Americký orel: Legendární stíhací letoun F-15 zdobí nebe již půl století. V posledním vzdušném souboji se utkal se sovětskými MiG-25

Stíhací letoun F-15 Eagle je v současné době jediným těžkým stíhacím letounem vyráběným v západním světě. Konstrukce revolučního letounu, jenž změnil pravidla vzdušného boje, započala již v 60. letech minulého století. První stroj pak vzlétl v roce 1972. Jedná se o nejstarší dosud vyráběný stíhací letoun na světě, který prokázal své schopnosti během nejznámějších konfliktů posledních dekád. F-15 Eagle se stal se symbolem amerického letectva i vzorem svých modernějších nástupců.  

Stroj pro dobytí vzdušné převahy

Již jen málo pamětníků si je schopno vybavit, že letoun F-15 vznikl v rámci programu F-X, který byl slavnostně vyhlášen 7. ledna 1965 tehdejším americkým ministrem obrany Robertem McNamarou. Měl přinést náhradu za tehdy masově vyráběný stroj F-4 Phantom II. A stejně trvalo téměř celý rok, než USAF definovalo specifické požadavky na nový stíhací stroj a vybojovalo svou při s Kongresem USA, jenž chtěl opět víceúčelový těžký stroj s možností bitevních útoků proti pozemním cílům.

Přitom nabyté zkušenosti z Vietnamu jasně poukazovaly na to, že USAF nutně potřebuje obratnou a výkonnou lehkou stíhačku pro dobytí vzdušné převahy, což dosavadní F-4 prostě nedokázal. Teprve 8. prosince 1965 velení USAF rozeslalo třinácti společnostem své podmínky a výzvu k předložení návrhu. Odpovědělo osm firem, ze kterých byly vybrány Boeing a North American k další etapě vytvoření koncepční studie. Vzniklo tak až 500 různých návrhů podoby nového stíhacího stroje.

Ale ani jeden z nich velení USAF neoslovil. V říjnu 1966 všechny tyto návrhy, vesměs v podobě těžkého dvoumotorového stroje s měnitelnou geometrií křídel a s pevnou hlavňovou výzbrojí s hmotností kolem 60 000 liber (27,2 tuny), generálové smetli ze stolu s tím, že chtějí lehký stíhací letoun, nikoli bitevní typu F-4 či F-111. To naráželo na laický odpor členů kongresu, kteří naopak letoun s možností útoku proti pozemním cílům prosazovali, a celý program tak trochu „usínal”.

Při konstrukci byla použita nová teorie

V červnu 1967 SSSR předvedl nový stíhací letoun Mig-25. Ten vyvolal svými výkony ve velení USAF doslova zemětřesení. A dokázal i umlčet dosud velmi aktivní část členů kongresu, kteří prosazovali svoji vizi nového letounu jako univerzálního stíhacího bombardéru s tím, že jinak na projekt neuvolní peníze. Dne 11. srpna 1967 proto USAF rozeslalo druhou výzvu s jasným zadáním –⁠ má vzniknout relativně lehký a obratný jednoduchý stíhací letoun s pevnou hlavňovou výzbrojí, schopný vybojovat vzdušnou nadvládu proti jakémukoli jinému stíhači.

Navíc byla ve specifikacích použita tehdy i nová teorie majora Johna R. Boyda, zkušebního pilota, nazývaná teorie energie manévru. Díky této teorii a speciálnímu EM grafu bylo možno spočítat pro jakýkoli letoun, jak dobře bude manévrovat a ve které části letové obálky budou jeho výkony nejlepší. Tato teorie je uznávaná dnes v celém světě a řídí se jí všichni konstruktéři moderních bojových letadel. V případě nového projektu F-X to nakonec donutilo konstruktéry snížit předpokládanou hmotnost nového stroje o celou třetinu.

Dne 1. prosince1967 dostaly firmy Mc Donnell Douglas a General Dynamics zakázku na součinnost s USAF při upřesnění požadavků na nový stroj. Společnost Mc Donnell Douglas měla výhodu, protože i v době „přestávky” v programu pokračovala ve vývojových pracích na vlastní triko, takže měla proti General Dynamics trochu náskok. V červnu 1968 došlo na konečné hodnocení finálních návrhů. Vznikly tři skupiny „hodnotitelů” s různými názory.

Plánované náklady výrazně překročeny

První opět chtěla předělat nový stroj na univerzální stíhací bombardér s příslušným vybavením i za cenu snížení výkonů a obratnosti. Druhá skupina preferovala budoucí podobu F-15. Ale vznikla i třetí skupina hodnotitelů, která i stávající podobu F-X hodnotila jako příliš těžkou a požadovala spíše stroj kategorie MiG-21. Do budoucna z těchto „disidentů” vznikla ta část vedení USAF spolu se členy kongresu, jež si vydupala jiné slavné letadlo, F-16 Fighting Falcon.

Dne 23. prosince 1969 získala zakázku na nový stíhací letoun F-X, budoucí F-15, firma Mc Donnell Douglas. Její divize Aircraft Company (známá jako McAir) měla připravit výrobu celkem 749 draků svého modelu 199-B s motory z programu ATEGG. První série F-15 i se zkouškami měla stát 937 milionů dolarů (téměř 45 miliard tehdejších korun), limit tolerovaného překročení nákladů byl 145 % této ceny. Motory však byly vybrány až 27. března 1970, šlo o typ F100-PW-100 firmy Pratt and Whitney, přičemž vývoj motorů měl být ukončen završením letových zkoušek až v roce 1973.

První Eagle F-15A-1-MC s číslem 71-0280 poprvé vzlétl 26. června 1972, ale jen v útrobách transportního letounu C-5A Galaxy, ve kterém byl dopraven na základnu Edwards AFB. Tam skutečně vzlétl poprvé vlastní silou 27. července 1972. Zkoušky proběhly v letech 1972 a 1973 naprosto hladce.

F-15 Eagle ve službě

Letouny F-15 byly zařazeny do výzbroje amerického letectva v roce 1975. První bojovou perutí, která dosáhla bojové pohotovosti vyzbrojená F-15, byla v lednu 1976 1. stíhací peruť v Langley AFB ve Virgínii, i když zkoušky probíhaly v USAF již od roku 1974. Jejich hlavním cílem bylo od počátku především zajištění vzdušné převahy nad bojištěm i okolím. Přestože F-15 prokázaly své špičkové schopnosti na bojišti nesčetněkrát, nikdo nepočítal s tím, že se jejich služba protáhne až do 21. století.

Hlavním důvodem prodloužení služby letounu byly škrty v rozpočtu a provozní neúspěch stíhacího letounu F-22 Raptor. Ten byl v důsledku zejména nepřiměřených nároků na údržbu a vysokou cenu stažen z výrobních linek pouhé 4 roky po zařazení do služby. Tím se prodloužila doba výroby letounů F-15 na více než půl století, přičemž nejnovější varianta F-15EX je, co se výkonu týče, řadou analytiků považována za nejschopnější západní letoun současnosti. F-15 proslul především díky svým manévrovacím schopnostem, rychlosti a palebné síle.

Přičemž mnohým utkvěl v paměti v souvislosti s válkou v Zálivu. Ačkoli se F-15 účastnil celé řady bojů jak na Blízkém východě, tak i ve východní Evropě, a to v rukou nejen USA, ale také Izraele nebo Saudské Arábie, podle amerických zdrojů nebyl F-15 dodnes sestřelen žádným nepřátelským letounem. Během let se sice občas objevily zprávy o úspěšném sestřelení F-15 nepřátelským letounem, ovšem všechny byly vyvráceny.

Potvrzeny byly pouze ztráty způsobené raketovými systémy země-vzduch. Poněkud méně známé jsou však události z ledna roku 1991, kdy byl stíhací letoun Eagle, během svého zatím posledního střetu s nepřátelskými letouny, poražen v souboji dva na dva s letouny sovětské výroby. 

Sovětské stíhací letouny třetí generace

F-15 čelil většinou mnohem lehčím letounům, které byly navíc technologicky o jednu až dvě generace pozadu. Konkrétně se jednalo například o stíhačky MiG-21, MiG-23 a Su-22 –⁠ sovětské letouny provozované vzdušnými silami Sýrie a Iráku. S letouny čtvrté generace, tedy generace samotného Eaglu, se americký stíhač střetl pouze v bojích proti Srbsku a Iráku, kdy stanul proti letounům MiG-29.

Přestože srbské zdroje uváděly několik vítězství letounů MiG-29, nebyla tato vítězství nikdy uznána. Dotyčné MiG-29 byly podstatně lehčí a levnější než Eagle a jednalo se o exportní verze, jež nebyly vybaveny moderními senzory, přilbovými zaměřovači nebo standardními střelami R-73. Po konci studené války proběhla řada analýz a testů, které odhalily, že plně vybavené sovětské MiG-29 by mohly F-15 skutečně vážně ohrozit.  

Největší výzvu pro americký letoun však představovala těžká stíhačka třetí generace MiG-25 Foxbat. Vzhledem k tomu, že Sovětský svaz během studené války nikdy neexportoval své špičkové bojové letouny Su-27 a MiG-31 čtvrté generace, se MiG-25 sice řadil konstrukcí ke třetí generaci, přesto však dokázal, že je více než schopný vyzvat americký Eagle k boji.  

Za panování Jelcina v Rusku došlo k jediné cvičné konfrontaci starších F-15C s novými Su-30MKI při společném „přátelském” cvičení v Indii. F-15 tehdy tahaly viditelně za kratší konec, a tak došlo k další modernizaci tohoto stroje, i když v té době se v USAF spíše počítalo s masovějším zaváděním Raptorů (ale cena 200 milionů dolarů za kus, tedy téměř 4,7 mld korun).

Manévrovací schopnosti vs. rychlost

Během války v Perském zálivu v roce 1991 způsobila jediná stíhací jednotka iráckého letectva na letounech MiG-25 americké armádě více potíží než celá zbývající flotila 500 bojových letounů dohromady. Již během prvního vzdušného střetu sestřelil irácký MiG-25PD Foxbat z 96. letky iráckého letectva stíhačku F-18 amerického námořnictva.

MiG tehdy použil střelu dlouhého doletu R-40 s mohutnou 100kg bojovou hlavicí, která měla oproti střelám letounu F-18 výhodu delšího doletu. Ještě téhož dne se pak dva irácké MiG-25 střetly s americkými stíhačkami F-15. Střely R-40 svého cíle sice tentokrát nedosáhly, ale odvetná salva letounů F-15 přišla taktéž vniveč. Oba irácké letouny se palbě amerických letounů úspěšně vyhnuly.  

Zajímavé je, že letoun F-15 byl vyvinut speciálně s ohledem na boj proti letounům MiG-25, jeho vývoj byl tak do značné míry ovlivněn konstrukcí sovětského letounu. Foxbat byl mnohem těžší, vyžadoval delší vzletové a přistávací dráhy a více paliva. Zato však mohl nést mnohem těžší výzbroj, létat výše a dosahovat vyšších rychlostí. Naproti tomu americký Eagle se při všech rychlostech těšil lepší manévrovatelnosti a v závislosti na variantě disponoval obecně pokročilejší avionikou.   

Americký orel byl údajně sestřelen

K poslednímu střetu F-15 s MiG-25, a vůbec F-15 s těžkými letouny obecně, došlo 30. ledna. Tedy poté, co byla většina irácké flotily evakuována do Íránu a několik zbývajících letišť bylo přednostně využito letouny Foxbat. MiG-25 měly prolomit obranu tvořenou letouny F-15, která omezovala irácké letecké aktivity. Dva letouny MiG-25 přepadly dva letouny F-15, jejichž polohu údajně zjistila irácká rozvědka po zachycení americké komunikace. 

MiG-25 byly nasazeny každý z jiné letecké základny, což jim umožnilo provést překvapivý útok z opačných stran. Jejich palba zasáhla a vážně poškodila jeden letoun F-15. Americké zdroje tvrdily (a dodnes si za tímto tvrzením stojí), že se stíhačka po poškození vrátila na základnu. Zatímco dle oficiálních iráckých zdrojů byl sestřel potvrzen poté, co irácké jednotky údajně lokalizovaly zničený letoun Eagle na zemi.

I když konstantní popírání iráckého tvrzení značně přispělo k udržení mýtu o F-15 jako o stíhačce, která nebyla během vzdušného boje nikdy sestřelena, souboj z 30. ledna 1991 jasně ukázal, že ani tato legendární stíhačka není ve skutečnosti neporazitelná. I když tehdejší údajná porážka F-15 představovala pro letecký svět významný milník a poukazovala na některé již dříve vyzdvihované nedostatky letounů F-15, americké letectvo na tento letoun i nadále velice spoléhá.

Zejména tedy na jeho modernizované verze. Očekává se, že do plánovaného ukončení výroby (nejspíš ještě v tomto roce) bude dodáno ještě více než 100 letounů. Ačkoli v rámci programu Next Generation Air Dominance Fighter již momentálně probíhá vývoj nástupce F-15, který slibuje delší životaschopnost a menší náklady nežli jistě technicky schopný, ale ekonomicky příliš nákladný F-22 Raptor.  

Jak si podle vás stojí americký F-15 ve srovnání se zahraniční konkurencí?

Zdroj: MilitaryWatchMagazine