Náhrada za československé L-39 Albatros. Ruští stíhací piloti dnes cvičí na letounech Jak-130

Sovětský svaz a později i Rusko v minulosti využívaly československé cvičné letouny L-29 Delfín a L-39 Albatros tak jako mnoho zemí bývalého východního bloku. Ovšem na začátku 90. let padlo rozhodnutí, že bude třeba tato letadla nahradit. Rusko se nakonec rozhodlo pro vývoj vlastního stroje. Ten měl co nejvěrněji napodobovat vlastnosti, částečně i schopnosti sovětských a ruských typů stíhacích letounů čtvrté a chystané páté generace, přičemž elektronika a ovládací prvky v kabině měly být s bojovými letouny prakticky identické. Letadlo dostalo značení Jak-130.

Vývoj začal společně s Italy

Na začátku 90. let se sešlo několik návrhů konstrukčních kanceláří, například konkurence od MiGů byla zvána MiG-AT, ale nakonec zvítězil ten od konstrukční kanceláře Jak, tehdy nazývaný Jak-UTS. Celý program se zkomplikoval po rozpadu Sovětského svazu a kvůli špatné ekonomické situaci země. Jakovlev se snažil najít zahraničního partnera. Nakonec se mu podařil joint-venture s italskou společností Aermacchi a spojil své vývojové kapacity i s čínským výrobcem letadel Hongdu.

Spolupráce mezi Jakem a Aermacchi pokračovala až do roku 2000, kdy se partnerství rozpadlo. Italská společnost pak na základě Jak-130 dále vyvíjela plně westernizovaný vlastní, ale konstrukčně a aerodynamicky prakticky shodný letoun M-346 Master. Ten od roku 2011 sama dodává zákazníkům ve světě, třeba Izraeli, Polsku, Singapuru atd. Čínský partner s ničím nepřispěl, pouze pilně kopíroval a přebíral technologie vyvíjeného Jaku-130, registroval výsledky zkoušek a testů, takže nakonec se mu podařilo svůj derivát pod názvem L-15 zalétat již v září 2005.

iZdroj fotografie: Uživatel mjordan_6 / Creative Commons / CC BY-SA

První let tehdy ještě společného rusko-italského Jak-130, v podobě demonstračního prototypu označeného Jak-130D se slovenskými motory DV-2S o tahu 22,4 kN každý, se uskutečnil v roce 1996, podle některých pramenů již v roce 1995. Prvních 12 strojů si ruské letectvo objednalo v roce 2005, a to již s motory ukrajinského původu Ivčenko AI-222. Jejich vývoj však byl oficiálně dokončen až v roce 2008. Motory souběžně vyrábí v Rusku i domácí výrobce FGUP Saljut.

Ruské vojenské letectvo první sériový letoun pak dostalo v roce 2010. Následovaly další objednávky a letoun se tak stal dnešním hlavním výcvikovým strojem ruského letectva. Dokáže totiž poměrně věrně simulovat lety s letadly čtvrté a páté generace, i když je zatím jen podzvukový. Existovaly i plány na vývoj lehkého bitevníku na základě tohoto stroje, který se měl jmenovat Jak-131, ale z plánů nakonec sešlo.

V kabině sedí žák a instruktor za sebou

Jak 130 je dvoumotorový podzvukový proudový letoun. Agregáty Ivčenko-Progress AI-222-25 jsou schopny mu udělit rychlost až 1 060 kilometrů v hodině. Existují sice motory ve verzi AI-222-25F s komorou přídavného spalování a s možností vychylování výtokové trysky o 20 stupňů libovolným směrem od osy motoru, které jsou dimenzovány i pro nadzvukový let rychlostí zhruba 1,4 Mach, ale ty byly dosud dodávány především pro cvičný letoun Hongdu L-15 LIFT, jenž je dalším derivátem Jaku-130, tentokrát v čínském nadzvukovém provedení.

Původní Jak-130 je 11,49 metru dlouhý a má rozpětí křídel 9,84 metru (prototyp jen 9,72 m). Výška činí vzhledem k vysoké směrovce 4,76 metru. Má dvoučlennou posádku, kterou tvoří žák a jeho instruktor. Dokáže vystoupat do výšky 12,5 km (13 km s motory DV-2S) a jeho dolet je 2 100 kilometrů (s motory DV-2S až 2 550 km, se dvěma přídavnými nádržemi a 10% rezervou dokonce až 3 330 km). Piloti v něm mohou bez podvěšené výzbroje provádět manévry s přetížením +8g a -3g.

Mohou letět ustáleným vodorovným letem i při úhlu náběhu 35 stupňů (byla odzkoušena plná řiditelnost v ustáleném přímém letu i při úhlu náběhu 42 stupňů, což je vzhledem k extrémní hodnotě Reynoldsova čísla naprostý primát v této kategorii letadel na světě). K dispozici mají HUD displej a tři ploché obrazovky integrované do palubní desky každého pilotního prostoru, systémy zaměřování a ovládání střelby či shozu cvičných i ostrých pum jsou integrované se zaměřovacím systémem namontovaným na pilotní helmě.

Letoun lze použít i jako bojový

Ačkoli je Jak-130 primárně cvičný letoun, lze ho používat i k průzkumným nebo bojovým misím. Unese bojovou výzbroj o hmotnosti až 3 000 kilogramů, do kterých se počítají i přídavné nádrže či různé elektronické systémy. Vše lze umístit na 9 závěsníků pod trupem a křídly. Obvyklou výzbrojí bývají systémy nesoucí neřízené protizemní střely, např. raketnice s raketami S-8.

Letadlo však může nést i protiletadlové tepelně naváděné rakety krátkého dosahu R-73 nebo různé druhy pum. Rusku se povedlo letounem oslovit i zákazníky v zahraničí. Především u letectev, které využívají ruské stíhací stroje. Ve výzbroji je tak má třeba Bělorusko, Alžírsko, Vietnam nebo Myanmar. Zde měla být letadla nasazena i do bojových operacích v občanské válce, jež zde probíhá. Jak-130 má za sebou i několik nehod.

iZdroj fotografie: Uživatel Rulexip / Creative Commons / CC BY-SA

V roce 2014 havaroval ruský stroj v Astrachaňské oblasti a zahynul v něm podplukovník Sergej Seregin. V roce 2017 se srazila dvě letadla v Bangladéši. V roce 2021 havaroval běloruský stroj a oba piloti zahynuli. Jak-130 je však vydařený cvičně bojový letoun, s příjemnými letovými vlastnostmi a výkony, spolehlivý a stále s perspektivou.

Vzhledem k tomu, že se ve světě nabízí prakticky ve třech téměř identických verzích, byť s různým vybavením a motory (AI-222-25, DV-2S, F-124), lze se nadít jeho ještě většího rozšíření, ať už pod primárním označením Jak-130 nebo čínským L-15, v neposlední řadě i jako Aermacchi M-346. Rozhodně je na světových trzích velkou konkurencí i současného nového českého cvičného stroje L-39NG, i když jde zdánlivě o jinou kategorii cvičných proudových letadel.