MQ-5B je poměrně univerzální dron použitelný pro celou řadu misí. Otázkou je, jak ho Rusové dokázali zajmout.
Robotická válka mnohdy v televizi vypadá jako jednoznačné vítězství špičkových technologií, ale zdá se, že vše není ani zdaleka tak jednoduché. Dokladem jsou sestřelené – a co hůře – ukořistěné bezpilotní letouny. Příkladem je zajetí amerického bezpilotního letounu MQ-5B Hunter, které se událo kolem 14. března 2015 nad Krymem.
Bezpilotní letouny mají k ideálu daleko
Je evidentní, že bezpilotní letouny mají ještě dlouhou cestu k ideálu. Žádný z takových prostředků totiž nedisponuje něčím takovým, jako je opravdová umělá inteligence. Různé typy sice mají možnost samostatného letu podle programu, ale v takovém případě nemohou reagovat na konkrétní situace. Jakmile do řízení bezpilotního letounu zasáhne obsluha ze země, je možné spojení rušit a v horším případě i skenovat a následně převzít.
Rovněž vysílání získaných dat bezpilotními letouny je spolehlivě prozradí, což může vést k protiakci. Tu může provést stíhací i jiný letoun, vrtulník, a dokonce i nějaký robotický prostředek. Bezpilotní letouny jsou totiž až na výjimky pomalé, takže není problém je dostihnout a napadnout.
Vrtulník, který letí nad nimi, je může doslova stlačit na zem, nebo dokonce chytit do sítě. Pokud bezpilotní letoun řídí operátor ze země, může sice úspěšně manévrovat a s velkou pravděpodobností uniknout velkému letounu, ale jak již je uvedeno výše, komunikaci lze rušit a při předávání povelů dochází ke zpoždění.
Rusové v oblasti dronů a elektronického boje něco umí
O schopnosti ruské armády kontrolovat a ovlivňovat činnost bezpilotních letounů se spekulovalo již v době „humanitárního“ bombardování Jugoslávie. Už tehdy se objevovaly informace, že značný počet řízených střel s plochou dráhou letu Tomahawk letěl zcela jinam než na cíl. Dodnes zůstává otázkou, zda je uvedená informace pravdivá. Avšak převzetí kontroly nade dvěma americkými bezpilotními letouny Íránem se stalo varováním.
Tato země se začíná dostávat do první ligy z hlediska elektronického boje. Rusové mnohdy vítězí v různých soutěžích zaměřených na oblast kybernetické bezpečnosti. Podle informace ruské agentury Rostec byl jako systém odpovědný za převzetí amerického bezpilotního letounu uváděn mobilní systém Avtobaza umístěný na nákladním automobilu. Letoun se údajně pohyboval ve výšce 4 000 m a dostal se do rukou krymské „domobrany“ neporušený.
V informaci, kterou převzala většina světových informačních agentur a médií, bylo uvedeno, že dron tvořil součást výzbroje americké 66. brigády vojenského zpravodajství. Zde ovšem vzniká jistý problém. Tato brigáda byla podle různých informací deaktivována v roce 2010. Její zastarávající bezpilotní letouny byly předány mezinárodnímu výcvikovému středisku NATO dislokovanému v Grafenwoehru, Hohenfelsu, Vilsecku a Roedelheimu.
Oficiální označení platné od ledna 2006 je Společné mezinárodní výcvikové velitelství sedmé (americké) armády (7th Army Joint Multinational Training Command). Cvičí se tam především vojáci směřující do misí. Letouny MQ-5 byly navíc uváděny jako vyřazené z amerických ozbrojených sil. Podle dosažitelných informací MQ-5 sídlí či sídlily od října 2013 ve Vilsecku. Má se jednat o dvě ozbrojené verze hunteru.
MQ-5 Hunter je vlastně izraelský
Uvedený bezpilotní letoun je vlastně izraelský výrobek, který poprvé vzlétl roku 1994. Konstrukce je dílem specialistů konsorcia IAI (Israel Aircraft Industries). První izraelská verze měla jen jeden tlačný motor. Licenci na výrobu zakoupilo americké konsorcium Northrop Grumman, jež je dodávalo americkým ozbrojeným složkám s označením RQ-5, později MQ-5 a se dvěma motory.
Konsorcium tak zvítězilo ve společném výběrovém řízení, které zadaly pozemní síly (US Army) a americká námořní pěchota (US Marine Corps) roku 1989. Výroba však měla být již v roce 1996 ukončena osmým kusem a mělo dojít k nahrazení typem RQ-7 Shadow, jenž má výhodu pohonu tichým elektrickým motorem. Celkově však bylo podle dosažitelných informací hunterů vyrobeno víc než 20.
Zásadní modernizací se stala možnost vyzbrojení řízenými střelami GBU-44B Viper Strike. Huntery upravené k jejich nesení dostaly označení MQ-5B a starší verze MQ-5A. Roku 2005 byl ukončen vývoj třetí větší verze MQ-5C Extended Hunter s dostupem zvýšeným na 7 000 m a dobou letu prodlouženou na 30 hodin. Letouny MQ-5 obou verzí mají za sebou klasickou vojenskou kariéru.
Od roku 1995 sloužily především u 15. praporu vojenského zpravodajství na americké základně Fort Hood. Několik z nich bylo v následujícím roce posláno do Makedonie, kde nalétaly 4 000 hodin při podpoře akcí NATO v Kosovu. Na základě tohoto testu bojem byly provedeny blíže nepublikované modernizace. Následně sloužilo několik hunterů v Iráku, kde nalétaly 600 misí. V té době došlo k modernizaci na verzi MQ-5B. Je vysoce pravděpodobné, že v září 2007 se jednalo o první nasazení útočného bojového letounu s nesenou výzbrojí.
MQ-5A je schopen plnit celou řadu úkolů
Výcvik operátorů všech armádních bezpilotních letounů byl v době války v Iráku redislokován na základnu Fort Huachuca do specializovaného výcvikového praporu. Učí se tam i civilní zaměstnanci například od pobřežní stráže. Od roku 2004 se huntery podílely na programu ostrahy jižní hranice USA v rámci programu úřadů národní bezpečnosti, celní správy a pohraniční ochrany. Sloužily především v Arizoně. Neustálá ekonomická imigrace spojená s proudem drog se totiž už stávala neúnosnou.
Bezpilotní letouny Hunter od svého zavedení do ledna 2014 nalétaly více než 100 000 hodin ve prospěch americké armády. Jediným zahraničním uživatelem byla belgická armáda, která roku 1998 koupila celkem šest hunterů a dvě pozemní kontrolní stanoviště. Ty se ocitly v boji roku 2006 v Kongu v rámci operace EUFOR pro tuto zemi. Zajetí MQ-5 na Krymu nepřineslo žádnou informační ztrátu, protože se jednalo o již zastaralý letoun.
Bezpilotní letouny Hunter jsou schopny plnit řadu úkolů. Jsou to především získávání a přenos obrazových informací v reálném čase, vyhledávání a označování cílů pro dělostřelectvo, průzkum a informační podpora na bojišti a vyhledávání cílů pro vyšší stupně velení. V současné době jsou pravděpodobně všechny mimo službu. Bezpilotní letoun MQ-5A Hunter pohánějí dva motocyklové motory Moto-Guzzi, každý o výkonu 42 kW, uložené vpředu a vzadu trupové gondole.
Z té vycházejí křídla, z nichž vychází vzad nosníky, na kterých jsou upevněny svislé ocasní plochy, jež spojuje vodorovná ocasní plocha. Pod trupem je umístěna otočná stabilizovaná hlavice elektronického průzkumu. Letoun startuje z pevného tříbodového podvozku příďového typu, na nějž rovněž přistává. Jedná se o první americký bezpilotní letoun, jež takto používá podvozek. Start je zkracován raketovým urychlovačem RATO. Verze B má delší trupovou gondolu z důvodu zvětšení palivové nádrže.
Výsledkem je prodloužení doby letu až na 15 hodin. Letoun používá nový řídicí a navigační systém, jehož anténa je umístěna na pylonu nad trupem. Navíc je vybaven systémem pro automatické přistávání. Pod každé křídlo lze upevnit závěsník pro nesenou výzbroj. Dvojice operátorů pracuje ve skříňovém kontejneru umístěném na korbě nákladního automobilu. Verze B má délku 7 m, rozpětí 8,9 m, nosnost 90 kg, letovou hmotnost 727 kg a maximální rychlost letu 180 km/h.