Sovětské a posléze ruské vrtulníky byly a jsou alternativou západních strojů. Možná nebyly tak sofistikované, ale vyznačují se spolehlivostí a slušnou nosností.
Západní pomoc Ukrajině již zahrnuje i tu leteckou. Země sice nedostala žádné stíhací letouny, po kterých volá, ale posílila své vrtulníkové letectvo. Dorazit již měly první tři z 11 vrtulníků Mi-17V5, jež jí slíbily dodat Spojené státy. Jde o stroje, které koupily USA v počtu 21 kusů v military verzi od Ruska v letech 2011–2013. Byly určeny pro tehdejší afghánskou armádu pro operace proti bojovníkům Tálibánu. Pak ovšem USA dodaly Afgháncům své vrtulníky a Mi-17 si ponechaly v zemi pro své účely. Když se afghánská vláda zhroutila, američtí vojáci se zbylými letuschopnými vrtulníky Mi-17 z Afghánistánu odletěli. Nyní je USA poskytují Ukrajině.
Stroje měly být pouze a jen pro Afghánistán
Ruská Federální služba pro vojensko-technickou spolupráci (FSVTS) po oznámení úmyslu USA předat je na Ukrajinu proti tomu velmi hlasitě protestovala. Zdůrazňovala, že vojenské vrtulníky Mi-17 byly určeny pouze pro potřeby afghánské armády, a nemohou tak být předány nebo reexportovány třetí straně bez souhlasu Ruské federace. Podle FSVTS bylo rozhodnutí USA voluntaristické a v rozporu s mezinárodním právem.
Trvala na tom, že konečným uživatelem Milů Mi-17 měla být afghánská armáda, protože její piloti je uměli ovládat, a jen svévolným rozhodnutím USA se tak nakonec nestalo. Na názory Ruska však už dnes logicky nikdo nebere v tomto směru zřetel. Ačkoli nejde o nejmodernější sofistikované bojové stroje, Ukrajině se tyto helikoptéry jistě hodí. Jsou určeny hlavně k přepravě nákladu a osob, i když se dají i vyzbrojit. Ukrajinští piloti je velmi dobře znají, protože je sami mnoho let v trochu jiné verzi používají.
Navíc v zemi existuje i příslušná infrastruktura na opravy nebo úpravy těchto strojů, protože se jedná o stroje, které již ve výzbroji Ukrajiny de facto jsou. V 60. letech 20. století se v Sovětském svazu začal vyrábět a používat předobraz dnešní Mi-17, dopravní vrtulník Mi-8. Vznikl v Moskevském vrtulníkovém závodu M. L. Mila, což je ruská konstrukční kancelář založená v roce 1947 Michailem Leonťjevičem Milem.
Vrtulníky Mi-17 Ukrajinci dobře znají
V případě dvoumotorového Mi-8 (prototyp V-8 byl ještě jednomotorový) šlo o velmi zdařilou konstrukci, ale někteří uživatelé chtěli stroj, který by mohl operovat ve vyšších výškách, jež jsou pro vrtulníky problém. Proto do draku staré Mi-8 byly při velké modernizaci v polovině 70. let 20. století instalovány silnější motory a uskutečněny další úpravy (například po zkušenostech s výrobou a užíváním Mi-24), aby bylo možno nové požadavky splnit. Od roku 1977 se začaly vyrábět vrtulníky v modernizované verzi označované Mi-8MT.
Takto jsou označovány v sovětských a později ruských službách až do roku 1981, pak se označení sjednotilo s verzí na export, která je známá jako Mi-17 nebo nejnovější Mi-171. Vrtulník byl produkován ve dvou továrnách, v Kazani a v Ulan-Ude, a do roku 2007 bylo vyrobeno nejméně 12 000 exemplářů. Rozpoznat od sebe Mi-8 a modernizovanou verzi Mi-17 je vlastně velmi jednoduché. Druhý z nich má totiž vyrovnávací vrtulku na ocasním nosníku na levé straně z pohledu uvnitř sedícího pilota.
Mi-8 klasické podoby ji má na pravé straně. Jde o změnu konstrukce, která vznikla po zkušenostech s provozem bitevního vrtulníku Mi-24 a velmi výrazně zvýšila obratnost a řiditelnost vrtulníku Mi-17 oproti verzi Mi-8. I nový vrtulník Mi-17 se vyvážel do asi pěti desítek zemí světa a mimořádně se osvědčil ve vysokohorském a prašném prostředí. Konstruktéři u Mila důsledně dbali na to, aby vrtulník dokázal spolehlivě pracovat i v extrémních podmínkách.
Stroj je nesmírně univerzální
Za více než 50 let vývoje a výroby vzniklo mnoho podtypů vrtulníků řady Mi-8/Mi-17, některé s novou nákladovou rampou, jiné s překonstruovanou přídí, se zbraňovými moduly na bocích trupu, s jinými motory a s novým vnitřním vybavením, s přídavným venkovním i do draku vkomponovaným pancéřováním, s novými přístroji, s protiprachovými filtry, s úpravami proti raketám MANPADS atd. Některé varianty se navíc mohou samy mezi sebou v řadě drobností odlišovat a mívají také i odlišná určení. Klasickým je přeprava osob nebo nákladu.
Jiné jsou upraveny třeba pro transport raněných nebo jsou vyzbrojeny a nasazovány k palebné podpoře. Existuje ale i varianta, která slouží pro elektronický boj nebo jako velitelské stanoviště a mnoho dalších. Mimochodem, právě Mi-8 byl v Československu například prvním vrtulníkem letecké záchranné služby a zasahoval ve Vysokých Tatrách. Stroje ve verzi Mi-17V5 původně nakoupené USA pro Afghánistán mají většinou sklopnou jednodílnou zadní rampu, ale existují i fotografie s klasickými dvoudílnými dveřmi na zádi.
Mohou ze zbraňových pylonů na bocích trupu odpalovat například protizemní rakety řízené i neřízené. Verze Mi-17V5 se od starších modelů liší především instalací „delfíního“ nosu a výkonnějších pohonných jednotek. Vrtulník je vybaven dvojicí nových turbohřídelových motorů Klimov VK-2500 PS-3, každý o výkonu 1 765 kW (2 400 koní), některé prameny jim však přiznávají jen 2 × 1 618 kW (2 × 2 200 koní).
Ale i tak jde o velmi výkonné motory, které umožňují pilotům operovat až v nadmořské výšce 6 000 metrů, což bylo životně důležité pro operace v horském prostředí Afghánistánu. Stroj má na délku 18,465 m a je 4,75 m (údajně ve speciální verzi s pozorovacím modulem nad rotorem 5,65 m) vysoký.
Vystoupá až do šesti kilometrů
Průměr rotoru činí 21,25 m. Prázdná hmotnost je 7,489 tuny, maximální vzletová 13 tun, s podvěšeným nákladem pak lze vrtulník krátkodobě přetížit i na 13,5 tuny (záleží ale i na teplotě okolního vzduchu a nadmořské výšce). Posádku stroje tvoří dva piloti a jeden palubní inženýr. Ve vojenské přepravní verzi je uvnitř místo pro dalších 24 osob, nebo 12 lůžek pro raněné. Existují ale i limuzínové verze s menším počtem pohodlných sedaček.
Dvojice motorů Klimov VK-2500PS-03 stroji dodává maximální možnou rychlost 280 kilometrů v hodině. Vrtulník ale většinou létá cestovní rychlostí, která je stanovena na 260 kilometrů v hodině. Dolet je udáván na hodnotě 800 kilometrů, ale je možné stroj vybavit i pomocnými nádržemi. Velmi slušný je pak výškový dostup, jenž činí zmiňovaných 6 kilometrů. Stroj dokáže stoupat rychlostí až 8 metrů za sekundu.
Některé vrtulníky mohou být i ozbrojené nebo mít přídavnou ochranu, což byl příklad i českých vrtulníků, které byly nasazeny například právě v Afghánistánu. Ozbrojené varianty mají na přídavných bočních konstrukcích šest závěsných bodů. Na zbraňových nosičích lze pak instalovat různou výzbroj o hmotnosti až 1 500 kilogramů. Může to být třeba automatický kanón ráže 23 milimetrů včetně zásoby střeliva, neřízené rakety, jakými jsou třeba S-8, případně protitankové střely Ataka a další.
Jak mohou být pro Ukrajince užitečné přepravní vrtulníky sovětské konstrukce?