Obří zrcadlo ve vesmíru, s nímž by bylo možné sežehnout jakéhokoliv nepřítele během pár vteřin, patřilo k mnoha nacistickým velkolepým, avšak i šíleným, projektům.
Vědci a konstruktéři v nacistickém Německu pracovali mj. na mnoha zbraních, s nimiž často předbíhali dobu. A některé se jim i podařily, například balistické rakety a proudová letadla. Ale stejně tak existují projekty, nad nimiž mnozí nevěřícně kroutí hlavou i dnes, a nejspíše je ani se současnými technologiemi nelze realizovat. Patří k nim i nacistické sluneční dělo, jehož projekt se zrodil v hlavě Hermanna Obertha, německého fyzika a průkopníka v oblasti raket.
Vědec pracující ve středisku Peenemünde
Obhert se narodil na území dnešního Rumunska, ale nakonec přijal německé občanství. Nebyl to přitom žádný snílek, ale respektovaný fyzik a raketový průkopník. Již ve 20 letech vypracoval návrhy letů do vesmíru, ale zabýval se i dalšími technologiemi. Za druhé světové války pracoval se středisku v Peenemünde, ačkoliv se nikdy přímo nepodílel na německém raketovém výzkumu, nýbrž přezkoumával různé patenty.
S teoretickou myšlenkou využití slunečního svitu přišel již ve 20. letech 20. století. Původně se jednalo o nápad sloužící k ovlivnění počasí tak, aby se zvýšila úroda zemědělských produktů, čehož chtěl dosáhnout umístěním obřího vypouklého zrcadla ve vesmíru. S jeho pomocí by pak ozařoval nějakou část zemského povrchu. Domníval se, že v těchto místech by pak mohla díky světlu a teplu probíhat sklizeň až několikrát do roka.
Obří zrcadlo 8 000 kilometrů vysoko
Nacisté i samotný vědec si ale uvědomili, že takzvané Oberthovo zrcadlo by mohlo sloužit i jako zbraň. Pokud by bylo světlo soustředěno na jedno místo, mohlo by ho oteplit natolik, že by dokonce začal vřít oceán, a zapálit by šlo klidně celé město. Plány počítaly s tím, že by zrcadlo bylo tvořeno jakousi sítí kabelů či lan, na nichž by byly zrcadlové segmenty. Jeho plocha měla být 9 kilometrů čtverečních ve výšce více než 8 tisíc kilometrů, ale Oberth někdy mluvil i o mnohem větší ploše. Součástí by pak byla i stanice s lidskou osádkou.
Plány byly naprosto velkolepé a vědec dokonce navrhoval těžbu potřebného materiálu na Měsíci, aby což by celou konstrukci zlevnilo. Ovšem jak vidno, k ničemu takovému nakonec nedošlo, což ale neznamená, že by šel projekt úplně k ledu. Po druhé světové válce se jím zabývali američtí vědci, kteří ho označili za neproveditelný.
Němečtí vědci, které vyslýchali, odhadovali, že by bylo možné projekt uskutečnit během 50 až 100 let, kdežto samotný Oberth to ve 30. letech odhadoval na 15 let, a náklady měly být kolem 15 milionů říšských marek. Dodnes však žádná, byť vzdáleně podobná konstrukce, neexistuje, a nejspíše o ní ani nikdo reálně neuvažuje. I když je pravda, že malé „spalující“ zrcadlo testovali v 90. letech 20. století v Rusku.