Projekt Lun, sovětský ekranoplán se měl stát postrachem flotily NATO. Jaký byl nakonec jeho osud?

Ekranoplány jsou stroje na pomezí lodí a letadel a spojují v sobě výhody obou konstrukcí. Přestože je princip dynamického přízemního efektu, na jehož základě jsou tyto podivuhodné stroje postaveny, známý už od 30. let 20. století, k jeho praktickému využití často nedocházelo. Až v 60. letech se Sovětský svaz pokusil využít ekranoplány ve svém vojenském programu.

Potomek Kaspického monstra

Díky svým vlastnostem, tedy nízké výšce letu (3–10 metrů nad hladinou moře), vysoké rychlosti (až 650 kilometrů v hodině) a vysoké nosnosti byl ekranoplán podle admirálů obzvláště vhodný pro výsadkové operace. Stroj pracuje na principu dynamického přízemního efektu, tedy pohybuje se po vzduchovém nosném polštáři, který vzniká díky přízemnímu jevu mezi hladinou a krátkými křídly stroje. 

iZdroj fotografie: Flickr

Proto roku 1963 vzniklo „Kaspické monstrum“. Desetimotorový stroj s délkou 91 metrů a rozpětím pouhých 21,8 metrů měl sloužit k výsadkovým operacím. Testy stroje byly uspokojivé. Stroj s maximální rychlostí 500 kilometrů v hodině dokázal dostat na vzdálenost až 1 500 kilometrů 50 plně vyzbrojených mužů. Piloti měli stoj rádi pro jeho nezáludné letové vlastnosti.

Velkou nevýhodou však byla nemožnost využití stroje při horším počasí a silných vlnách. To se stalo roku 1980 Kaspickému monstru osudným, když bylo ve vysokých vlnách smeteno. Neštěstí se obešlo bez obětí.  

Potomek Monstra

Sověti však své pokusy s ekranoplány nevzdali. Naopak, roku 1987 spustili na vodu projekt 903. Přestože jsou ekranoplány po technické stránce letadla, Mezinárodní námořní organizace je považuje za lodě. Proto Sověti prováděli tradiční křest lodi včetně rozbití lahve šampaňského o příď. Stroj dostal jméno Lun, česky Moták. Úkolem Lunu bylo nepozorovaně se přiblížit k lodím nepřítele a potápět je.

iZdroj fotografie: Flickr

Lun měl délku 73,8 metrů a rozpětí 44 metrů. Hmotnost prázdného stroje byla 243 000 kilogramů. Maximální pak 380 000 kilogramů. Monstrum pohánělo osm tryskových motorů Kuzněcov NK-84 s tahem 124 kN. Maximální rychlost Lunu byla 500 kilometrů v hodině a dolet 2 000 kilometrů. Trup stroje byl potažen sklolaminátem, jenž sloužil jako jeho posílení a ochrana proti korozi nejvíce namáhaných částí. Posádku tvořilo 10 mužů – šest operátorů zbraní a čtyři muži letového personálu.

Nečekaný úder

Na rozdíl od svých předchůdců byl Lun po zuby ozbrojen. Na stropě jeho trupu bylo namontováno osm sil pro protilodní střely P-270 Moskit. Ty byly schopny dosáhnout rychlosti 3 Machy a na vzdálenost až 120 kilometrů dopravit bojovou hlavici o váze až 320 kilogramů. Salva těchto střel by dokázala z boje vyřadit i letadlovou loď. K sebeobraně měl pak Lun k dispozici čtyři 23 milimetrové kanony ve dvou věžích.

iZdroj fotografie: Flickr

Lun se mohl stát skutečně obávanou zbraní. Díky letu nad vodou nemohl být zaznamenán sonary, a naopak letěl tak nízko nad hladinou, že unikal i radarovým paprskům. Jedinou zbraní, která ho teoreticky mohla ohrozit, byly řízené protiletadlové střely stíhacích letadel. Pokud by se stroj nepozorovaně přiblížil k lodím nepřítele, jeho ztráty by byly téměř jisté.

Návrat ekranoplánu

Jak již bylo řečeno, ekranoplán byl spuštěn na vodu roku 1987. Testy probíhaly poměrně úspěšně až do roku 1991. Poté přišel rozpad Sovětského svazu a s ním i konec Lunu. Jeho testy totiž probíhaly v Kaspickém moři a stroj zůstal na základně Kaspijsk. Roku 2001 byl Lun oficiálně vyřazen z flotily a dlouhá léta odstrojen chátral na pobřeží. Roku 2020 byl stroj odvezen do Dagestánu, kde se má stát součástí expozice moderní techniky ve Vlasteneckém parku ve městě Derbent v Dagestánu.

iZdroj fotografie: Flickr

Během „hubených“ 90. let se pracovalo i na stroji „Spasitel“. To měla být létající nemocnice založená na základě Lunu. Měla být schopna poskytnout péči až 500 pacientů. Stroj však skončil pouze v projektové fázi. Poslední zmínka o velkých ruských ekranoplánech pochází z roku 2019. Podle ní byly práce na Spasiteli obnoveny a stroj by nově měl sloužit jako protipožární letoun s umístěním na Bajkalu a sibiřských řekách. Zda je to reálný plán, či pouze vzdušné zámky ukáže budoucnost. 

Zdroj: Valka, Military