Od zavedení kulometu Maxim uplynulo více než 120 let. Stále se však jedná o mimořádnou zbraň, která dnes slouží i na Ukrajině.
V 80. letech 19. století začal pálit ruské carské vojsko ožehavý problém. Většina tehdejších armád začala do výzbroje přijímat tehdy žhavou novinku – kulomet. Jenže carské vojsko za tímto vývojem zaostávalo a nemělo ho se svými omezenými schopnostmi, jak dohnat. Naštěstí pro vojáky se v Rusku v té době objevil legendární „obchodník se smrtí“ – Američan Hiram Stevens Maxim. Jeho firma Maxim Gun Company, založená v roce 1884, byla později pohlcena společností Vickers, Ltd., v níž se nakonec stal ředitelem.
Dárek carovi od pana Maxima
Maxim se v roce 1900 stal naturalizovaným britským poddaným a v roce 1901 byl královnou Viktorií pasován na rytíře. Nikdo netušil, že jeho kulomet bude ve službách Moskvy ještě po více než 120 letech. Hiram Maxim měl podnikavého a poněkud bezskrupulózního ducha, a proto se neváhal chopit všech příležitostí. Svůj vynález se nebál prodat nejen Britům, ale i Němcům. Když projevilo zájem Rusko, na nic nečekal.
Svůj kulomet roku 1887 upravil pro náboj 10,67 mm, který byl určen pro pušku Barden, což byla tehdy standardní ruská zbraň. O rok později si z kulometu mohl pro povyražení a poučení vystřelit i car Alexandr III.
Maximova snaha nebyla marná. Roku 1895 přišla z Ruska firmě Vickers objednávka na první kulomety. Ty byly ještě na náboj pro Barden. Ve stejnou dobu se již ovšem zaváděla puška Mosin, jež měla ráži 7.62x54mmR, a proto musel být kulomet opět překomorován. Zbraň Maxim měla „drobné“ vady na kráse. Vodou chlazený kulomet i s těžkým podstavcem, pancéřovým štítem a potahem vážil neuvěřitelných 244 kilogramů. Po vystřelení 600 nábojů při nepřetržité palbě se voda v chladiči začala vařit.
Carské Rusko i přes tyto problémy odebralo v letech 1897–1904 celkem 291 těžkých kulometů. Každý vyšel ruskou státní kasu na 2 288 rublů (dnes zhruba 732 000 Kč). To byla závratná cena, a proto se ruská vláda s Vickersem dohodla na odkoupení licence. Výroba byla zahájena v roce 1904 v Tule. Cena kulometu klesla na 948 rublů. Dalších 752 rublů šlo jako licenční poplatek do Británie. Jeden kulomet tak vyšel na 1 700 rublů (kolem 540 000 Kč).
Ruské modifikace legendy
Kulomet Maxim pracuje na principu využití energie zpětného rázu. Po vynálezu bezdýmného střelného prachu se totiž průběh hoření prachu v náboji stabilizoval, takže energii zpětného rázu bylo možno předpokládat a kalkulovat s její stálou velikostí. Mimochodem, bezdýmný prach vyvinul bratr Hirama Maxima. Proto u nového kulometu po prvním natažení pružiny již vše probíhá automaticky. Hlaveň i se závorníkem provádí krátký zákluz. Hlaveň se zastaví a závorník pokračuje dále, přičemž stlačuje vratnou pružinu.
Ta je umístěna na vnější straně pouzdra a při stlačení vyhazuje prázdný náboj. Závorník s tlakem pružiny zároveň při pohybu zpět vkládá do komory nový náboj. Kadence tohoto systému je 600 ran v minutě. Historicky první použití kulometů Maxim v ruských službách bylo v rusko-japonské válce. Historici tvrdí, že jen díky tomuto kulometu v obranných postaveních u Port Arthuru mohli Rusové útoku Japonců odolávat tak dlouho. Celkem 80 % všech japonských ztrát v pozemním boji způsobila právě tato zbraň.
Roku 1910 se carská armáda rozhodla své Maximy modernizovat. V první řadě drahé a na výrobu náročné bronzové součástky byly nahrazeny ocelovými. Mířidla a nabíjecí systém se ještě více přizpůsobil na náboj Mosin 7,62 mm. Účinný dostřel byl 1 000 metrů. Hlaveň byla vybavena zesilovačem zpětného rázu a celá potažena mědí, aby netrpěla ve vodní lázni v obalu korozí. Později nádržka dostala větší nápustní otvor, díky čemuž šlo použít k chlazení i sníh. Během zimy v mrazech měla být používána směs vody a glycerolu. Ve 30 °C měl být přidán do chlazení líh.
Hlavní novinkou byl však nový vozíček pro kulomet, navržený Alexandrem Alexijevičem Sokolovem. Tomu se podařilo postavit dvoukolák s jednoduchým štítem, na který se vešel zásobník s 250 náboji. Hlavní byla úspora hmotnosti a nákladů. Kulomet měřící 1 067 mm a samostatně vážící 20,2 kilogramu měl s vozíkem, municí a vodou hmotnost „pouhých“ 67,6 kilogramu. Oproti původní čtvrttunové káře to byl pokrok.
Tačanka – superzbraň bolševiků
Na začátku první světové války měla carská armáda ve výzbroji 4 157 těžkých kulometů Maxim vz. 1910, což byl největší počet těchto zbraní, který některý z válčících států měl. Každá ruská divize vlastnila 32 kulometů. Navíc se jednalo o jediný typ kulometu ve výzbroji. Brzy se však začal poměr měnit v neprospěch ruského impéria. Zbrojovka v Tule i přes zjednodušení zbraně v roce 1915 nestačila dodávat, a tak byly spojenecké továrny plně vytíženy. Do bolševické revoluce se tedy armádě podařilo dodat pouze 27 571 kusů Maxima.
Kulomet Maxim se stal základní součástí legendární zbraně – tačanky. Měl ji vynalézt legendární vůdce ukrajinských anarchistů a Černé armády, Nestor Machno. Ve skutečnosti se první návrh na tento jednoduchý bojový prostředek objevil již roku 1909. O co se jednalo? Kulomet Maxim 1910 byl namontován na kočár nebo povoz tažený koňmi. Světe div se, jednalo se o skutečně nesmírně účinný bojový prostředek.
Často se na tačankách nacházely dva kulomety. Když jeden kulometčík přebíjel, druhý jej kryl. Vedle tehdejších obrněných vozidel, na kterých se Maxim také uplatnil, byla hlavní výhodou lehkost a rychlost spřažení, jež mohlo vést krycí palbu i při ústupu. Bolševici rozjeli výrobu Maximů na plné obrátky a v letech 1918–20 jich svým armádám dodali 21 000. Mnohé z nich však ukořistili bílí a naše legie, které jimi vyzbrojily i několik svých ešalonů. Spousty kusů se dostalo i do ČSR.
Ve službách říše sovětů
S koncem ruské občanské války výroba Maximu neskončila, naopak. Z Maximu vycházely i dvě nové konstrukce. První z nich měla za cíl odlehčení kulometu a zbavení se vodního chlazení. Kulomet Maxim-Tokarev vážil 15,6 kg a byl chlazen vzduchem. Po výrobě 2 500 kusů se však jeho produkce ukončila ve prospěch kulometu DT. Další úpravou byl vzduchem chlazený letecký kulomet PV-1. Toho bylo mezi léty 1928 a 1945 vyrobeno na 18 000 kusů.
Roku 1930 došlo k další modernizaci kulometu. Zbraň dostala indikátor napnutí pružiny, byla přesunuta pojistka, upraveny mířidla a přidala se možnost připojení optických mířidel, se kterými je schopnost palby až na 3 000 metrů. Vyvinula se i „dálkově ovládaná verze“. Ta byla řízena za pomocí drátů a měla sloužit při krytí stažení vojsk nebo klamných operacích.
V roce 1931 byl do výzbroje v SSSR zaveden speciální stojan pro čtyři kulomety Maxim 1910/30. M4, jak se systém označoval, sloužil v protiletecké obraně. Zásobníky pro kulomety se rozšířily z 250 na 500 ran. M4 byl účinný proti nízkoletícím strojům do výšky 1 400 metrů a do rychlosti 500 km/h. Systém se osvědčil i proti pěchotě. Během války s Finskem a za 2. světové války se s ním podařilo odrazit mnoho pozemních útoků.
V bouři 2. světové války
Výroba kulometu Maxim 1910/30 skončila roku 1939. Spolehlivá klasická konstrukce měla být nahrazena kulometem DS-39. S tím však přišla řada problémů. Kulomet byl nespolehlivý a zasekával se. Po vpádu německých vojsk do Sovětského svazu se proto výroba „Maxe“ opět obnovila. Na válečných Maximech se v co největší míře používalo lisovaných častí, byla zjednodušena mířidla a odstraněn držák pro optiku.
Vedle klasického Sokolovova vozíku se kulomety Maxim instalovaly i do obrněných vlaků, rychlých člunů nebo na automobily Gaz-64 a americké džípy Willis. Výroba nabrala šílené tempo. Uvádí se, že závody v Tule a Iževsku v roce 1944 chrlily 4 900 kusů Maximů měsíčně. V roce 1943 byl však zaveden nástupce Maxima – moderní Gorjunov SG-43. V lednu se z rozkazu Stalina výroba omezila na 1 000 kusů měsíčně, s koncem války skončila úplně. Podle odhadů bylo celkem vyrobeno mezi 170 000 až 250 000 kusů tohoto kulometu.
Během Velké vlastenecké války se stal Maxim páteřní zbraní Rudé armády. Neexistovalo bojiště, kam by se s ním nepodívala. Od prvních dní operace Barbarossa až po pád Berlína se jednalo o spolehlivou a nebezpečnou zbraň. Sověti dodávali Maximy i svým spojencům, a tak se vedle polských nebo na konci války i rumunských a bulharských jednotek ocitl starý známý i u 1. československého samostatného sboru. Jeho služeb neváhali využívat i Němci, kteří ho označovali jako sMG 216(r).
V první linii dodnes
Již po 1. světové válce se mnoho Maximů 1910 ocitlo v cizích službách. Kusy, které se po pádu ruského impéria ocitly na jejich území, s radostí do výzbroje zařadili Finové, Poláci nebo armády pobaltských republik. Sovětský svaz pak nově vyrobené zbraně prodával během občanských válek do Španělska, Číny a svému tehdy jedinému spojenci do Mongolska. Maxim všude prokazoval spolehlivost a dobré služby.
V poválečném období spojili sovětští maršálové příjemné s užitečným, proto skladové zásoby svých zastaralých, ale stále smrtících kulometů, začali rozdávat spojencům. Obrovské dodávky šly do Číny a KLDR, které je použily při konfliktu v Koreji. Mnoho kusů se objevilo i ve válce ve Vietnamu. Zde se však zřejmě nejednalo o dodávku přímo z SSSR, ale reexport přebytečných kusů od soudruhů z Číny nebo Severní Koreji.
I v současné době je kulomet Maxim v plné akci. V ukrajinských mobilizačních skladech mělo být v roce 2014 na 35 000 kulometů vyrobených mezi léty 1920–1945. Do bojů pak staré, ale stále vysoce přesné a smrtící zbraně nasadily obě strany. Poprvé se tak stalo v boji o doněcké letiště v letech 2014 a 2015, kdy je ve výzbroji měli nejen separatisté, ale i dobrovolnické jednotky.
Kulomety byly spatřeny i v mnoha opěrných bodech ruské armády při letošní invazi. Mnohé více než 80 let staré zbraně dostaly reflexní zaměřovače, což zvýšilo jejich účinný dostřel na 3 000 metrů a přesné zaměřování na 1 000 metrů. Velikou výhodou je i to, že munice 7.62x54mmR je stále ve výrobě a široce dostupná. I to jasně dokazuje, jakou hodnotu dosud Maxim 1910 má. Rozhodně tedy nepatří do starého železa.
Patří i dnes podobně staré zbraně na bojiště?
Zdroj: Chris Chant, Pěchotní zbraně, Praha, 2005.
Události
|
PŘEČTENÍ: 22832
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 24292
