Sověti ukradli nacistům nápad na novou noční můru pilotů a vytvořili „ohnivé krupobití“ ZSU, dodnes jde o účinný zbraňový systém

Základ sovětské letecké taktiky tvořila za druhé světová války hlavně vzdušná podpora pozemních vojsk na frontě. Využívány k tomu často byly třeba letouny Iljušin Il-2 Šturmovik. Němci přitom ztratili v druhé polovině války nadvládu ve vzduchu, ale nechtěli nechat jednotky na bojišti bezbranné. Vyvinuli proto hned několik typů samohybných protiletadlových systémů. Sovětská armáda nic podobného neměla, ale ztráty způsobené německým krupobitím protiletadlových děl v ní vyvolávaly strach a poučily ji, o jak účinnou zbraň se může jednat.

Sověti poprvé použili děla ráže 57 milimetrů

Těžké ztráty způsobené mobilní protivzdušnou obranou vedly sovětskou armádu, aby vytvořila konstrukci podobného systému na pásovém podvozku. Nejvíce se měla inspirovat německým prototypem Flakpanzer IV Kugelblitz. V Sovětském svazu tak vznikl ZSU-57-2, což byla dvojice protiletadlových kanonů ráže 57 milimetrů založených na dělu S-60, a umístěna byla v otočné věži na podvozku tanku T-54. Zbraň se ukázala jako velmi mobilní a silná, projektily dosáhly do výšky přes 8 kilometrů, i když efektivně jen do 4,5 kilometrů.

Systém se ukázal účinný jak proti leteckým, tak i pozemním cílům. Měl však i několik nevýhod, například postrádal radar, což poměrně snižovalo šance na zasažení cíle. Dělo ráže 57 milimetrů navíc nemělo dostatečnou kadenci, aby zajišťovalo zaplnění prostoru objemnou palbou. V reakci tak vznikly ještě rychlopalné náhrady v podobě ZSU-23-4 Šilka a ZSU-37-2 Jenisej. Ty se objevily na začátku 60. let 20. století a byly již vybaveny radarem.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

Šilka byla vyzbrojena 4 rychlopalnými kanóny ráže 23 milimetrů, zatímco Jenisej dvojicí děl ráže 37 milimetrů. Zbraně se vlastně měly navzájem doplňovat – první sloužila proti cílům do výšky 1 500 metrů, druhá pak do 3 kilometrů. Jenisej dokázal pálit rychlostí 1 048 ran za minutu, ale dávka se skládala z maximálně 150Z ran. Třeba systémy ZSU-23-4 Šilka jsou pak používány dodnes, aktuálně zrovna ve válce na Ukrajině; ale nikoliv proti letadlům, primárně proti dronům.

2K22 Tunguska dostala kromě děl i rakety

Vývoj pokračoval a v protivzdušné obraně začaly hrát prim rakety, přičemž se proti odolnějším moderním letounům ukázala být lepší děla ráže 30 milimetrů. V 70. letech 20. století tak spatřil světlo světa systém nazývaný 2K22 Tunguska vybavený radarem se schopností detekovat cíle v extrémně nízké výšce. Kombinoval v sobě dvojici rychlopalných děl ráže 30 milimetrů a 8 protiletadlových střel krátkého dosahu 9M311. V současnosti ho používají obě strany ve válce na Ukrajině.

Posledním pokračovatelem této linie protivzdušných systémů je ruský Pancir-S, s jehož vývojem se začalo na konci sovětské éry, ale dokončen byl až v Rusku. Je vybaven moderním radarem, dvojicí rychlopalných děl ráže 30 milimetrů, a nechybí mu protivzdušné střely 95Ya6. Od předchozích se liší hlavně tím, že nejčastěji bývá umístěn na podvozku nákladního automobilu, i když třeba běloruská varianta má podvozek pásový. Rusko ho exportovalo do řady zemí.