Konflikt by snadno mohl přerůst z drobné šarvátky na světovou válkou. Ani jedna země nemá nic jistého. Válka by uškodila všem.
Vztahy Spojených států amerických a Činy se ochlazují a pomalu se začíná mluvit o nové studené válce 2.0. Rozdíly oproti předchozímu podobnému konfliktu se Sovětským svazem jsou ale velké. Již se tolik nehraje na ideologii, ale o to daleko větší roli hraje ekonomie. A tentokrát to není Washington, kdo tahá za delší kus provazu.
Čínský drak na vzestupu
Čína po dlouhou dobu praktikovala sice expanzivní, ale mírovou politiku s použitím prostředků soft power. Tedy snažila se budovat a posouvat své pozice především pomocí diplomatických a obchodních metod. Takovým prostředkem je například projekt moderní Hedvábné stezky, který měl propojit Evropu s Čínou pozemní cestou. Pomocí těchto metod se Čína uchytila i v Africe nebo Jižní Americe.
Politika Číny se začala měnit s nástupem nového prezidenta Si Ťin-pchinga roku 2012. Jeho diplomacie je více agresivnější a netrpělivá. Vnitřně se země začala více centralizovat a tvrdě potlačila například demokratický režim v Hongkongu. Politika jedné Číny také vede ke konfrontaci se sousedy. Peking se vedle Tchaj-wanu pokouší ovládnout Jihočínské moře a vypořádat ve svůj prospěch pohraniční spory s Vietnamem a Indií. A místo diplomacie nyní častěji nastupuje hrozba silou.
Problémy amerického orla
USA již za prezidenta Baracka Obamy začaly svoji pozornost přesouvat k Dálnému východu. Spory s Čínou akcelerovaly za prezidenta Donalda Trumpa a ani nová administrativa Joa Bidena zatím hroty mezi Washingtonem a Pekingem neotupila. Washington chápe Peking nejen jako ekonomického, ale především mocenského a vojenského konkurenta, který ohrožuje nejenom v daném regionu pozici USA jako supervelmoci.
USA jsou ovšem ve velmi ošemetné situaci. Peking vlastní část amerického dluhu, který téměř stoprocentně využije jako ekonomickou zbraň. Peking také například vlastní v USA celou řadu oceánských a mořských přístavů severoamerického kontinentu. Číně se také podařilo ovládnout některé strategické průmyslové obory jako je výroba čipů.
Také u sebe soustředila těžbu některých důležitých strategických surovin. Ložiska kobaltu a prvků vzácných zemin jsou dnes prakticky stoprocentně v rukách Pekingu. Pokud by Čína zastavila jejich vývoz, pro mnoho moderních průmyslových odvětví by nastala hospodářská katastrofa.
Tam, kde to může bouchnout
Nejžhavějšími místy konfrontace USA a Číny, označované někdy jako „nová berlínská zeď“ jsou Tchaj-wan a Jihočínské moře. Spor v Jihočínském moři má více rozměrů. Do sporů o Spratleyho a Paracelské ostrovy jsou zapojené vedle Číny i Tchaj-wan, Filipíny, Malajsie, Indonésie a především Vietnam. Vedle sporu teritoriálního lákají všechny strany i suroviny, především bohatá ložiska ropy v oblasti pobřežního šelfu.
Pokud by Čína oblast ovládla, jednalo by se o naprosto bezprecedentní nárůst její moci v oblasti. V prekérní bezpečnostní situaci by se ocitla především Hanoj. Baterie jejích raket středního doletu by dokázaly ohrozit prakticky celé pobřeží Vietnamu. A nejen to. Jihočínským mořem vede jedna z nejfrekventovanějších lodních tras na světě.
Pokud by Čína tuto oblast ovládla, držela by doslova prst na tepu světa. Už nyní zavládlo u rejdařských společností malé zděšení, když Čína v oblasti zásadně omezila předávání informací o polohách obchodních a civilních nákladních lodí do systému mezinárodního sledování jejich plavby.
Případné války v Jihočínském moři by se mohlo teoreticky zúčastnit více národů, s potenciální invazí Číny na ostrov Tchaj-wan je to daleko složitější. Většina zemí v oblasti Tchaj-wan považuje za součást Čínské lidové republiky. V případě potenciální invaze by se mohl ostrov ocitnout ve válce pouze s podporou USA (je tu možnost, že i bez ní). Vzhledem ke vzdálenosti amerických základem k ostrovu a lokální převahu Pekingu, byla by taková podpora více než obtížná.
Z Číny se stal tvrdý oříšek
Před 20léty byla Čína na vojenském poli spíše vysmívaná. Sice s milionovou armádou, ale stále vyrábějící zastaralé deriváty sovětských zbraní a závislá na dodávkách moderní techniky z Ruska. Po roce 2015 nastala revoluce. I dnes je stále nejpočetnějším typem tanků kopie sovětského tanku T-54 z 50. let Typ 59. Ve výzbroji je však i více než 500 tanků Typ 99, které se více než vyrovnají americkým M1 Abrams.
Čínské letectvo má kolem 1700 bojových strojů. Třetina z toho počtu jsou stroje Chengdu J-7, tedy nelicenční kopie sovětských MiG-21. Zbytek tvoří stíhačky J-10 a J-11, které jsou teoreticky srovnatelné se stroji F-16 a F-15. Vedle toho bylo do čínského letectva zařazeno kolem 150 stíhaček 5. generace J-20. Proti tomu sice USAF může postavit 2400 strojů 4. generace a několik stovek F-35 a F-22, je však třeba si uvědomit, že americká armáda je rozmístěna po celém světě. Čína má své sily soustředěné.
Klíčové je námořnictvo
Co by v případné válce hrálo klíčovou roli, by bylo námořnictvo. V tom již v kvantitě Čína překonala USA. V roce 2020 Čína provozovala 360 plavidel a US Navy pouze 297. Americká plavidla jsou však modernější a větší oceánské typy. Čínské lidové námořnictvo vlastní například pouze 7 nukleárních, a pod vodou dosti hlučných ponorek, zatímco Američané 50. Proti 11 americkým letadlovým lodím se mohou postavit pouze tři horší čínské.
Čína se spoléhá především na stavbu silně vyzbrojených korvet a vyloďovacích plavidel. Intenzivně v ní probíhá vývoj protilodních střel. Peking jimi vyzbrojuje i malé lodě včetně rybářských trawlerů. Zlatým hřebem v čínské výzbroji je „vrah letadlových lodí“, první protilodní balistická střela na světě DF-26. Proti ní není obrany. US Navy by pravděpodobně měla obrovské problémy se jen k břehům Číny nebo Tchaj-wanu přiblížit a ztráty by byly velmi vysoké.
Čínská překvápka
DF-26 není jedinou novinkou ve výzbroji Číny. Největší chloubou režimu jsou hypersonické zbraně. V srpnu letošního roku čínský hypersonický kluzák několikrát obkroužil planetu, než zasáhl určený cíl. Vedle toho Čína zaznamenala velký pokrok i ve vývoji balistických střel středního doletu. Ty dnes dokáží zasáhnout hlavní americkou základnu v oblasti, tedy ostrov Guam. Podle odborníků je dnes Čína nejpokročilejší ve vývoji umělé inteligence a dronů.
Spojení obojího je skutečně vražedná kombinace. V posledních dnech obletěly svět obrázky čínských námořních dronů chránící v kruhu vlastní loď. Není pochyb, že jsou tyto zbraně určeny i k útoku. Stejně tak jsou velkým nebezpečím čínské hackerské jednotky, které by mohly minimálně zpočátku války ochromit elektronickou infrastrukturu protivníka. Největší neznámou jsou pak kosmické zbraně Říše středu. O nich se neví prakticky nic.
Válka, která by ovlivnila svět
Nelze pochybovat o tom, že v případě rozšíření konfliktu by se jednalo o vskutku globální katastrofu. Ta by v případě nejhoršího scénáře se zapojením NATO, Ruska, Indie, Pákistánu a lokálních zemí mohla přerůst ve 3. světovou válku s nedozírnými následky, o kterých lze jen spekulovat. Nelze vyloučit ani nasazení nukleárních zbraní, i když se předpokládá, že Čína jich má stále jen kolem 270 oproti 4000 hlavic amerických. Lze ale předpokládat že v krajním případě by hrozilo jejich použití.
I kdyby konflikt zůstal pouze lokálním, nepochybně by drtivě ovlivnil celý svět. V oblasti se nacházejí největší a nejmodernější průmyslová centra na světě, a zastavení námořní dopravy nejen z Číny, ale i Korejské republiky, Japonska, ale i Vietnamu, může vést k ekonomické krizi ohromujících rozměrů. Obě strany si uvědomují nebezpečí takového konfliktu, který by mohl otřást současným světovým pořádkem. I přes silná slova dávají, zatím, přednost jednání.
Zdroj: NationalInterest
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 23515
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 24008
