Ruská armáda stojí na hliněných nohách. Navenek působí silně, ale realita se ukázala horší, než se předpokládalo

Ještě v únoru 2022 byla ruská armáda označována za druhou nejsilnější na světě a mnozí se jí obávali. Když zaútočila na Ukrajinu, většina odborníků předpovídala její rychlé vítězství. Po pár týdnech musela většina uznat svůj špatný odhad. Nejenže lidé podcenili sílu a odhodlanost Ukrajinců, ale především přecenili schopnosti Rusů. Ti sami sebe prezentovali jako nezastavitelnou sílu, před kterou se musí všichni třást. Mají však několik velmi zásadních slabin.

Ukazovaly se jen elitní síly

Jedním z nedostatků ruské armády se ukázala být připravenost. V jiných konfliktech si v minulosti vedli ruští vojáci dobře. Problémem bylo, že zde Rusko nasazovalo dokola jen několik svých elitních jednotek. Hlavně speciální síly má kvalitní, ale s výcvikem běžných vojenských jednotek to bylo špatné. A to i těch, jež tvořili profesionální vojáci na smlouvu. Techniku sice ovládat uměli, horší to však bylo s taktikou nebo se samostatností, na kterou je v moderních ozbrojených silách kladen velký důraz.

iZdroj fotografie: Unsplash

V ruské armádě dle všech informací, jež pronikají ven, stále přetrvává problém se šikanou a mazáctvím. To souvisí s kvalitou velitelského sboru. Ten prostě příliš na potřeby běžných vojáků nedbá. Mnozí vojáci v zajetí například tvrdili, že se jejich velitelé snažili být co nejdále od fronty a nechávali je napospas nepříteli. Nebo třeba nedbali na různé stížnosti, jako byl nedostatek vybavení, zásob a další.

S tím souvisí i logistika. Sovětská a později i ruská armáda byla velmi závislá na železnici, ale její využití je omezené. Ukázalo se, že nedisponuje dostatečným logistickým zázemím počínaje lidmi a konče automobily přepravujícími zásoby a palivo, jež by dokázaly jednotky v poli zásobovat. Vše navíc bylo evidentně špatně organizované. Papírově má ruská armáda hromady zásob, jenže skutečnost je jiná. Jedním z velkých nešvarů je tajné odprodávání materiálu, kterým si vojáci od důstojníků až po vojíny dlouhodobě snaží přivydělávat.

Vojáci mají lživé informace od propagandy

Dalším problémem, se kterým se musí armáda potýkat, je prolhanost režimu. Ruská vláda a média neříkají lidem a vojákům pravdu. Ti tedy nastupují do nějaké akce s velmi pomýlenými představami, přičemž při střetu s realitou jsou vystaveni obrovskému šoku, jelikož obdržené informace nejsou pravdivé. To se posléze projevuje na velmi špatné morálce. Ve spojení s faktem, že nemají ve válce na Ukrajině pro co bojovat, je to doslova smrtící kombinace, která má velký vliv na bojovou efektivitu.

S nepravdou souvisí i informace o kvalitě zbraní. Ruský režim se opakovaně chlubil svou dokonalou výzbrojí, od raket až po elektroniku. Moderní systémy opravdu dokážou mnohé, jenže ne všechno to, co o nich bylo řečeno. Navíc je jich omezené množství. Například ruské tanky, ale i ukrajinské, trpí kritickou chybou explodující munice po zásahu věže tanku. Příkladem přeceňování zbraní mohou být i sebevědomá tvrzení, že systém S-400 si dokáže poradit se střelami moderních západních raketometů.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

To se ukázalo jako lež, když rakety z HIMARS začaly drtit ruské sklady a velitelství. Systém preferování a předávání nepravdivých informací se obrátil i proti samotnému vrchnímu velení ruské armády, tedy i proti politickému vedení země. Tragikomické jsou případy, kdy po velitelské linii v ruské armádě dochází na „věrchušku”, informace o úspěšné obraně, či dokonce o drtivých protiútocích proti ukrajinským útočícím vojskům v konkrétním místě obranné linie.

Vzápětí se objeví v televizi několik záběrů ze stejného místa, kde ukrajinští vojáci oslavují. Představují kameramanům opuštěné posty ruské armády ještě s kouřícím kotlem uvařeného boršče, ukořistěné a nepoškozené ruské tanky a BVP, odhozené pěchotní zbraně i opuštěná ruská děla s truhlíky plnými granátů. To velmi silně evokuje vzpomínky na dění v červnu 1941, kdy Hitler po prvních úspěších vesele prohlašoval o Rusku, že je to jen kolos na hliněných nohách.

Vypadá to, jako kdyby dnes již všichni nabyli přesvědčení, že tentokrát to Rusko skutečně nezvládne. Ale je důležité se ptát, zda není přání otcem myšlenky? V tomto směru by možná bylo lepší zůstat opatrnými prognostiky. Z minulosti se sice žít nedá, avšak poučení z ní stále platí.