Nejtěžší dělo první světové války skončilo neslavně. Nebyla to Tlustá Berta, ale její dohodová sokyně

Dělostřelectvo se během Velké války stalo nejdůležitější součástí armád a byla mu z obou stran věnována velká pozornost. S tím, jak válka pokračovala, zvyšovala a zlepšovala se i obrana proti dělostřelecké palbě. Odpověď tehdejších vojenských odborníků byla jasná: větší ráže! Tak vznikla houfnice s neuvěřitelnou ráží 520 milimetrů. A překvapivě se jejím rodištěm stala Francie.

Facka císařskému Německu

V roce 1916 byla již dávno Velká válka v patové situaci a francouzský generální štáb trápila převaha německých těžkých kusů, které nejenže dostřelily daleko za frontu a měly velkou ničivou sílu, ale měly i dopad na morálku mužstva a národa. Proto bylo rozhodnuto uštědřit Němcům políček a vyvinout houfnici s co největší průraznou silou.

V únoru 1916 byla jeho vývojem a výrobou pověřena firma Schneider. Dělo bylo označeno jako Obusier de 520 modèle 1916, přičemž číslovka 520 označovala ráži. Mělo se jednat o největší dosud postavený kanón. Nová zbraň měla být schopná zničit veškeré opevnění nepřítele, a vrátit tak zemi galského kohouta hrdost.  

iZdroj fotografie: Opérateur Z / Creative Commons / CC BY

Vzhledem k obrovské konstrukci byl vývoj velmi složitý. V jiných případech by stačila modifikace a převrtání na větší ráži. Zde muselo být vše unikátně vyvíjeno a testováno. Jen zákluz měl mít jeden metr a bylo nutné hlaveň obestavět čtyřmi hydraulickými brzdnými válci a dvěma hydraulickými vratníky. To vše byla novinka a konstruktéři museli tento oříšek rozlousknout.

Monstrum na železnici

Nezbývalo nic jiného než ohromné dělo posadit na koleje. A že se z celého projektu skutečně stal bumbrlíček. Obusier de 520 modèle 1916 měřil 30,38 metru, jen hlaveň pak 11,9 metru. Samotné dělo vážilo 263 tun. Bylo jasné, že jeho přeprava je možná pouze přes železnici. I to však byl problém.

Nakonec byla houfnice posazena na čtyři čtyřnápravové vozy. Náměr byl od +40° do +80°. Odměr se musel provádět pohybem celé soupravy. To byla obrovská nevýhoda. Mířenou palbu na více cílů tedy šlo provádět pouze ze speciálně vybudované vlakové točny nebo ze zatáčky kolejí. Souprava měla vlastní generátor a kompresor pro výrobu stlačeného vzduchu.  

iZdroj fotografie: Public Domain

Před každým nabitím musela být hlaveň stažena do vodorovné polohy. Granát vážil buď 1 370 kilogramů a obsahoval 300 kilogramů trhaviny, nebo 1 640 kilogramů s 197 kilogramy trhaviny. Ten byl do závěru dopraven pomocí elektrického vozíku. Závěr byl opatřen šroubovým závěrem a plastickým těsněním. Otevřít ho šlo manuálně nebo automaticky pomocí stlačeného vzduchu. Odpálení bylo elektrické.

Ve špatných rukách

Celkem byla vyrobena dvě děla a jedna náhradní hlaveň. Vývoj a výroba se nesmírně táhly, a tak první dělo bylo připraveno k testům až v polovině roku 1918. Během nich se potvrdila obrovská ničivá síla systému s dostřelem 17,45 kilometru a kadencí jedné rány za šest minut. Dne 27. července 1918 však došlo ke katastrofě. Jeden náboj při odpalu na cvičišti u obce Quiberon vybuchl a houfnici zničil.

Vyšetřování neodhalilo žádnou chybu a vše prý byla jen nešťastná náhoda. Testy druhé houfnice byly obnoveny. Než však mohla být nasazena, Velká válka skončila. Jediný Obusier de 520 modèle 1916 byl uložen do skladu, kde se na něj více než 20 let prášilo. Teprve roku 1940 si na něj francouzská armáda vzpomněla a přesunula ho do továrny Schneider k celkové rekonstrukci. Pro Francii však bylo pozdě.

iZdroj fotografie: Opérateur Z / Creative Commons / CC BY

V továrně ji ukořistili v červenci 1940 němečtí vojáci. Třetí říše měla pro megalomanská děla slabost, a tak houfnici jako 52 cm Haubitze (E) 871(f) zařadila do řad dělostřelectva a stala se součástí Eisenbahn-Artillerie-Batterie 686. S tou byla houfnice od 21. listopadu 1941 nasazena při obléhání Leningradu. Historie se však opakovala a 5. ledna 1942 v hlavni děla vybuchl náboj. Trosky největšího děla 1. světové války našli v roce 1943 vojáci Rudé armády během operace Jiskra. 

Zdroj: Vladimír Kupka, Děla a pevnosti 1867–1918, Praha, 2015.