I přesto, že první prototyp Tu-22M vzlétl již roku 1969, díky nadčasové konstrukci a modernizacím patří stále k strojům, které nahání hrůzu.
V 60. letech 20. století byl páteří sovětského nadzvukového bombardovacího letectva Tupolev Tu-22. Bylo to tak nepovedené letadlo, že i Andrej Nikolajevič Tupolev se za něj styděl. Roku 1965 bylo rozhodnuto stroj modernizovat. U Tupoleva to vzali vskutku od podlahy a vznikl prakticky nový typ, který slouží do dnes. A zdá se že bude sloužit ještě dlouho!
Nástupce „Lidojeda“
Tu-22 bylo sice na pohled elegantní stroj se skvělými výkony, ale realita byla jiná. Nevhodné umístění motorů na zádi stroje nad trupem vedlo k nestabilitě stroje a mnoha nehodám. Navíc mělo letadlo jen jednoho pilota, který byl v nevhodně řešené kabině značně přetížen. To měla vyřešit modernizace, která byla zadána Tupolevově kanceláři.
To se skutečně podařilo vyřešit: motory se podařilo přemístit do trupu, čímž se značně zlepšila stabilita stroje a k bombometčíkovi, navigátorovi a pilotovi přibyl druhý pilot. Jenže Tupolev zašel dál. V konkurenční konstrukční kanceláři Suchoj vznikal supermoderní „ničitel letadlových lodí“ T-4. Pokud by Suchoj uspěl, ohrozilo by to nejen postavení Tupoleva jako hlavního dodavatele bombardérů sovětského letectva, ale i dobrou pověst kanceláře.
Nový kůň se starým jménem
Vedle značně vylepšené aerodynamiky, spočívající v přesunutí kabiny posádky, nového sání vzduchu a úprav stability podvozku, Tupolev přišel se skutečně revoluční modernizací. Tu-22M měl měnitelnou geometrii křídel. To z něj dělalo skutečně revoluční stroj. Díky této modernizaci byl stroj skvěle ovladatelný nejen v nadzvukových rychlostech (křídlo v 72°) ale i v přízemním nadzvukovém letu(65°) a nízkých rychlostech (20°). To mohlo hrát velkou roli při průniku nepřátelskou obranou, ale i startu a přistání.
Údaje platí pro nejrozšířenější verzi Tu-22M3. Ta má rozpětí při úplném roztažení (20°) 34,28 metru a stažení (65°) pro lety v nadzvukových rychlostech 23,30 metru. Délka trupu je 42,4 metru a výška stroje 11,2 metru. Hmotnost prázdného stroje je 54 000 kilogramů. Maximální pak 124 000 kilogramů.Zásoba paliva pro dva dvouproudové motor Kuzněcov NK-25, každý s tahem až 245,2 kN je 11 600 kilogramů. Maximální rychlost je až 2300 kilometrů v hodině (2,2 M), dostup 13 300 metrů a dolet s omezenou výzbrojí dosahuje až 7000 kilometrů.
Jedinou sebeobranou zbraní stroje byl kanón GŠ-23 ráže 23 milimetrů v dálkově ovládané ocasní věži. Ten byl však v nejmodernější verzi Tu-22M3M odstraněn a stroj se tak plně spoléhá jen na svoji rychlost. Daleko bohatší může být výzbroj v pumovnic. V ní a pod pylony na křídlech může Tu-22M nést až 24 000 kilogramů výzbroje. To může být 69 bomb FAB 250 nebo 8 FAB 1500. Vedle toho může Tu-22M3M nést i střely s plochou dráhou letu Ch-32, Kalibr, protilodní Ch-2 Raduga nebo hypersonické střely Ch-47 Kindžál
Na přání amerického prezidenta
Zavádění Tu-22M se neobešlo bez problémů. První masově vyráběná verze Tu-22M2, jejíž výroba dala od roku 1973 do roku 1983 celkem 211 kusů, trpěla nízkou životností motorů, prasklinami v trupu a při zapnutí bojových systémů byl prakticky naprosto vyrušen radar. Teprve s třetí modernizací Tu-22M3 se podařilo všechny tyto neduhy odstranit. Tu-22M3 se vyráběl od roku 1978 až do roku 1993 a bylo jich sovětskému, respektive ruskému letectvu dodáno 286.
Novou verzi Tu-22 zaznamenali západní zpravodajci již roku 1969. Stroj se od staršího „Blinderu“ značně lišil, a proto byl označen jako Tupolev Tu-26, v kódu NATO „Backfire“. Backfire způsobil především v USA značné zneklidnění. Vláda Spojených států se obávala, že masivní svazy Tu-22 by mohly překvapivě proniknout nad území USA a zničit strategickou infrastrukturu.
Tuto obavu v jednom z dopisů vyjádřil americký prezident Jimmy Carter sovětskému generálnímu tajemníkovi Leonidu Brežněvovi. Ten v rámci gesta dobré vůle slíbil omezení výroby Backfirů na 30 kusů ročně a odstranění zařízení doplňování paliva za letu. Vše mělo být oficiálně stvrzeno odzbrojovací smlouvou SALT II. I přesto, že nikdy nebyla ratifikována, Moskva Brežněvův slib dodržovala.
Od Afghánistánu po Sýrii
Nad světovými oceány se Tu-22M objevovaly od roku 1980, když sledovaly pohyb amerických letadlových lodí. První ostré nasazení Tu-22M2 se odehrálo roku 1984 proti postavení povstalců v Afghánistánů. Nad nepokojnou zemí, která i dnes hýbe světovým děním, se Tu-22M objevovaly až do roku 1993.O rok později byly poprvé použity i proti Čečensku.
Roku 2008 byly Tu-22M3 nasazeny i proti Gruzii během bojů v Jižní Osetii. Gruzíncům se však střelou Buk podařilo jeden Backfire sestřelit a ruské velení poté od dalších akcí dálkových bombardérů upustilo. Tento stroj byl jediným Tu-22M, který byl ztracen v boji. Celkem bylo během provozu typu ztraceno 22 strojů.
Roku 2015 se celkem 14 bombardérů Tu-22M zapojilo v odpovědi na zničení ruského dopravního letadla nad Egyptem bombardování pozic teroristické organizace IS u města Rakka. Roku 2017 podobný dálkový úder na cíle v Sýrii provedlo šest bombardérů.
Do 21. století
Výroba Tu-22M3 skončila roku 1993. Rusko se snažilo stroj prodat nejen Číně, ale i Indii a Íránu, ale žádná dohoda se nakonec nekonala. Jediným dalším uživatelem Tu-22M se stala vedle Ruska Ukrajina, která své stroje zdědila po SSSR. Roku 2006 však svých 58 strojů zlikvidovala.
Vzniklo několik zajímavých projektů, které měly udržet výrobu stroje. Z Tu-22M se měl stát nosič kosmických raket, dálkový stíhač nebo „zabiják“ letadlových lodí. Tu-344 měl být dokonce nadzvukový bizjet pro 12 osob. Ani jeden z těchto návrhů však nepřekročil fázi projektu.
Od začátku tisíciletí běží program modernizace Tu-22M3M (produkt 45.03M). Jeho hlavním cílem je prodloužení životnosti draku stroje o 40-50 let, modernizovat bojové systémy stroje a jeho avioniku. Ta podle nejnovějších informací v modernizovaném Tu-22M3M pochází z 80 % z modernějšího Tu-160.Ze současných 100 strojů Tu-22M3 ve službě ruského letectva by „omlazující kůru“ mělo podstoupit asi 30 až 40 kusů. Je proto velmi pravděpodobné, že Backfire se dožije 100 let ve službě.