Co znamená „bez kyslíku“ a proč žádné bubliny

Formulace „pod vodou bez kyslíku“ neznamená, že operátor nedýchá. Znamená, že nepoužívá klasický otevřený potápěčský přístroj, jaký znají rekreační potápěči. Běžná výstroj funguje jednoduše: potápěč vdechne stlačený vzduch z lahve, vydechne do vody a každý výdech vytvoří proud bublinek viditelný desítky metrů daleko.

Bojoví potápěči Zelených baretů pracují s uzavřeným kyslíkovým okruhem, takzvaným rebreatherem. Přístroj zachycuje vydechovaný plyn, chemicky z něj odstraňuje oxid uhličitý a doplňuje čistý kyslík zpět do okruhu. Navenek neuniká nic. Žádné bubliny, žádný hluk, žádná viditelná stopa na hladině. Podle armádního popisu kurzu díky této efektivitě vydrží potápěč pod vodou až čtyři hodiny, mnohonásobně déle než s otevřeným systémem.

Proč je radar slepý a kamera bezmocná

Pro běžné povrchové sledování platí neviditelnost bojových potápěčů téměř doslova, i když realita je o něco složitější.

Radar pracuje s elektromagnetickými vlnami, které mořská voda extrémně pohlcuje. Technický materiál amerického námořního výzkumného střediska NAVSEA výslovně uvádí, že radar dokáže detekovat pouze objekty na hladině. Potápěč metr pod povrchem je pro něj neexistující. Optické sledování (kamery, termovize, pozorovatel na břehu) zase potřebuje viditelný projev: bubliny, vlnění, siluetu. Rebreather nic z toho neprodukuje.

Absolutně nepolapitelní ale nejsou. Pod vodou existují specializované senzory, především aktivní sonar, který americké námořnictvo samo označuje za nejúčinnější prostředek k lokalizaci podvodních cílů. Jenže i námořnictvo přiznává, že tiché a malé podvodní objekty jsou pro sonar mimořádně obtížný cíl. Jednotlivý potápěč s rebreatherem, bez motoru, bez kovového trupu, je z hlediska akustické stopy téměř nerozlišitelný od okolního prostředí. Právě to z bojových potápěčů dělá tak cenný nástroj: ne absolutní neviditelnost, ale dramatické snížení stopy vůči všem běžným vrstvám sledování.

Nejtěžší kurz: svázané ruce, patnáct metrů pod vodou na jeden nádech

Cesta k odznaku bojového potápěče začíná ještě před samotným kurzem. V lednu 2026 absolvovali kandidáti z 1. skupiny speciálních sil takzvaný Maritime Assessment Course, fyzickou a psychickou předzkoušku, která má odhalit, kdo vůbec zvládne tlak pod vodou.

Samotný Combat Diver Qualification Course trvá šest týdnů. Obsahuje potápění s otevřeným i uzavřeným okruhem, denní a noční podvodní navigaci, hluboké ponory, vyhledávací ponory, fyziologii potápění, práci s proudy a přílivem. Ale skutečnou pověst kurzu budují stresové testy:

• Uplavat přibližně 14 metrů (50 stop) pod vodou na jeden nádech.
• Takzvaný „drown-proofing“, tedy udržet se na hladině se svázanýma rukama i nohama.
• Nouzové dýchání a simulované záchranné scénáře pod vodou.

Riziko smrti není marketingová nadsázka. Předpisy Camp Pendletonu pro vodní operace vyžadují bezpečnostní člun, záchranné prostředky a zdravotnický personál u každého výcvikového ponoru. Každoroční rekvalifikace pak ověřuje, že voják tyto dovednosti neztratil. Pokud kvalifikaci nechá propadnout, přijde nejen o status bojového potápěče, ale i o finanční příplatek za potápěčskou službu.

Proč právě Camp Pendleton, a proč právě teď

Základna námořní pěchoty Camp Pendleton leží přímo na pacifickém pobřeží jižní Kalifornie. Její vlastní provozní předpisy ji popisují jako místo s pobřežní výcvikovou infrastrukturou, „jakou nenabízí žádná jiná základna ministerstva obrany v kontinentálních Spojených státech“. K dispozici je přístav Del Mar Boat Basin, prostor pro výcvik obojživelných vozidel i reálné podmínky příboje a přílivu.

Rekvalifikace proto nezahrnuje jen samotné ponory. Zelené barety při ní nacvičují průjezd příbojem na malých člunech, vylodění na pláži, navigaci na dlouhé vzdálenosti a spolupráci s americkým námořnictvem. V roce 2023 se rekvalifikace na Camp Pendletonu účastnili i švédští obojživelní komandos v rámci bilaterálního cvičení, které ukazuje alianční rozměr celé schopnosti.

A právě ten rozměr vysvětluje, proč se o bojovém potápění mluví víc než kdykoliv v posledních dvaceti letech. Po dvou dekádách protiteroristických operací v pouštích a horách se americké speciální síly vracejí ke schopnostem, které potřebují pro velký konvenční konflikt. 10. skupina speciálních sil má velitelství na Fort Carson v Coloradu, ale část jednotky trvale sídlí ve Stuttgartu v Německu. Její oficiální mise zahrnuje přípravu na krizové situace a rozsáhlé bojové operace, a v evropském kontextu to znamená Baltské moře, Černé moře, norské fjordy, řecké ostrovy.

NATO SOFCOM otevřeně váže námořní speciální operace k dnešní kolektivní obraně a k prostoru, kde válka na Ukrajině změnila bezpečnostní rovnici. Tichá infiltrace pobřeží není akrobacie pro filmové kamery. Je to schopnost dostat malý tým tam, kam ho pozemní ani letecká cesta nedostane: k přístavu, radaru, velitelskému stanovišti, komunikačnímu uzlu.

Kdo další to umí, a kdo se o to pokouší

Bojové potápění není americký monopol. Čína podle amerických obranných analýz rozšířila námořní pěchotu PLA na šest manévrových brigád a vybudovala v jejím rámci brigádu speciálních operací s expediční ambicí. Podobné schopnosti historicky budovalo i Rusko, ale aktuální úroveň ruského výcviku v této oblasti veřejné důvěryhodné zdroje potvrzují jen obtížně, a s ohledem na více než čtyři roky trvající válku na Ukrajině, která ruské speciální síly výrazně vyčerpala, je otázkou, kolik z těchto schopností Moskva reálně udržuje.

Podstatné je, že 10. skupina speciálních sil je „ta evropská“, jednotka, se kterou české speciální síly mohou spolupracovat v rámci aliančních struktur. Interoperabilita aliančních speciálních operačních sil je jedním z hlavních témat NATO SOFCOM a bojové potápění je přesně typ schopnosti, kde společný výcvik dává smysl.

Zelené barety z Camp Pendletonu se v těchto dnech suší na kalifornském slunci. Za rok budou zpátky ve vodě, protože schopnost, kterou netrénuješ každý rok, není schopnost. Je to jen vzpomínka.

Článek Zelené barety znovu trénují nejtěžší disciplínu americké armády: Pod vodou bez kyslíku, neviditelní pro radary i kamery se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.