Při zahájení operace Barbarosa Němci použili zbraně, které pocházely většinou ze 30. let, stejně jako jejich sovětští soupeři. Mnohé z nich vydržely až do konce války nebo dokonce sloužily i po ní.
Když nacistický wehrmacht zaútočil 22. června 1941 na Sovětský svaz, byl vyzbrojený směsicí německých zbraní a kořistní výzbroje z dříve obsazených zemí. Základ jeho výzbroje tvořila produkce německých zbrojovek. Sovětský svaz proti této výzbroji postavil vojáky vyzbrojené vlastními domácími zbraněmi. Podívejme se na nejčastější výzbroj stejné kategorie obou stran a zjistěme, v čem se liší nebo shoduje.
Karabiner 98k a Mosin-Nagat
Německá Karabiner 98k byla vývojem pušek rodiny Mauser. Do výzbroje byla přijata v roce 1935 a šlo o hlavní a nejpočetnější německou pěchotní zbraň celé druhé světové války. Měla ráži 7,92 milimetrů, pětiranný zásobník, hmotnost 3,9 kilogramu a délku 1110. Používána byla ještě v mnoha konfliktech po 2. světová válce.
Sovětský voják byl nejčastěji vyzbrojen puškou Mosin-Nagat. Ta vznikla již před první světovou válkou. Byla o 100 gramů těžší a 13 centimetrů delší než německá braň. I ona měla zásobník na pět nábojů ráže 7,62 milimetrů. Obě opakovací pušky si byly výkonově velmi podobné. I ta sovětská se používala ještě dlouho po válce.
MG 34 a DP-27
Německý kulomet MG 34 byl první univerzální kulomet na světě a byl považovaný za světovou špičku, dokud ho nenahradil ještě lepší MG 42. Jako lehký kulomet sloužil se zásobníkem na 50 ran, jako těžký na trojnožce s pásem na 250 nábojů. Ty měly ráži 7,92 milimetru. Kadence kulometu byla 900 ran za minutu.
Sovětský DP-27 měl charakteristický talířový zásobník na 47 nábojů ráže 7,62 milimetrů. Mezi vojáky byl kulomet poměrně oblíbený, i když trpěl řadou nedostatků, například častým zasekáváním. Měl mnohem nižší rychlost střelby, jen 550 ran za minutu. Kulomet byl využívám v mnoha konfliktech ještě dlouho po válce.
Pak 36 a M1937
Protitankové dělo Pak 36 bylo hlavní protitankovou zbraní německé armády v roce 1941. Mělo ráži jen 37 milimetrů, která byla neúčinná proti novým ruských tankům T-34 a KV. Již před útokem na Sovětský svaz ji Němci začali nahrazovat účinnějšími zbraněmi. Například v Číně bylo ale úspěšné proti slabým japonským tankům.
Ruským ekvivalentem bylo dělo M1937 ráže 45 milimetrů. To si na začátku dokázalo na krátkou vzdálenost poradit s ranými modely německých tanků Panzer III a Panzer IV, protože tyto tanky měly slabší pancíř a dělo o něco větší průbojnost než jeho německý ekvivalent. I Rudá armáda ho ale rychle nahradila výkonnějšímu zbraněmi.
Panzer III a BT-7
V době operace Barbarosa byl střední tank Panzer III hlavním obrněncem tankových divizí nacistů. Podle typu byl vyzbrojený 37 milimetrovým nebo 50 milimetrovým dělem. Proti starším typům ruských tanků si vedl dobře, i díky skvěly vycvičeným posádkám, ovšem na tanky T-34 a KV-1 jeho slabé dělo nestačilo. Byl brzy nahrazen jinými stroji.
Na začátku války byl BT-7 zdaleka nejpočetnějším tankem Rudé armády, i když méně známým než později masově vyráběný a skvělý T-34. Byl to lehký tank, který se vyznačoval rychlostí a pohyblivostí. Měl ale slabý pancíř. Jeho 45 milimetrové dělo bylo schopné mnohé německé tanky zničit, ale špatná taktika a výcvik znamenaly, že tyto tanky na začátku války Němci ničili po stovkách.
Bf 109E a I-16
Messerschmitt Bf 109E byl v době útoku na Sovětský svaz nejpoužívanější německý stíhací letoun. Byl to moderní stroj vyzbrojený až třemi děly ráže 20 milimetrů a dvěma kulomety. Dokázal létat maximální rychlostí 570 kilometrů v hodině a vystoupat do výšky 11 kilometrů. Byl později nahrazen výkonnějšími typy.
Polikarpov I-16 byla sovětská stíhačka vyráběná od roku 1935. Byla velmi hbitá, ale na německé stíhače svojí maximální rychlostí 489 kilometrů v hodině nestačila. Byla vyzbrojena nejčastěji dvěma nebo čtyřmi kulomety. Mnoho těchto strojů Němci zničili na zemi, velmi brzy je nahradily modernější stíhačky, které se německým již vyrovnaly.