Uctíván muslimy i křesťany: Jak neporazitelný sultán Saladin dobyl Jeruzalém

Saladin byl muž, jenž vymanil svaté město Jeruzalém z područí křesťanů. Vladař tak opředený legendami, že lidé často zapomínají jeho pravé jméno: Júsuf ibn Ajjúb, které v překladu znamená „Spravedlnost víry“. Ovšem skutečný Saladin nebyl ani nadčlověkem, ani románovou postavou, nýbrž obratným politikem a prozíravým taktikem, jenž bravurně zmanipuloval muslimskou touhu po jednotě a svaté válce a založil vlastní dynastii.

Ve službách egyptského chalífátu

Júsuf byl potomkem kurdského válečnického klanu, který sloužil Atabegům v Aleppu, tehdejším nejvýznamnějším městě v Sýrii. Jeho mistr, Núr ad-Dín, byl zapřisáhlým nepřítelem křižáckého Jeruzalémského království, jenž se několikrát utkal s mocnými Franky. Júsuf zahájil svou válečnou kariéru vojenského velitele právě pod Núr ad-Dínem, který jej poslal do Egypta.

Egypt byl v té době pro Aleppo jak soupeřem, tak také obchodním spojencem. Jednalo se totiž o zemi nesmírně mocnou a bohatou, v níž ovšem sídlil šíitský Fátimovský chalífát. Tedy opozice hlavního proudu sunnitské větve islámu.

Přesto se Júsufovi podařilo v řadách egyptské armády významně povýšit, a to především díky protekci ze strany jeho strýce Šírkúha, mocného emíra ve službách egyptského chalífy. Jeho už tak rychlý postup po žebříku hodností byl ještě navíc značně urychlen rozpadem již tak vratkého spojenectví mezi Jeruzalémem a chalífátem. Jeruzalemský král Amaury porušil v důsledku své hlouposti a chamtivosti smlouvu s Káhirou a vtrhl do Egypta, čímž byl Egypt víceméně donucen přiklonit se na stranu Núr ad-Dína a Aleppa.

Někteří historici se domnívají, že Amaury porušil smlouvu, neboť Núr ad-Dín údajně podplatil dvorní úředníky v Jeruzalémě. Jedná se však o nepotvrzené spekulace. Během války mezi Egyptem a Jeruzalémem zavraždil Júsufův strýc Šírkúh vezíra (politického a vojenského vůdce) a v roce 1169 ukořistil tento titul pro sebe. Krátce nato však Šírkúh zemřel. Egyptský chalífa pak jmenoval svým nástupcem právě Júsufa.

Núr ad-Dín naléhal na svého chráněnce, aby se chopil moci v Egyptě a chalífu popravil. Ten však, místo aby se řídil příkazy svého pána, raději upevnil svou moc na egyptské půdě a postupně nahradil většinu vysoce postavených úředníků svými muži. Říká se, že Júsuf mohl chalífu, který byl v té době ještě chlapec, snadno zabít. Avšak protože s ním soucítil, rozhodl se mladého vladaře ušetřit.

Z vojáka mocným sultánem

V roce 1171 chalífa zemřel přirozenou smrtí, a protože neměl žádného pokrevního dědice, umožnila chalífova smrt Saladinovi převzít plnou kontrolu nad Egyptem. Saladin se prohlásil sultánem. V následujících letech nový sultán rozšířil svou říši a ovládl Blízký východ. Místo toho, aby se Núr ad-Dínovi podřídil, jednal s ním jako s rovnocenným společníkem. A když jeho bývalý pán v roce 1174 zemřel, pomalu převzal kontrolu nad Sýrií, přičemž symbolicky přijal za nového vůdce Núr ad-Dínova nejstaršího syna.

Saladin velmi tvrdě pracoval na své pověsti „svatého bojovníka“ a vedl boje proti franským nájezdníkům. Přesto však byla většina jeho počinů namířena proti jeho muslimským souvěrcům, zatímco potyčky s křižáky byly zpočátku spíše malicherné nesrovnalosti. Saladin svou netečnost vůči křižákům údajně zdůvodňoval tím, že jsou příliš silní a muslimové příliš nejednotní. V roce 1179 pak sice zaútočil na křižácké království a opravdu dokázal jejich silná vojska porazit, avšak křižáci se téměř vzápětí vzpamatovali a v následující bitvě utrpěl sultán porážku.

Obě znepřátelené strany musely nakonec přistoupit na mírovou dohodu. Saladin následně pokračoval v upevňování své moci, která se postupně rozpínala až do dnešního Jemenu, Iráku a Libye. Až ve chvíli, kdy vzrostla vlna kritiky vůči Saladinově roli „svatého válečníka“ a mnozí jeho spojenci hrozili, že opustí dosavadní koalici, vytáhl v roce 1187 proti Jeruzalému. Tentokrát již v plné síle.

Sultán křižáky přelstil

Místo toho, aby bránili své hrady a pevnosti, pokusili se vůdci Jeruzalémského království porazit Saladinovu vojenskou ekipu v otevřené bitvě. Proti Saladinovi stanulo jedno z největších křižáckých vojsk všech dob. Sultán však křižáky u Galilejského moře přelstil. Enormní vojsko odřízl od zásob vody a nutil ho opakovaně útočit. Až nakonec, polomrtví žízní a naprosto vyčerpaní, složili křižáčtí vojáci zbraně. Nebylo jiné cesty, než se sultánovi vzdát.

Vítězný Saladin popravil královskou elitu a templáře, zatímco většina ostatních zajatců byla prodána do otroctví. Království bylo nyní zcela bezbranné. Porážka měla tak katastrofální následky, že papež Urban III. údajně zemřel následkem šoku. Saladinovi se během jeho tažení podařilo dobýt téměř všechna města i hrady v království. Dobytí samotného Jeruzaléma si nechal až nakonec.

Existuje spousta vyprávění o mírovém dobytí svatého města, avšak většinou se jedná opravdu jen o nepravdivé historky vychvalující sultánovu dobročinnost. Ze Saladinových dopisů, směřujících do Bagdádu k chalífovi, jasně vyplývá, že měl v úmyslu získat město násilím a prodat křesťanské obyvatelstvo do otroctví. Podle všeho se tak nestalo jen díky hrozbě obránců města, kteří vyhrožovali, že vypálí všechna svatá místa a mešity. Saladin tak nakonec křižákům dovolil, aby si svou svobodu vykoupili.

Odmítal zničit křesťanské památky

Ačkoli tedy možná nebyl tím galantním hrdinou z rytířských příběhů, jeho čest a poctivý charakter se rozhodně nezapřou. Saladin dodržel svůj slib křesťanskému obyvatelstvu Jeruzaléma a křižáky, včetně jejich rodin, ušetřil. Zejména velkorysý byl pak k východním křesťanům. Sultán rovněž odmítl zničit křesťanské kostely, některé z nich však nechal přestavět na mešity.

A třebaže byla většina jeho předností a ctností v průběhu následujících staletí přeceňována, je obdivuhodné, že své sliby a smlouvy s křižáky vždy dodržel. A to jak před dobytím Jeruzaléma, tak i později v rámci obrovských bojů proti třetí křížové výpravě.

Tato skutečnost, spolu s jeho dobrými vztahy s anglickým králem Richardem I. Lví srdce i dalšími, upevnily ve středověkých kronikách jeho renomé coby příkladného panovníka. A jsou také důvodem, proč se zrovna Saladinovo jméno objevuje v Božské komedii vedle velikánů, jako byl Platón či Aristoteles, či proč jej básník Walter Scott popisuje jako moudrého vojevůdce a gentlemana.

Jaké další slavné bitvy, kterých se Saladin účastnil, znáte?

Zdroj: LiveScience