Panzer II byl páteří nacistických tankových vojsk v prvních letech války. I přes svoji zastaralost dokázal Wehrmachtu přinášet vítězství.
Jakmile nacisté v čele s Hitlerem v roce 1933 převzali moc, všechny závazky Německa vycházející z versailleské smlouvy postupně končily v zapomnění. Jedním z prvních z nich byl zákaz vývoje a výroby tanků. Přesto ještě v roce 1934 nechtěli nacisté úplně odkrýt před světem karty a úspěšně lavírovali a balamutili. A tak místo Panzeru II začal vznikat „Zemědělský traktor 100“ s 20milimetrovým kanónem.
Přechodný typ i proti tankům
V lednu 1934 vydal Heereswaffenamt (výzbrojní úřad pozemního vojska) tajný požadavek na nový lehký tank, který měl mít hmotnost do 10 tun a 20milimetrovou protitankovou zbraň. Do soutěže se přihlásily firmy zvučných jmen Krupp, MAN, Henschel a Daimler-Benz. Krupp si usnadnil práci a představil zvětšenou verzi Panzeru I. Toto řešení však nebylo přijato. Naopak spojená konstrukce Daimler-Benz a MAN uspěla.
Je poněkud zvláštní, že v době, kdy se rozbíhala výroba prvního německého lehkého tanku Panzer I a tehdejší podplukovník Heinz Guderian, náčelník štábu při inspektorátu transportních jednotek, prosadil už v roce 1931 koncepci, podle které měly německou Panzerwaffe tvořit především dva páteřní typy tanků (později známé jako Panzer III a Panzer IV), se německý zbrojní úřad rozhodl objednat ještě jeden lehký tank, jenž chtěl zavést do výzbroje nově vzniklého wehrmachtu.
Jenže velitelům německých tankových vojsk bylo jasné, že vývoj nových páteřních tanků nějakou chvíli potrvá, a Panzer I s pouhou kulometnou výzbrojí je opravdu pouze školním tankem. Vznikl proto tlak z jejich strany na vývoj a výrobu nového „školního“ tanku, tentokrát již s kanónovou výzbrojí, aby bylo možno nacvičovat i boj s obrněnou technikou protivníka. Také firmy, které nebyly zainteresovány do výroby Panzerů I, nechtěly čekat dva, tři roky na dokončení vývoje nových páteřových tanků.
Chtěly vyrábět a argumentovaly například tím, že když nebudou mít práci, budou muset připravené kapacity zase rozpustit, specialisty propustit atd. Všichni společně se shodli, že to chce tank, který bude jednodušší a levnější než „cílové“ Panzer III a IV, ale přitom bude modernější, robustnější a silnější než stávající Panzer I. Jejich požadavkem bylo, že vývoj musí být rychlý, aby nový typ byl co nejdříve k dispozici a hlavně disponoval kanónovou výzbrojí klidně i velmi malé ráže. A tak německá armáda objednala v roce 1934 další lehký tank – Panzer II.
Náročný vývoj podvozku
Armádní zadání o novém stroji hovořilo jako o verstärkter Kleintraktor 6, tedy „posílený“ Kleintraktor 6. Jasně tak navazovalo na Panzer I, který byl tehdy armádou označován jménem Kleintraktor. Číslo 6 v názvu udávalo předpokládanou hmotnost nového tanku v tunách. V rámci utajení dostalo vozidlo také své krycí označení La.S. 100 (La.S. = Landwirtschaftliche Schlepper = zemědělský traktor, 100 = předpokládaný výkon motoru v koňských silách).
Podvozek nového tanku měla navrhnout firma Krupp, pancéřovou kabinu a bojovou věž pak firma Daimler-Benz. Výzbroj tanku měl tvořit rychlopalný kanón ráže 20 mm a jeden kulomet ráže 7,92 mm. Ale v květnu 1934 Waffenamt do soutěže na nový tank přizval další dvě firmy, MAN a Henschel. První prototypy dodaly ke zkouškám Krupp a MAN v únoru a na jaře 1935, každý po dvou testovacích strojích. Nešlo o kompletní tanky, ale pouze o podvozky s pohonnou jednotkou, převodovkou a dalšími agregáty.
V testech si lépe vedly prototypy firmy MAN. Po dokončení jízdních zkoušek byl druhý prototyp MAN osazen pancéřovou kabinou a věží od firmy Daimler-Benz. Kompletní tank obstál a byl potvrzen pro výrobu. V říjnu 1935 začala v továrně MAN výroba prvních deseti kusů ověřovací série Ausf a1. Stroj prokázal, že má potenciál k dalšímu vývoji. Měl dobrou průchodivost terénem, dobré manévrovací schopnosti a tříčlenná posádka byla pro vedení boje ideální. Podvozek byl však poměrně poruchový, náročný na údržbu a motor hlučný a s vysokou spotřebou.
Proto v letech 1936 a 1937 následovaly další ověřovací série a/1, a/2, a/3 a nakonec i b a c, celkem 110 strojů. Ty se od sebe lišily jen v detailech. Verze b měla například jiný motor a chlazení. Teprve verze c se stala základem pro velkosériovou výrobu. Místo šesti malých kol, v podobném uspořádání jako měl britský Carden Loyd, měla pouze pět velkých kol. To sice zhoršilo jízdní vlastnosti v terénu, ale zvýšilo spolehlivost. Kompletace trupů a věží probíhala v továrně Daimler-Benz a finální montáž celých tanků v dílnách firmy MAN.
Rychlík s kvalitním pancířem a zbraní
V červnu 1937 se konečně rozběhla sériová výroba verze A, která byla prakticky totožná s ověřovací sérií c. Stroj měřil 4,81 metru, široký byl 2,22 metru a byl 1,99 metru vysoký. Hmotnost dosahovala už 8,9 tuny. Pancéřování už nebylo z velmi kvalitního materiálu jako u prototypů, u kterých se síla válcovaného homogenního pancíře z niklové oceli pohybovala od 13 milimetrů na čele stroje po 5 milimetrů na méně ohrožených oblastech.
Nyní při stejné odolnosti pancíř dosahoval tloušťky 14,5 mm místo 13 mm, maska zbraně již měla 16 mm a strop z 8 mm přešel na 10 mm. Němečtí inženýři se poučili z občanské války ve Španělsku, kde uvolněné nýty po zásahu stroje zabíjely členy posádky a trup a věž stroje byly svařované. Benzínový vzduchem chlazený šestiválec Maybach HL 62 TR s výkonem 140 koní hnal Sd.Kfz. 121 Panzer II rychlostí až 40 kilometrů v hodině. Zásoba paliva stačila na 190 kilometrů po silnici nebo 125 kilometrů v terénu.
Výzbroj tanku tvořil automatický kanón 2 cm Kw.K.30 L/55 (110 cm) s kadencí 280 ran v minutě. Zbraň byla odvozena z protiletadlového kanónu Flak 30, byla však upravena pro montáž do stísněného interiéru lehkého tanku. Byly zavedeny nové zásobníky s pouhými 10 náboji, protože původní dvojnásobné se do nového tanku prostě nevešly. Zásoba munice pro kanón čítala 180 střel, tedy celkem 18 zásobníků. Ty byly uloženy ve schránkách podél všech stěn kabiny. Dostřel kanónu byl až 4 400 metrů, ale efektivní dostřel byl jen 1 000 metrů.
Tank měl zpočátku pouze protitankový Panzergranate 39 (PzGr 39) s projektilem o hmotnosti 148 gramů, který opouštěl ústí hlavně rychlostí 780 m/s, a na vzdálenost 100 metrů probíjel skloněný homogenní pancíř o síle 20 mm. Druhým typem munice byl protipěchotní granát SprGr 39 (SprGr = Sprenggranate). Později přibyl ještě třetí typ s označením PzGr 40, což byla „podkaliberní“ protitanková střela s wolframovým jádrem.
Projektil vážil pouhých 100 gramů a dosahoval úsťové rychlosti 1 050 m/s. Na vzdálenost 100 metrů probíjel skloněný pancíř silný až 40 mm, na půl kilometru pak probil 20 mm pancíře. Zásoba munice v tanku byla u dalších verzí zvýšena na 320 granátů. S kanónem byl koaxiálně spřažen kulomet MG 34 7,62 milimetrů nejdříve s 1 425 náboji, později byla zásoba střeliva zvýšena na 2 100 nábojů.
Posádka už do sebe nekopala
Posádku Panzeru II tvořili tři muži – řidič, nabíječ/radista a velitel/střelec. Na rozdíl od starších strojů a tanků jiných států byla „dvojka“ vybavena interkomem. Velitel tak nemusel do řidiče kopat, když chtěl změnit směr. Všechny tanky byly vybaveny rádiem FuG5. To byla během Blitzkriegu obrovská výhoda. Tanky mohly koordinovat svůj postup nejen mezi sebou, ale v případě nouze povolat na pomoc Luftwaffe.
Panzer II měl být přechodný typ před nástupem středních tanků Panzer III a IV. Jenže s jejich vývojem a výrobou byly problémy. Wehrmacht potřeboval tanky, a tak výroba jela dál, i když stroj pomalu zastarával. Verze A, B a C se od sebe prakticky odlišovaly jen v drobných detailech. Verze D a E pak měly nový podvozek se čtyřmi koly odpružený torzními tyčemi. Rychlost stoupla na 55 km/h. Typ F pak měl posílený čelní pancíř na 30 milimetrů.
V době mnichovské krize měla Panzerwaffe kolem tisícovky Panzerů II všech verzí. Je třeba říci, že československé tanky byly lepší ve všech směrech. To, co činilo německou válečnou mašinerii nadřazenou, byl koncept Blitzkriegu. Výroba „dvojek“ běžela naplno až do roku 1942 a dala mezi 1 800 a 2 000 stroji. Výroba podvozku však běžela až do roku 1944 a stala se základem pro několik zajímavých bojových strojů.
První nasazení v květinových válkách
První nasazení Panzeru II došlo během tzv. květinových válek, tedy při anšlusu Rakouska, okupaci Sudet a zbytku Čech a Moravy. Při nich si samozřejmě osádky tanků nezabojovaly. V tažení proti Polsku a Francii naopak byly jejich stroje nejpočetněji zastoupeným tankem Wehrmachtu. V obou taženích měli Němci štěstí, že tanky spojenců útočily po jednom a nebyly organizovány do větších celků.
Podobně probíhalo i tažení na Balkáně na jaře roku 1941, které bylo nejrychlejší a nejdrtivější tažení nacistického Wehrmachtu. Při operaci Barbarossa však narazila kosa na kámen. Na sovětská obrněná monstra a na obrovské plochy staré „dvojky“ s dojezdem 200 kilometrů nestačily. Opět však svoji roli hrála nevýkonnost německého průmyslu. Němci byli jednoduše vděční za každý tank.
Poslední Panzer II byly z první linie do protipartyzánských operací staženy až v roce 1943 po bitvě u Kursku. Slavným se stala „dvojka“ především díky svému nasazení v Africe v řadách Rommelova Afrikakorpsu. Rychlé tanky jako by byly pro poušť stvořeny. Limitoval je však opět malý dojezd. Ve chvíli, kdy Spojenci v Africe nasadili tanky M3 Lee a M4 Sherman, „dvojky“ už byly na bojišti proti nim bez šancí.
Jak se dostat do Anglie
Vedle standardních verzí vzniklo i několik zajímavých konverzí. Roku 1940 se chystala operace Lvoun, tedy invaze do Velké Británie. Proto vznikl Panzerkampfwagen II mit Schwimmkörper. Jednalo se o tank Pz.II se speciální pontonovou nástavbou a s propojením spojky s lodním šroubem. Takto bylo upraveno několik strojů, které byly po odvolání invaze opět přestavěny na normální tanky.
Asi sto padesát Panzerů II bylo přestavěno na verzi Flamm, která byla vyzbrojená plamenometem. Tento stroj byl jak mezi posádkami, tak samozřejmě nepřáteli obzvláště nenáviděn. Verze Flamm byla ve většině nasazena na Východní frontě. Jednalo se ve své podstatě o sebevražedný bojový prostředek. Pancíř „dvojky“ nebyl nijak posílen a k jeho vyřazení stačily standardní protipancéřové zbraně. Smrt posádky v tanku plném paliva byla jistá.
Poslední a nejdéle vyráběnou verzí byla L, tedy Luchs (Rys). Němci po celou válku trpěli nedostatkem průzkumných prostředků. Luchs byl důkladnou rekonstrukcí původní „dvojky“. Stroj dostal silnější pancíř, nové uspořádání kol, tři vysílačky, čtyřčlennou posádku a nový motor Maybach HL 66P se 180 koňmi. Maximální rychlost stoupla na 60 km/h a dojezdem 300 km. Celkem bylo mezi léty 1942 a 1944 vyrobeno 100 kusů „rysa“.
Bizon, lasice a vosa
Povedený podvozek se stal základem pro mnoho zbraní, které byly často účinnější než původní stroj. První z nich ale nebyla právě povedená konverze. Sturmpanzer II Bison nesl 150mm houfnici Sig33. V roce 1941 bylo postaveno 12 strojů, které byly nasazeny v Africe. Stroj byl extrémně přetížen a byl nesmírně poruchový. Většina strojů padla do rukou spojenců nepoškozena. V roce 1948 stroje z kořistních skladů exhumovala egyptská armáda a nasadila je bez většího úspěchu proti nově vzniklému Izraeli.
Po invazi do Sovětského svazu měl Wehrmacht mnoho lehkých neúčinných tanků a nedostatek stíhačů tanků. Kombinací Panzeru II a děla Pak 40 ráže 7,5 cm nebo kořistních sovětských děl 76 mm M1936 vznikl Marder II (kuna). Na tanku vznikla vysoká jednoduchá otevřená nástavba. V boji v něm ale byli vojáci vystaveni střepinám granátů a k jejich vyřazení stačil střelec s puškou. Přesto vzniklo 863 strojů.
Velmi podobnou koncepcí byla i samohybná houfnice Wespe (vosa). Tentokrát však byl podvozek Panzeru II vybaven 105mm leFH 18/2180 s dostřelem 10,5 kilometru. Vzhledem k tomu, že stroj mohl vést nepřímou palbu a nehrozil mu přímý střet s nepřítelem, byl mezi mužstvem oblíbenější. Wespe se dostala nejen do výzbroje Wehrmachtu, ale i SS a Luftwaffe. Výroba probíhající v letech 1943 a 1944 dala 676 strojů. Panzer II tak sloužil i v době, kdy již definitivně zastaral.
Co měla udělat německá tanková škola, aby ve válce skutečně uspěla?
Zdroj: Bryan Perrett, German Light Panzers 1932-42, Oxford, 1998.
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 18564
Události
|
PŘEČTENÍ: 21615
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 18620
