlehly desetitisíce lidí. Protože kromě zbraní se do země nemohly dostávat ani potraviny. Nyní blokáda již tak důsledná není a situace se mírně zlepšila. Ovšem konflikt si za osm let vyžádal mnoho obětí, některé odhady mluví i o více ne 300 tisících. A to často mezi civilisty.

Nepřehledná směsice stran

Situace se zkomplikovala tím, že se v roce 2017 rozpadla protihútíovská koalice na dvě frakce. Jedna je separatistická a podporuje odtržení jižních částí země. Je podporována Spojenými arabskými emiráty. Druhá, za níž stojí Saudská Arábie, stojí za prezidentem Hádím. Obě skupiny pak bojovaly nejen proti Hútíům, ale i proti sobě. I když v mnoha otázkách k sobě mají blíž.

Do konfliktu zasahují i extremistické skupiny. Nejmocnější je jemenská Al-Kaidá, která ale bojuje na straně koalice vedené Saudskou Arábií. V zemi existuje i odnož Islámského státu, která sice není početná, ale ovládá některá území a bojuje v podstatě se všemi. Západní státy se ke konfliktu staví vlažně, ovšem podporují spíše Saudskou Arábii a Spojené arabské emiráty.

Konflikt je i skrytou válkou mezi Íránem a Saudskou Arábií, kteří jsou tradiční rivalové v oblasti. Írán rebely využívá i k útokům na Saudskou Arábii, a to třeba prostřednictví jím dodaných raket nebo dronů. Ti ale před nedávnem drony zaútočili i na Spojené arabské emiráty. Strany konfliktu se spolu snaží jednat, ale setkání zatím žádný výsledek nepřinesla. Situace je v patu, koalice Saudské Arábie má lepší výzbroj, ale Hútíové více vojáků, a síly jsou tedy velmi vyrovnané.

Jaká je šance, že se brzy podaří vyřešit konflikt v Jemenu?

Zdroj: Britannica, autorský text Víta Lukáše

Článek Jemen se v konfliktech zmítá již po desetiletí. Současná válka je i střetem Saudské Arábie a Íránu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Husajn věřil v arabskou podporu

Jedním z hlavních předpokladů, se kterými Saddám Husajn při plánování anexe Kuvajtu kalkuloval, byla víra v to, že arabské státy neposkytnou pomoc západním zemím v případné intervenci. V tom se ale spletl, on sám byl trnem v oku mnoha zemím regionu a představoval pro ně riziko. Arabské země, především Saúdská Arábie proto Západ bezvýhradně podpořily.

iZdroj fotografie: PHC HOLMES, US Navy / Creative Commons / Public Domain CC0

Spojené státy se do války nezapojí

Dalším absolutním přešlapem byl předpoklad, že Američanům nebude obsazení Kuvajtu příliš vadit. Saddám vycházel z toho, že Američané přímo nepodpořili Kuvajt ve sporu s Irákem týkající se dodržování limitů těžby ropy daných kartelem OPEC. I zde byl Saddám velmi naivní. Americký prezident George Bush ani na chvíli neuvažoval o tom, že by měl Husajna nicneděláním podpořit.

Pátá největší armáda světa a její zkušenosti

Saddám Husajn měl ve své ozbrojené síly důvěru, která byla zčásti opodstatněná. Irácká armáda byla totiž v té době pátou největší na světě a dlouho sbírala zkušenosti ve válce se sousedním Íránem. Ani bojové zkušenosti a vysoké počty ale nezmohly ni proti absolutní technologické převaze koalice.

iZdroj fotografie: Neznámý autor / Creative Commons / Public domain CC0

Dlouhé budování obranných pozic

Mezi rychlým obsazením Kuvajtu a spojeneckou intervencí v lednu uběhlo dost času na to, aby Iráčané své pozice v Kuvajtu posílili a vybudovali pevné defenzivní postavení, alespoň tomu Saddám Husajn věřil. Je ironií osudu, že úspěch mu mohlo přinést opačné chování: nikoliv příprava na defenzivu, ale útok na Saúdskou Arábii ve chvíli, kdy koaliční vojsko nebylo ještě zformováno.

Zdroj: We Are The Mighty

Článek Saddám Husajn založil invazi do Kuvajtu na chybných předpokladech, pro něj osudných. V čem byl háček? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.