Vyplenění Říma Vizigóty: Po brutálním běsnění žoldnéřských barbarů se dle legend Věčné město koupalo v prachu a krvi

Druhé plenění Říma, událost, jež se zapsala do historie coby jeden z nejkrvavějších a zároveň nejmytizovanějších příběhů, se datuje ke dni 24. srpna roku 410. Onoho prostého dne, tehdy ještě za vlády západořímského císaře Honoria, se vizigótští žoldnéři nadobro oprostili od své vrtkavé věrnosti k Římanům a pod vedením rozhořčeného krále Alaricha I. se rozhodli ukončit generace přetrvávající aroganci a nadřazenost svých římských pánů.

Plenění trvalo tři dny

Soužití Vizigótů a Římanů bylo přinejmenším složité. Často utlačovaní Vizigóti během let balancovali na hraně věrnosti a zrady, nejisti si vlastní příslušností. Dlouhé období vrtkavé nejistoty však bylo rapidně ukončeno ve chvíli, kdy se vlády nad Vizigóty ujal zcela první vizigótský král – Alarich I. 

Alarich, poháněn hluboko zakořeněnou záští vůči římským pánům, vedl s Římskou říší dlouholetou válku. V roce 402 vpadl Alarich do Itálie. Jeho prudký útok byl však nakonec úspěšně odvrácen generálem Flavilem Stilichem v bitvě u Pollentie. Po další porážce, kterou Alarich utrpěl v bitvě u Verony, se Vizigóti stáhli z Itálie. 

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Jenže vzdát se za žádnou cenu nehodlali. V roce 408 byl Alarich se svou armádou zpět v Itálii – a tentokrát směřoval všechnu svou pozornost na Řím. Tři roky po sobě přitáhli Vizigóti, rozhořčeni barbarským počínáním Honoria, který rozkázal zmasakrovat jejich ženy a děti, až téměř k hradbám Říma. A právě při třetím pokusu o obléhání města, v noci na 24. srpna roku 410, se těžké brány Říma znenadání otevřely.  

Zda za otevřením bran stál podplacený úředník či otroci, kteří měli krutovlády svých pánů již po krk, není jisté. Tak či onak, podstatné je, že Vizigóti měli cestu do města volnou. A jakmile žoldnéři překročili hradby, započalo ono legendární, tři dny trvající drancování a plenění, jež zanechalo Věčné město v krvi a troskách. 

Plenění skončilo na Alarichův rozkaz, načež Vizigóti vytáhli na jih, plenili podél své pochodové linie a doufali, že přezimují v Africe. Poté, co Alarich zemřel, se vlády ujal Athaulf. Gótové opět vytáhli na sever do Galie, až se nakonec usadili v Akvitánii. 

Na římském trůnu seděl loutkový císař

Ve skutečnosti však druhé plenění Říma nebylo historicky vůbec tak brutální, jak ho vykresluje moderní knižní a filmová tvorba. Pokud se zaměříme čistě na historická fakta, zjistíme, že skutečnost končí ve chvíli, kdy Alarich a Vizigóti vstoupili do města. Alarich totiž svým mužům nakázal prolévat krev, jen pokud to bude opravdu nutné. Civilní obyvatelé, zejména pak ti ukrytí v bazilikách, měli být ušetřeni.  

Ono nemilosrdné a krvavé vyplenění Říma je tedy spíše jakousi apokalyptickou představou, zamotanou do spletence mýtů a literárních výmyslů. Často je například chybně uváděno, že Řím byl v době obléhání Vizigótů hlavním městem římského impéria. A Alarichovi je tudíž chybně připisováno dobytí v té době politicky nejvýznamnějšího římského města.  

Ač toto tvrzení není zcela nepravdivé – Řím opravdu za svými hradbami ukrýval mnoho důležitých úředních center – je třeba brát v potaz skutečnost, že v době vizigótského plenění již Řím jako takový dávno nebyl hlavním městem, chcete-li sídlem císaře. A to již více než sto let. Konstantin přenesl centrum vlády do Konstantinopole již v roce 330. A ještě předtím byla říše spravována z Mediolana, dnešního Milána. A v době samotného plenění pak z Ravenny. Na trůnu v Římě seděl pouze loutkový císař Attala.

Další věcí, jež stojí za zmínku, je fakt, že Vizigóti, kteří město vyplenili, nebyli žádnými nevzdělanými barbarskými lidmi z jeskyní, oblečení do zvířecích kůží a ohánějící se masivními sekerami, jak jsou velice často vykreslováni. Ve skutečnosti se do říše dostali společně se svými rodinami jako uprchlíci před Huny. Do roku 400 byli dokonce sami ariánskými křesťany a byli dobře informováni o životě v civilizaci i o přednostech, které přináší. 

Tehdejší císař Theodosius dokonce podepsal s Vizigóty smlouvu a nechal je usadit se v Thrákii. Načež se z vnitrostátních nepřátel stal bohatý zdroj žoldnéřské vojenské síly pro jeho říši. Samo sebou nešlo o zrovna stabilní vojenskou sílu, jak se ostatně zanedlouho potvrdilo.