Ponorka, která byla vybavena novým systémem toalet, díky kterému se mohla větší ponor, se potopila v Severním moři.
Ponorka U–1206 byla vybavena novým typem toalet, které mohly vypouštět odpad přímo do moře. Jednalo se o komplikovaný vysokotlaký ventilový systém, který vyžadoval speciální proškolení posádky. Díky tomuto systému se mohla ponorka ponořit hlouběji a vyhnout se útoku.
Výcvik posádky ponorky
Než posádka vyplula na moře, museli se nejprve s lodí seznámit, do konce roku 1944 plnili svůj úkol a trénovali, aby byli připraveni na skutečnou plavbu.
První a poslední plavba ponorky
Kapitán Karl –Adolf Schlitt se svojí posádkou byli na počátku roku 1945 vysláni na výcvikovou výzkumnou plavbu do Severního moře. Měli za úkol vyhledat a zmapovat spojeneckou lodní dopravu. Jejich první a jediná plavba se uskutečnila 6. dubna 1945 a trvala pouhých osm dní. Ten den vypluli z přístavu z norského Kristiansandu směrem k Britským ostrovům. Vše šlo dobře až do 14. dubna, kdy údajně kapitán použil toaletu a začali mít potíže s provozem ponorky.
Otevření špatného ventilu
Na pomoc přivolali inženýra, který ale otevřel špatný ventil. To způsobilo, že se začala zaplavovat přední část ponorky, kde ovšem byly umístěny baterie. Do lodi se začal uvolňovat jedovatý chlór, a kapitán už neměl jinou možnost než se s ponorkou vynořit.
Nouzové vynoření ponorky
Neštěstím pro Němce bylo, že se nacházeli blízko skotského pobřeží. Brzy je spatřila spojenecká letadla. Posádka se snažila rychle nabrat čerstvý vzduch do ponorky. Kapitán však rozhodl nechat loď potopit, už neměli jinou možnost, kvůli unikajícímu jedovatému chlóru nemohlo dojít k ponoru. Tak skončila jejich jediná bojová mise.
Při potopení ponorky se tři členové posádky utopili, a 37 členů bylo zraněno a zajato. Blížil se konec druhé světové války a tak je brzy následovali i jejich kolegové. Vrak dlouhá léta ležel bez povšimnutí na dně Severního moře. Ponorku znovu objevili v 70. letech, když zde budovali plynovod.