Tři kanály, které Kreml krmily iluzí

Zkreslený obraz Ukrajiny nevznikl jedním falešným hlášením. Vznikl souběhem tří proudů, které se navzájem posilovaly a potvrzovaly.

Prvním byla 5. služba FSB, konkrétně její ukrajinská 9. direkce. Ta byla podle RUSI v létě 2021 rozšířena na zhruba 200 důstojníků a od prosince téhož roku cvičila s velením výsadkových vojsk scénáře obsazení území, napojení agentů na vojenské jednotky a vytipování osob k eliminaci či neutralizaci. Její úkol nebyl jen špionáž, připravovala praktickou správu okupované země. Specialisté na ruské bezpečnostní služby Andrej Soldatov a Irina Boroganová pro server Meduza potvrdili, že právě 5. služba byla hlavním kanálem, kterým k Putinovi proudily politické informace o Ukrajině.

Druhým proudem byla síť kolem Viktora Medvedčuka, ukrajinského oligarchy s přímými vazbami na Kreml. Americké ministerstvo financí ho v lednu 2022 sankcionovalo s odůvodněním, že se podílel na aktivitách připravujících převzetí ukrajinské vlády a kritické infrastruktury za ruské okupace. Medvedčukův okruh měl silný motiv přecenit vlastní vliv i proruský potenciál na Ukrajině, tím potvrzoval, že je pro Moskvu nenahraditelný.

Třetím kanálem byl politicko-mediální aparát kolem Kremlu. Prezidentská administrativa zřídila už v roce 2018 speciální departement pro spolupráci s Ukrajinou. Státní média v měsících před invazí systematicky budovala narativ o slabé, rozštěpené Ukrajině. Analytici Atlantic Council DFRLab zdokumentovali, že v lednu 2022 narostlo v ruských a proruských médiích pokrytí linie „Ukrajina se chystá zaútočit“ o zhruba 50 % oproti předchozím dvěma měsícům. V den invaze pak státní televize popisovala ruský útok jako „mírovou operaci“ a ukrajinskou armádu jako sílu v ústupu.

Systém, který špatné zprávy nepouští

Proč Putin těmto zdrojům věřil? Ne proto, že by neměl k dispozici jiné instituce. Problém byl v tom, jak fungovaly. Akademická studie publikovaná v British Journal of Politics and International Relations popisuje mechanismus, který autoři nazývají „autokratický paradox zpravodajství“: v systému, kde zpravodajské služby slouží primárně vůdci a režimu, je aparát strukturálně tlačen k optimističtějšímu výkladu. Alternativní posudky mají malou šanci projít, pokud odporují očekávání nahoře.

Jak to vypadá v praxi, ukázalo veřejné zasedání ruské bezpečnostní rady 21. února 2022. Šéf civilní rozvědky Sergej Naryškin se před kamerami viditelně zakoktával a váhal, když měl podpořit uznání separatistických republik. Putin ho veřejně ponížil. Scéna nebyla jen trapným momentem, byla demonstrací toho, jak málo prostoru existuje v Kremlu pro nejistotu nebo nesouhlas.

K tomu přidejme Putinův vlastní ideový filtr. Jeho text „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“ z července 2021 ukazuje, že Ukrajinu nevnímal jako plně samostatný politický národ, ale jako prostor přirozeně patřící do ruské sféry. Zprávy, které tento předpoklad potvrzovaly, byly pro něj věrohodnější než varování. A varování neměla bezpečný kanál nahoru.

Zlom, který spustil lavinu

Podle investigace ruského média Vjorska, kterou shrnula stanice RFE/RL, padlo rozhodnutí zaútočit na Ukrajinu už na jaře 2021, krátce poté, co Kyjev v únoru zasáhl proti Medvedčukovým aktivům a médiím. Pro Putina to byl signál, že proruská infrastruktura na Ukrajině slábne. Místo aby to vyhodnotil jako varování, že rychlý převrat nebude snadný, zvolil opačný závěr: je třeba jednat, dokud je ještě co zachránit.

Od léta 2021 se rozběhla příprava na plné obrátky. Ukrajinská větev FSB cvičila okupační scénáře. Vojenské jednotky se přesouvaly k hranicím. A celý aparát pracoval s předpokladem, že „speciální operace“ vyvolá alespoň pasivní souhlas části ukrajinské společnosti.

Britská vláda přitom už 22. ledna 2022 veřejně varovala před plánem dosadit proruské vedení v Kyjevě. Americká rozvědka správně odhadla, že invaze přijde. Kreml naopak dramaticky přecenil, jak snadno uspěje. I Washington ovšem jen částečně odhadl rozsah ukrajinské odolnosti; senátor Angus King po válce na slyšení zpravodajského výboru přiznal, že americké služby podcenily ukrajinskou vůli bojovat.

Poučil se Putin? Spíš ne

Tři roky po začátku invaze se nabízí otázka, zda Kreml svůj informační problém vyřešil. Následná studie autorů původního výzkumu o „autokratickém paradoxu“, publikovaná v roce 2025, ukazuje, že ruské služby po počátečním fiasku část výkonu obnovily, hlavně v ochraně režimu, represích, obcházení sankcí a aktivních opatřeních v zahraničí. Jádro problému ale trvá: systém je dál víc zaměřen na zabezpečení režimu než na nestranné strategické posouzení. Nevítá nepříjemné zprávy.

Pro vyhlídky na ukončení války to znamená konkrétní věc: pokud se k vrcholu dál dostávají spíš potvrzující než korigující informace, roste pravděpodobnost maximalistických cílů a klesá pravděpodobnost realistického kompromisu. Mechanismus filtrovaného reportingu nejspíš přetrvává, jen dnes slouží dlouhé válce a vnitřní kontrole lépe než v únoru 2022.

Co z toho plyne pro střední Evropu

Kolaps ruského plánu na rychlou změnu režimu v Kyjevě vytvořil bezpečnostní realitu, ve které žijeme dodnes. Právě proto, že Putin nebyl připraven na skutečnou válku, se z plánovaného bleskového převratu stala nejdelší konvenční válka v Evropě od roku 1945. Česko i celý region řeší dlouhodobé zbrojení, pomoc Ukrajině a trvalé riziko eskalace, důsledky rozhodnutí, které padlo na základě informací, jež neměly s realitou mnoho společného.

Nejslabším článkem ruské přípravy nebyla jen logistika nebo taktika. Byl jím muž na vrcholu pyramidy a systém, který kolem něj vyrostl, systém, v němž se vlastní propaganda stala podkladem pro strategické rozhodování.

Článek Putin nebyl na skutečnou válku s Ukrajinou připravený. Oklamaly ho zdroje, kterým slepě věřil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.