10 000 obětí jedním výbuchem. Bitvy ve tmě, chladu a vlhku. Vojáci v první světové válce mezi sebou bojovali dokonce i pod zemí

První světová válka je prvním konfliktem v lidských dějinách, který se odehrával na souši, na moři i ve vzduchu. Přesto však existuje jeden opomenutý rozměr války, i když boje v něm nebyly o nic méně krutější. Možná dokonce ještě v něčem strašlivější. Jde o válku pod zemí. Ta se praktikovala na západní frontě, pak na frontě italské, protože zde fungovaly dlouhodobě velmi statické pozice.

Tunely jako zbraň proti zákopům

První světová válka na několik let uvízla ve velikém patu, kde se obě strany konfliktu zakopaly do masivních linií zákopů a pokoušely se vzájemnými útoky tyto linie překonat. To se v drtivé většině případů nedařilo, a tak útoky následovaly protiútoky a na obou stranách umíraly tisíce vojáků. Proto vznikly pokusy, jak tento pat prolomit. Jedním z nich bylo hloubení tunelů.

iZdroj fotografie: Uživatel Wernervc / Creative Commons / CC BY-SA

Jednalo se vlastně o oživení taktiky, která se užívala již od starověku a byla populární v době mohutných hradů a opevněných měst. Známá je třeba z druhého obléhání Vídně. Spočívala v tom, že se pod opevněnou pozicí vykopal tunel. Třeba pod věžemi hradeb se rozdělával oheň pomocí dřeva, oleje a dalších hořlavin, vlivem čehož se věže sesunuly. S příchodem střelného prachu se začaly využívat i exploze. Ale existovala i obrana, spočívající v kopání protitunelů a vyhození chodeb protivníka do povětří, nebo se konaly boje muže proti muži.

Přesně tuto taktiku oživili i stratégové v první světová válce. Hloubily se tunely pod nepřátelské linie zákopů. Do nich se pak nanosilo obrovské množství výbušnin, často se jednalo o desítky tun. Pak se taková obří mina odpálila a její exploze linii zákopů i s vojáky zničila. Na toto místo se vedl útok. Samozřejmě i v tomto případě se vedly obranné boje. V liniích tak seděli vojáci s naslouchadly a zjišťovali, zda nepřítel nekope a kde.

Pod zákopy se dávaly miny

Pokud ano, začali kopat svůj tunel s cílem nastražit miny a odpálit chodby horníků svého nepřítele. Horníků záměrně, protože chodby často kopali bývalí horníci, kteří věděli, jak je zabezpečit a předejít závalům a zatopení, což byl velký problém. Tato praxe byla běžná na západní frontě. Na italské, kde proti sobě vojáci stáli v Alpách, se kopaly mnohé tunely jako skrýše a pozice. A protitunely, které je měly odpálit.

Třeba na západní frontě v červnu 1916 měli Britové odpálit 101 náloží, němečtí tuneláři celých 126. To znamenalo, že během měsíce explodovala jedna taková nálož každé tři hodiny. Vykopat tunel a naplnit ho trhavinou běžně trvalo i několik měsíců, což svědčí o intenzitě kopání. Největší zaznamenaný útok touto taktikou se odehrál 7. června 1917 v Messines. Společné odpálení 19 britských náloží bylo slyšet až v Londýně a zabilo kolem 10 tisíc německých vojáků.

iZdroj fotografie: Public domain

Ani v moderních konfliktech se však od tunelové aktivity neupustilo, i když má jinou podobu. Sítě tunelů jsou známé z konfliktu ve Vietnamu, kde je používal Vietkong jako úkryt před Američany. Ti zase měli vojáky, takzvané tunelové krysy, kteří v těchto komplexech bojovali. Tunely pod městy kopal i Islámský stát, díky čemuž se dokázal velmi úporně bránit. Systémy pod zemí jsou používány třeba Palestinci v pásmu Gazy.

Zdroj: TechInsider