Když v roce 1990 vpadl Saddám Husajn do Kuvajtu, pevně věřil ve svůj úspěch. Porážku si však částečně přivodil sám.
Irácká armáda vtrhla na rozkaz Saddáma Husajna do sousedního Kuvajtu 2. srpna 1990. Invaze však vyvolala mezinárodní reakci, se kterou Saddám absolutně nepočítal. Ta vyvrcholila v lednu a únoru v podobě operace Pouštní bouře, při které spojenecká vojska (jejich nedílnou součástí byly i československé jednotky) Iráčany z Kuvajtu vytlačila. Jak se ale mohl Saddám tak zmýlit?
Husajn věřil v arabskou podporu
Jedním z hlavních předpokladů, se kterými Saddám Husajn při plánování anexe Kuvajtu kalkuloval, byla víra v to, že arabské státy neposkytnou pomoc západním zemím v případné intervenci. V tom se ale spletl, on sám byl trnem v oku mnoha zemím regionu a představoval pro ně riziko. Arabské země, především Saúdská Arábie proto Západ bezvýhradně podpořily.
Spojené státy se do války nezapojí
Dalším absolutním přešlapem byl předpoklad, že Američanům nebude obsazení Kuvajtu příliš vadit. Saddám vycházel z toho, že Američané přímo nepodpořili Kuvajt ve sporu s Irákem týkající se dodržování limitů těžby ropy daných kartelem OPEC. I zde byl Saddám velmi naivní. Americký prezident George Bush ani na chvíli neuvažoval o tom, že by měl Husajna nicneděláním podpořit.
Pátá největší armáda světa a její zkušenosti
Saddám Husajn měl ve své ozbrojené síly důvěru, která byla zčásti opodstatněná. Irácká armáda byla totiž v té době pátou největší na světě a dlouho sbírala zkušenosti ve válce se sousedním Íránem. Ani bojové zkušenosti a vysoké počty ale nezmohly ni proti absolutní technologické převaze koalice.
Dlouhé budování obranných pozic
Mezi rychlým obsazením Kuvajtu a spojeneckou intervencí v lednu uběhlo dost času na to, aby Iráčané své pozice v Kuvajtu posílili a vybudovali pevné defenzivní postavení, alespoň tomu Saddám Husajn věřil. Je ironií osudu, že úspěch mu mohlo přinést opačné chování: nikoliv příprava na defenzivu, ale útok na Saúdskou Arábii ve chvíli, kdy koaliční vojsko nebylo ještě zformováno.