Státy podle dlouhodobých zkušeností musí udržovat ozbrojené síly, které by je dokázaly v případě ohrožení bránit. Zanedbání se jim může smrtelně vymstít.
Česká armáda za posledních 30 let prošla mnoha změnami. Především se zprofesionalizovala a značně zmenšila. To by nebyl takový problém, profesionální armáda dobře vycvičených vojáků spolu se spojenci může být významnou silou. Ovšem politici Česka dlouhodobě nedávali 2 procenta HDP z rozpočtu na obranu, jak doporučuje NATO – a je to znát. I když se množství peněz určených na obranu nominálně v rozpočtu zvyšuje, náprava je běh na dlouhou trať s mnoha překážkami. Toto jsou patrně největší slabiny české armády.
Protivzdušná obrana
Obrana vzdušného prostoru ČR je ve světle zkušeností z války na Ukrajině prakticky nulová. Nyní ji zajišťují jen sice v Česku mírně modernizované, ale jinak zoufale zastaralé systémy ruského původu KUB z roku 1967, které se přestaly v SSSR vyrábět už v roce 1985! Z nich řadu česká vláda navíc předisponovala na Ukrajinu – bez náhrady. Ty, co zde zbyly, jsou doplněny několika švédskými systémy krátkého dosahu RBS 70.
V souvislosti s válkou na Ukrajině a ruskými útoky řízenými střelami, drony, balistickými raketami, ale i letadly se ukazuje, že tato PVO obrana je ale pro přežití bránícího se státu klíčová. ČR má sice objednány 4 baterie moderního izraelského systému SPYDER. Ty ale v roce 2025, až budou konečně ve výzbroji, nedokážou ani zdaleka pokrýt celé území státu.
Navíc SPYDER je sice účinný proti řízeným střelám, letadlům, vrtulníkům a za jistých okolností i dronům, ale nedokáže si poradit s balistickými raketami jako Iskander a další. ČR se proto nyní snaží zapojit do iniciativy společné evropské protiraketové obrany. Ve světle výsledků bojů na Ukrajině se ukazuje zcela zásadní věcí absence mobilních PVO jednotek krátkého dosahu v české armádě, které by mohly poskytovat protivzdušnou obranu jednotkám přímo na bojišti.
Kromě několika zastaralých systémů ruského původu Igla, které byly zřejmě stejně předisponovány na Ukrajinu, nemá Česká republika prakticky NIC! Stejně tak má velké NIC na řešení obrany proti dronům, kde by česká armáda musela navíc řešit i to, zda jde o obranu cenově dostupnou, jež by si dokázala poradit s velkým počtem strojů. Tj. aby jeden výstřel ze systému protidronové obrany nakonec nestál českou armádu více než třeba polovina tanku.
Obrněné jednotky
Těžké obrněné jednotky jsou v AČR dodnes závislé na nemoderních strojích z dob SSSR, jako jsou tanky T-72 a vozidla BVP-2. Ty zaostávají za moderními vozidly tohoto typu a třeba o T-72 je známo, že trpí kritickou chybou explodující munice při zásahu. Situaci má zlepšit nákup bojových vozidel CV90, i když je otázka, zda jich bude dostatek. Ale stále je v paměti ostuda, jakou Česko schytalo za nákup 109 kusů obrněných transportérů Pandur z Rakouska.
Tehdy jedno vozidlo stálo české poplatníky 134 milionů korun, kdežto v téže době prodávané stejné stroje do Portugalska přišly portugalskou armádu v ekvivalentu na cca 40 milionů Kč za jedno vozidlo! Přičemž se v roce 2011 prokázalo, že portugalské stroje jsou vybaveny dokonce lépe než české. Navíc avizované bojové schopnosti a vlastnosti Pandurů se nakonec ukázaly jako nepravdivé, například po nutné instalaci přídavného pancéřování Pandury přestaly mít schopnost plavby atd.
Média také s chutí rozmázla známou kauzu, kdy tři Pandury po srážce s jedním osobním vozidlem na veřejné komunikaci nebyly schopné další jízdy! Celá kauza nakonec vyšuměla potrestáním jediného lobbisty, aniž by někdo někdy byť jen uvažoval o potrestání politiků, kteří nesli hlavní odpovědnost a tento kontrakt s takovou chutí podepsali. Současná vláda se ústy své ministryně obrany hrdě hlásí k tomu, že ČR získá z Německa několik starších tanků Leopard 2A4 a že bude jednat o koupi asi 50 moderních Leopard 2A7 či jemu podobné verze.
Otázkou je, kdy budou tanky k dispozici. Lze to chápat jako modernější náhradu obstarožních T-72, které jsme sami vyráběli, ale ve světle zkušeností z Ukrajiny se zdá, že toto řešení nemusí být to pravé ořechové. Není dnes málo názorů, že půjde jen o plýtvání prostředky kvůli tvrdohlavosti a umíněnosti starých generálů, již si bez bitevních tanků řízených a ovládaných odhodlanými tankisty v černých kuklách armádu stále nedovedou představit.
Letectvo
Psát o současném českém vojenském letectvu a jeho potřebách poté, co bylo za uplynulých 30 let prakticky rozehnáno a zlikvidováno, je velmi těžké. Nejenže přišlo prakticky o 95 % všech svých kapacit a letadel, byť ruských a zastaralých, ale hlavně pozbylo například privatizací pozemků ze zrušených a pro jistotu i demolovaných letišť prakticky veškerou infrastrukturu a zázemí. Už jen legendární „výměna“ MiGů-29 za vrtulníky Sokol pro znalé hovoří sama za sebe.
Hrstka statečných na základně v Čáslavi se svými pronajatými Gripeny jakž takž, jak se říká, drží prapor, ale jejich kapacity, výzbroj a technikou omezené schopnosti by v moderním konfliktu prostě neobstály. A nic na tom nezmění ani velikášské prohlášení současné ministryně obrany o plánovaném nákupu amerických strojů F-35. Utrácet miliardy doslova bez rozmyslu z toho mála v rozpočtu na armádu, to v letectvu politikům u nás vždy šlo, připomeňme si jen kauzu CASA-295M.
Dnes má těchto transportních strojů armáda šest. Od počátku nevyhovovaly požadavkům zveřejněným v podmínkách výběrového řízení, především svojí přepravní kapacitou a doletem. Toto výběrové řízení bylo vládou Topolánka nakonec raději zrušeno, za což byla republika dokonce žalována u evropského soudního dvora Evropskou komisí. Nákup čtyř a později dalších dvou kusů tohoto stroje byl provázen skandálem.
A to když se provalily potichu uhrazené druhotné náklady za servis (69,5 milionů Kč za tři roky) a dodávku náhradních dílů (přes jednu miliardu Kč), které v původním kontraktu nebyly započteny. Vyšetřování celého průběhu kontraktu nakonec skončilo obviněním tehdejší ministryně obrany, jež ale po řadě let vyšla z našeho českého soudního systému očištěna, a nad kauzou se definitivně zavřela voda.
O vrtulníkovém letectvu v Česku již Armádní zpravodaj několikrát psal. Předání sice zastaralé, ale aspoň funkční techniky letectvu Ukrajiny způsobilo velké omezení kapacit českého letectva. Má ji nahradit nákup vrtulníků UH-1Y a AH-1Z ze Spojených států. Kvalitou to bude zřetelný posun proti tomu, co má zatím česká armáda ve výzbroji, i když do světové špičky to má daleko. Ale znovu jde o otázku infrastruktury, dostatku příslušné výzbroje a náhradních dílů a opět dochází k prostému snižování počtu použitelných vrtulníků ve výzbroji české armády.
Raketové dělostřelectvo a zásoby
Raketové systémy RM-70 česká armáda vyřadila v roce 2010 a od té doby ve výzbroji žádné podobné raketomety nemá. Opět došlo v tomto směru k úplnému odzbrojení české armády, přičemž i stroje uložené v NZ (nedotknutelných zásobách) byly předisponovány včetně střeliva na Ukrajinu. Jejich užitečnost a nesporný význam pro vedení bojových operací se ale nyní jasně ukazují na Ukrajině, a to jak v případě použití neřízených raket kratšího dosahu, jakým může být třeba modernizovaný RM-70 Vampire, nebo řízených, jako jsou raketomety HIMARS.
Schopnost přesně zasahovat cíle na desítky až stovky kilometrů daleko se ukazuje jako neocenitelná a nejspíše by měla vést ke znovuzařazení této kategorie zbraní do výzbroje české armády. S podfinancováním armády souvisí i množství zásob uložených ve skladech počínaje dalšími zbraněmi, náhradními díly, ale především střelivem. Ukazuje se, že při větším konfliktu nejsou zbrojní firmy schopny rychle vyrobit požadované množství střeliva, což může být fatální.
Mít hromady nábojů, granátů a raket na skladech, kde mohou zastarat a pak se vyhodí, je sice nepopulární, ale v případě krize se právě tyto zásoby mohou ukázat jako klíčové. Něco podobného se stalo americké a britské armádě na počátku druhé světové války. A oběma zemím trvalo celý rok a půl, než byly schopny rozjet potřebnou výrobu střeliva tak, aby jejich jednotky byly schopny aspoň cvičit s ostrými náboji na střelnicích.
Typické byly tehdejší časté obrázky branců v Americe, kteří cvičili s násadami košťat místo s puškami, s telegrafními sloupy místo s polními děly a do cvičných minometů nabíjeli plechovky od Coca-Coly, protože žádné granáty neměli. A fotografie příslušníků Homeguard v Anglii, kteří pochodovali jen s vidlemi přes ramena a měli bránit Británii před vyloďujícím se Wehrmachtem, jsou také velmi známé.
Politici a veřejnost se budou muset smířit s tím, že se do tohoto zdánlivého plýtvání prostě nutně musí investovat. A také je třeba zcela zásadně změnit způsob a ostrahu jejich uložení, Vrbětice jsou víc jak zřetelné memento, že u nás se sklady munice není v tomto směru všechno zrovna v pořádku.
Tři základní problémy znovuvyzbrojení AČR
Největší problém ve znovuvyzbrojení české armády po letech úpadku tkví ale poněkud v něčem jiném. Jde o tři oblasti. Za prvé – je otázkou, zda se podaří realizovat nákupy toho, co je pro armádu opravdu potřebné, za reálné peníze bez různých všimných a malých darů našich politiků, kteří o těchto kontraktech budou rozhodovat. Už dnes je bohužel poněkud cítit, jak se někteří z nich na nové utrácení miliard doslova třesou.
Za druhé – bude někdo poslouchat názory vojáků, vojenských odborníků a vojenských analytiků při věcné formulaci poptávek po „vojenském zboží“? Bude vůbec někdo z odpovědných českých politiků kromě velkohubých oznámení o plánovaných nákupech drahých zbrojních systémů v zahraničí zvažovat i návaznosti a souvislosti? Bude někdo z nich aspoň uvažovat i o nutných výdajích pro zajištění servisu, výcviku vojáků, náhradních dílů a provozních podmínek v Česku? Tak, aby bylo možné vůbec nakoupené zbraně efektivně využívat, a ne se na ně chodit do garáží, hangárů a skladů jen dívat?
A za třetí – dokáže vůbec někdo z těch politiků, kteří se dnes nadšeně hlásí k utrácení za zbraně, zvážit, že mnoho z nich se dá nakoupit i doma, za podstatně menší peníze a při dosažení mnohem efektivnějšího provozu, výcviku a operativnosti při navyšování kapacit, bude-li to z mezinárodní situace potřebné?
Naši politici se zaklínají naším členstvím v NATO a uklidňují veřejnost tvrzením, že v případě krize nám přijdou ostatní na pomoc, takže to naše armáda se spojenci vždy zvládne. Ale nedávno německá vláda zveřejnila analýzu, podle které je současná výzbroj Bundeswehru, hlavně ta ve skladech, minimálně z poloviny nepoužitelná a nefunkční. Nedá mi, abych si trochu nedloubl. Co takhle Mnichov, pánové politici a paní političky? To je přece velmi zajímavá historická zkušenost našeho národa, nemyslíte?
Jaké další slabiny podle vás má česká armáda?
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 8464
Události
|
PŘEČTENÍ: 6160
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 9130
