Závod o poslední kilometr

Válka na Ukrajině, která v létě 2026 vstoupila do pátého roku, přinesla posun, který nemá v moderních konfliktech obdobu. Boj se přesouvá z klasického střetu letadel a raket do výšek a vzdáleností, kde operují stroje za zlomek ceny konvenční munice. Ukrajinské drony středního dosahu, typy jako FP-2, Hornet nebo Bulava, zasahují radary, sklady a logistické uzly ve vzdálenosti 30 až 200 kilometrů za frontou. Dálkové nosiče jdou ještě mnohem dál. Podle ukrajinského ministerstva obrany zasáhl dron Ljutyj rafinerii v Uchtě v Komijské republice, tedy cíl vzdálený přibližně 1 750 kilometrů od ukrajinské hranice. Oficiálně uváděný dolet tohoto typu činí až 2 000 kilometrů, hlavice váží 50 až 75 kilogramů. Další typ, FP-1, má dolet kolem 1 600 kilometrů a nese hlavici do 120 kilogramů.

Proti tomu stojí Jolka, interceptor, který voják drží v jedné ruce.

Co Jolka umí a co ne

Stíhací dron Jolka je přenosný jednorázový interceptor krátkého dosahu, navržený k autonomnímu zachycení a taranování nepřátelského bezpilotního prostředku. Podle expertního rozboru, který pro Euronews zpracovali analytici z Oxfordu a belgické Královské vojenské akademie, váží pod dva kilogramy, dosahuje rychlosti kolem 200 km/h a operuje na vzdálenost pod pět kilometrů. Uniklá příručka, kterou citoval OSINT analytik Mortis Æterna, uvádí ještě konzervativnější čísla: provozní dosah do 1,6 kilometru a maximální výšku 800 metrů. Jolka nemá vlastní bojovou hlavici, cíl ničí čistě nárazem.

Ruské ministerstvo obrany tvrdí, že systém automaticky zachytí, pronásleduje a zničí vzdušný cíl. Realita je složitější. Jolka funguje jen za denního světla, její účinnost závisí na počasí a pokrývá jen bezprostřední okolí operátora. Je to bodová obrana posledních stovek metrů, ne plošné řešení pro tisíce kilometrů pohraničí. Pro srovnání: zatímco Jolka chrání „poslední kilometry“, ukrajinské útočné drony problém vytvářejí už tisíce kilometrů od cíle.

Proč pušky na drony nefungují

Záběry z Belgorodské oblasti ukazují vojáky, kteří pálí po dronech z ručních zbraní a těžkých kulometů. Nejde o výstřednost ani o nedostatek techniky v absolutním smyslu, jde o poslední, nejlevnější a nejrychleji dostupnou vrstvu obrany, když je cíl nízko, blízko a čas na reakci se měří ve vteřinách. Malé drony letí nízko nad terénem, manévrují, mění směr. Zasáhnout je kulkou je jako střílet na holuba ve tmě.

Zpráva amerického Congressional Budget Office z července 2026 to říká bez obalu: žádný jednotlivý systém neposkytne plnou ochranu proti malým dronům. Funguje jedině vrstvená obrana, kombinace senzorů, rušiček, interceptorů a palebných prostředků. Analytici CSIS navíc upozorňují, že klasické radary mají omezené zorné pole směrem dolů a nízkoletící cíle se v členitém terénu snadno ztratí. Nezávislá analýza serveru Meduza pak popisuje konkrétní ruský problém: slabé plošné pokrytí detekcí malých bezpilotních prostředků a nedostatečné automatické sdílení dat mezi senzory a zbraněmi.

Důležité je dodat, že střelba z pušek na drony není výhradně ruské specifikum. Reuters v květnu 2026 natáčeli ukrajinské vojáky, kteří na frontové linii pálili po ruských dronech z ručních zbraní úplně stejným způsobem. Obě strany čelí identickému problému, jen v různém měřítku.

Improvizace versus systém

Rozdíl mezi ruským a západním přístupem k protidronové obraně je viditelný na první pohled. Ruské video ukazuje mobilní skupiny na civilních autech s přivařenými střeleckými věžemi, vojáky s puškami a jednorázové interceptory. NATO v březnu 2026 spustilo v Lotyšsku sérii testů LCI-X, kde v kontrolovaném prostředí zkouší vysokorychlostní interceptory, prostředky elektronického boje a integrované senzorové sítě. Oficiální politika NATO pro integrovanou protivzdušnou a protiraketovou obranu výslovně počítá s komplexní vrstvenou architekturou proti malým, nízko a pomalu letícím bezpilotním prostředkům.

Ukrajina mezitím staví vlastní hybridní model. Prezident Zelenskyj v lednu 2026 oznámil novou podobu protivzdušné obrany založenou na malých skupinách a interceptorových dronech. Soukromé ukrajinské firmy podle Reuters nasazují vrstvené týmy s automatizovanými věžemi osazenými kulomety M2 Browning ráže 12,7 mm, doplněnými o interceptory a senzory. Jde o závod, v němž obě strany konfliktu hledají co nejlevnější a nejhustší obranu „posledního kilometru“.

Český kontext: od Viktora k Chaserovi

Česká republika se do tohoto závodu zapojuje po svém. Ministerstvo obrany v roce 2023 odtajnilo, že Ukrajině zprostředkovalo dodávku 100 kusů systému MR-2 Viktor, klasifikovaného jako protiletadlový a protidronový prostředek. Česká firma U&C, kterou v dubnu 2026 navštívil ministr obrany, má ve vývoji protidronový interceptor Chaser; ve veřejně dostupných zdrojích ale zatím není doloženo, že by byl ve výzbroji Armády ČR. Český přístup se podle konference pozemních sil z ledna 2026 soustředí spíše na detekci, klasifikaci a takzvaný soft-kill, tedy rušení a neutralizaci elektronickými prostředky.

Právě tady je vidět, jak rychle se mění pravidla. To, co ruské video předvádí v improvizované a rozptýlené podobě na belgorodských silnicích, NATO a jeho členské státy včetně Česka řeší jako systémový problém. Jenže drony se vyvíjejí rychleji než obrana proti nim, mění frekvence, používají předprogramované trasy odolné proti rušení a směřují k plné autonomii. Dnešní protiopatření mohou být za půl roku zastaralá.

Ruské ministerstvo obrany zveřejněním záběrů chtělo ukázat funkční obranu pohraničí. Místo toho světu předvedlo, že se vzdušný boj 21. století odehrává na úrovni, kde voják s puškou stojí vedle dvoukilogramového dronu, a ani jedno z toho nestačí.

Článek Video zachytilo nový typ boje, na který nemá Moskva odpověď. Vojáci střílí i z pušek, ale jsou marní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.