Legendární letoun má rozsáhlé bojové zkušenosti z mnoha konfliktů. Nyní se výrobce zaměřil na standardizaci jednotlivých komponentů pro stále širokou paletu zákazníků.
Je poměrně málo známé, ale typické pro naši dobu, že dnes velmi populární, vysoce výkonný a bojově účinný stíhací a bombardovací letoun F-16 vznikal velice složitě. Zrodil se jako nechtěné dítě a proti vůli převážné většiny velících generálů a lobbistů v USAF, kde přitom dodnes prokazuje tak ceněné služby. V podstatě vznikl na dlouhodobý nátlak Pentagonu, některých politiků z Kongresu a vlád USA, kritizujících neustálé zdražování nových letadel USAF.
F-16 jako nechtěné, ale geniální dítě
Jeho dlouhá cesta na výsluní začala už v polovině 60. let. První program s cílem získat letoun s charakteristikami budoucího F-16 totiž vznikl roku 1965 pod kódovým označením ADF. Avšak už v roce 1969 byl generály USAF přes trpké zkušenosti z Vietnamu odmítnut. Vrátil se po těžkých zákulisních bojích (panovaly obavy, že nový „lehký“ stíhač negativně ovlivní osud tehdy vyvíjené F-15 jako hlavního stíhacího letounu USAF pro konec 20. století) v roce 1971 jako program LWF.
Lobbisté proti tomuto programu bojovali tvrdě. Aby nakonec vůbec „prošel“, měl být výsledkem programu jen zkušební demonstrátor k posouzení koncepce. Z několika nabízených projektů od různých amerických leteckých továren (známý je například projekt Lockheed CL-1200, vycházející ze Starfighteru, atd.) byly nakonec v roce 1972 vybrány dva letouny – Model 401 od General Dynamics a Model P-600 Northropu. První se stavěl pod označením YF-16, druhý YF-17.
První prototyp YF-16 vzlétl podle oficiálního zápisu 2. února 1974. Neoficiálně se však dostal do vzduchu již 20. ledna 1974 při nechtěném rozkmitání letounu během zkoušek. Problémů se mnoho neobjevilo a oba zkoušené typy programu LWF v mnohém překonávaly specifikace z roku 1971. Špičky USAF však stále proti programu LWF brojily. Pentagon ho nakonec přejmenoval na ACF (Air Combat Fighter), aby odlišil jeho úlohu od vyvíjených F-14 a F-15.
Licenční výroba v mnoha zemích
Zásadní zlom v historii F-16 přišel v okamžiku, kdy se ozvali evropští spojenci z NATO, kteří hledali náhradu za dosluhující F-104G. Projekt F-16 se jim líbil. Když byl 13. ledna 1975 i Pentagonem vyhlášen za vítěze programu ACF, byl projekt konečně vzat na milost i v USAF. Prvních osm předsériových strojů bylo objednáno v červenci 1975. Dva z nich byly prototypy dvousedadlové verze F-16B. Poté USAF objednalo dalších 783 strojů, ale jako stíhací bombardéry, nikoli jako lehké stíhače dle původních specifikací.
Znamenalo to řadu úprav, například i mírné prodloužení trupu, atd. Zároveň se rozbíhala licenční produkce i v Evropě pro státy NATO ve stejné roli. První americký sériový jednomístný stroj F-16A vzlétl v srpnu 1978, první licenční evropský v prosinci 1978. Zavádění nových F-16 do výzbroje prvních jednotek začalo jak v USA, tak v Evropě, konkrétně v Belgii, v lednu 1979. Prakticky od počátku běžel zároveň program MSIP (mnohonárodní program postupné modernizace), takže nový letoun F-16 byl neustále vyvíjen a vylepšován.
Od roku 1981 byly vyráběny pokročilejší verze F-16C a D (dvoumístná), které jsou i nadále dodnes modernizovány (změny konstrukce, avioniky a systémů, včetně nového radaru APG-68). Výroba nových a repase starších verzí na současný standard těchto velmi rozšířených bojových strojů pokračuje od roku 1993 pod novou hlavičkou výrobce jako Lockheed Martin F-16 Fighting Falcon, protože tehdy zbrojařský gigant Lockheed Martin svého významného konkurenta, tedy firmu General Dynamics, prostě koupil.
Mezi lety 2017 a 2019 došlo k přesunu hlavní výrobní linky z Fort Worth v Texasu do továrny v Greenville v Jižní Karolíně. Důvodem byla nutnost vyčlenit v hlavním výrobním podniku další místo pro výrobu nejnovějších letounů F-35. F-16 se vyráběla v licenci také v Nizozemsku, Belgii, Turecku a Jižní Koreji. Pokud by s letounem Lockheed uspěl ve velkém indickém tendru, chce výrobní linku F-16 pro tuto příležitost (výrazně modernizovaných a konstrukčně upravených – proto nový název F-21) vybudovat také v Indii.
F-16 po celém světě
Uživatelů F-16 je dodnes velké množství. Z dosud vyrobených více jak 4 500 kusů (výroba dále pokračuje) se uplatňuje nejméně cca 2 700 kusů jak v USA, tak v Belgii, Holandsku, Norsku, Dánsku, Řecku, Portugalsku, Turecku, Bahrajnu, Egyptě, Izraeli, Pákistánu, Polsku, Jordánsku, Indonésii, atd. Z českého hlediska je asi nejzajímavější, že v roce 2018 podepsala smlouvu na nákup 14 kusů amerických strojů F-16C/D Block 70 slovenská vláda.
Trochu zmatku při této akvizici způsobilo slovenské ministerstvo obrany, protože nedočkavě koncem listopadu 2018 podepsalo důležité doprovodné technické dohody k nákupu nových F-16. Premiér Pellegrini se tím cítil „obejit“, a proto tyto dohody následně ústy své mluvčí označil za neplatné. K oficiálnímu „vládnímu“ podpisu na kupní smlouvě tak došlo až 12. prosince na Úřadě vlády SR v Bratislavě.
Trochu příznačné pro následné covidové období bylo, že na jaře 2020 musel nový ministr obrany Slovenské republiky vyjednávat s americkou stranou o odložení a rozložení splátek za dodané nové stíhačky na delší období, neboť Slovensku za neplacení hrozilo pozastavení veškerých dalších akvizičních procesů. Z blízkých sousedů také Polsko přistoupilo k nákupu strojů F-16, které odebralo v počtu 48 letounů verze Block 52+ (16 dvoumístných F-16D a 32 jednomístných F-16C) v roce 2006.
Výroba F-16 ve standardizované verzi
Protože je o letouny F-16 stále zájem, americké letectvo uzavřelo s výrobcem F-16 dohodu IDIQ (indefinite-delivery and indefinite-quantity), která stanoví, že letouny poslední výrobní verze F-16V Block 70/72 v předem jasně stanovené a neměnné výbavě může odebírat v libovolně dlouhém časovém období a počtu kusů, a to až do rámcové hodnoty 62 miliard dolarů (téměř 1,5 bilionu korun). Při současných cenách tak může odebrat tisíc dalších viperů – ovšem jen pro zahraniční zákazníky. USAF pro sebe odebírá F-35 a své F-16 pouze modernizuje.
Myšlenka na vytvoření jedné standardizované verze a stanovení rámcové smlouvy vzešla ze System Program Office amerického letectva. Americká vláda díky tomu může skrze program Foreign Military Sales svým spojencům rychle dodávat letouny F-16V, které budou mít tutéž avioniku, systém pro správu misí, radar, motor a další bojové i podpůrné systémy.
Důvod tohoto dosud nezvyklého postupu při jednáních se zahraničními zákazníky osvětlil J. R. McDonald, viceprezident pro obchod společnosti Lockheed, svým prohlášením, ve kterém konstatoval, že „…tradiční proces stanovení cen a přizpůsobování F-16 zahraničním zákazníkům je těžkopádný. Samotné jednání a přebírání strojů stojí zbytečně mnoho času a peněz. V praxi jsou tato jednání velmi dlouhá, s čímž samozřejmě také souvisí jednání o ceně.
Vzhledem k tomu, že tyto rozhovory se vedly dosud s každým zákazníkem zvlášť, celý proces přípravy výroby a dodání se značně protahoval. Rámcová smlouva dle Systém Program Office USAF je cesta, jak udělat například cenotvorbu nové F-16V naprosto transparentní. Všichni budou vědět, co a za jakou cenu dostanou.“ Stále tím není vyloučeno ve finální dohodě dojednat dílčí individuální změny ve vybavení a ceně, ale na zbytek letounu se použije standardizovaná smlouva pro dodání strojů v rámci dohody IDIQ.
Rozsáhlé zkušenosti z konfliktů
Americké letouny, neoficiálně pojmenované piloty jako VIPER (Zmije), se účastnily snad každého většího konfliktu od 80. let minulého století – invaze do Panamy v roce 1989, operace Pouštní bouře v roce 1991, Pouštní liška (1998), bombardování Jugoslávie (1999), války v Afghánistánu i v Iráku. Během operace Pouštní bouře (Desert Storm) byly použity při útocích na letiště, vojenské továrny, postavení raket SCUD a na množství jiných cílů.
První však poslal do boje své nové F-16 Izrael, šlo o známé bombardování rozestavěného atomového reaktoru v Iráku, operace Babylon 7. června 1981. F-16ka v rukou pákistánského pilota Bokhariho též například sestřelila v roce 1988 známého ruského politika a bývalého viceprezidenta Ruckého, který jako pilot v Su-25 útočil na postavení afghánských mudžáhidů.
Posledním zveřejněným úspěchem pákistánských letounů byl v únoru 2017 souboj s indickým stíhacím Suchojem Su-30MKI, kterého piloti F-16BM minimálně těžce poškodili. Další pákistánští letci s letouny F-16AM sestřelili modernizovaný indický letoun MiG-21 Bison.
V průběhu let vznikala na bázi základního stroje F-16 celá řada oficiálních vývojových typů či odvozených letounů, ale také zajímavých prototypů. Snad nejradikálnější přestavbou byla verze F-16XL, která neúspěšně soutěžila s letounem F-15E v rámci programu USAF Enhanced Tactical Fighter na letoun pro hloubkové údery. Hlavním rysem F-16XL bylo zcela nové zvětšené křídlo podobající se dvojité deltě, jež končilo na zádi trupu v místě odstraněných výškových kormidel.
V průběhu let se letoun totálně změnil
F-16 je víceúčelový, kompaktní a vysoce obratný letoun, určený jak k leteckým soubojům, tak k útokům na pozemní cíle. Ve vzdušných soubojích převyšuje F-16 svou obratností a bojovým akčním radiem dodnes většinu letounů potencionálního protivníka. Jeho vybavení umožňuje útoky na cíle bez ohledu na denní či noční dobu nebo počasí.
Konstruktéři F-16 sice při jeho tvorbě vycházeli z nejnovějších poznatků aerodynamiky i letecké technologie a materiálů, zároveň se však důsledně drželi filosofie použít co nejjednodušší a nejlevnější konstrukční řešení všude tam, kde neomezovalo požadované výkony stroje. Tento jejich přístup se plně osvědčil jak v boji, tak v běžném provozu tohoto letounu. Nejmodernější verzí letounu, který se oficiálně stále jmenuje „Fighting Falcon“ („Bojovný sokol“), je F-16V „Viper“ („Zmije“) výrobní varianty Block 70/72.
Jakkoli jsou si letouny první a prozatím poslední verze z vnějšku velmi podobné (rozdíl pro laika na první pohled dělají jen konformní přídavné nádrže), u nejnovější varianty jde uvnitř o úplně jiný stroj, než byl ten, který se při pojezdových zkouškách neplánovaně poprvé odlepil od země. Prázdná hmotnost prototypu YF-16 byla v roce 1974 něco málo přes 6 tun, dnes je hmotnost moderní verze E/F téměř 10 tun.
O necelé 4 tuny se také zvýšila nosnost užitečného zatížení, především zbraní. Výkon motoru se posunul ze 106kN až na hranici 145kN. Zásadní a průběžnou modernizací prochází avionika a radar, jenž má dnes ve všech zásadních módech téměř dvojnásobný výkon proti základnímu modelu z verze A.
Letoun snese přetížení 9 G
Z koncepčního hlediska se stále jedná o středoplošník s nosnou plochou o šípovitosti 40°, jednoduchou svislou ocasní plochou a středoplošně uspořádanými vodorovnými ocasními plochami, stranově vzájemně zaměnitelnými. Sklopné náběžné hrany křídla a vztlakové klapky po celém rozpětí odtokové hrany křídla umožňují ve spojení s počítačovým systémem řízení měnit zakřivení profilu křídla podle zvoleného režimu letu.
Protažený aerodynamický přechod náběžné hrany křídla od trupu až pod kabinu generuje při vysokých úhlech náběhu víření, které výrazně zlepšuje ovladatelnost letounu. Řízení též usnadňuje automatické propojení křidélek a směrovky a omezovač rychlosti vybočení. Pilot ovládající letoun za využití systému HOTAS se nemusí obávat ztráty kontroly nad strojem při příliš razantních či extrémních manévrech, neboť tento systém jeho zásahy do řízení v tomto směru automaticky koriguje.
Navíc F-16 snese například přetížení až 9 G při plných palivových nádržích a při některých konfiguracích podvěšených zbraní, což u jiných jeho i soudobých konkurentů stále ještě není možné. Avionika letounu byla průběžně modernizována od samého počátku, má vysoce přesný inerciální navigační systém zdvojený systémem GPS, výkonný palubní počítač předávající průběžně veškeré potřebné a požadované informace pilotovi, vysílačky UHF i VHF s datalinkem a automatizovaný systém přistávání.
Pilot má rovněž k dispozici radarový výstražný systém (RWS) a elektronické rušení průzkumných i zbraňových systémů nepřítele. Ovládání letadla je metodou „fly-by-wire” (elektroimpulzní řízení), hlavní řídící páka je umístěna netradičně na pravém bočním panelu. Řízení není poprvé na světě u vojenských strojů mechanicky zálohováno. Výzbroj je různá, základem je rotační 20mm kanon a dvě střely Sidewinder.
Základní data, nejčastější typ F-16C – jednomístná
Délka: 15,09 m
Výška: 4,8 m
Rozpětí: 9,45 m
Nosná plocha: 27,87 m²
Hmotnost prázdného: 8 630 kg
Hmotnost vzletová: 12 000 kg
Hmotnost maximální: 19 180 kg
Pohonná jednotka: 1x turbodmychadlový motor s přídavným spalováním od GE nebo PW
- GE F110-GE-129 – 76,3 kN / 131,6 kN s forsáží (Block 50)
- PW F100-PW-229 – 79,1 kN / 129,4 kN s forsáží (Block 52)
Maximální rychlost: 2 414 km/h (Mach 2)
Taktický dolet: 1 370 km
Přeletový dolet: 3 886 km s přídavnými nádržemi
Dostup: 18 000 m
Stoupavost: 254 m/s
Plošné zatížení křídel: 430 kg/m²
Poměr tahu k hmotnosti: 1 095
Maximální povolené násobky při plné vzletové hmotnosti G: -3/+9 g
Nejpoužívanější výzbroj
Kanon: 1x 20 mm M61A1 Vulcan (511 nábojů)
Řízené střely vzduch / vzduch:
- IRIS-T
- Python-4
- AIM-7 Sparrow
- AIM-9 Sidewinder
Jakým způsobem by šlo F-16 zařadit do českého letectva?
Zdroj: Military, autorský komentář Ivo Pujmana
Události
|
PŘEČTENÍ: 11967
Události
|
PŘEČTENÍ: 14695
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 12880
